snaha.

... tak uvidíme.

(ne)nechte si ujít.

Před necelými pěti minutami mě popadla středoškolská nostalgie (žádné strachy, za necelých 5 minut bude zase pryč). Prohlédla jsem si fotky z tabla, koukla na pár nepublikovatelných videí a dokonce se přihlásila na třídní mail. Tam jsem objevila tohle...

8. B

šk. rok 2009/2010 stupeň prospěchu: výborný

Petra P.......ová

Téma č. 2: (Ne)nechte si ujít (recenze)

Text Petry je fundovanou recenzí kultovního Avataru. Pisatelka je seznámena s filmografií Jamese Camerona, orientuje se v dějinách i přítomnosti filmové produkce. Kladem práce je odstup, který si maturantka udržuje od recenzovaného díla: nepropadá nekritickému kultu, je schopna své kritické výhrady věcně a přesvědčivě zformulovat a zdůvodnit, nikomu je ovšem nevnucuje. Se čtenářem udržuje kontakt vhodně zvolenou formou řečnických otázek, nutí ho k přemýšlení. Text Petry je natolik zdařilou recenzí, že by nedělala ostudu ani leckterému časopisu sledujícímu současnou filmovou tvorbu. Po stránce stylistické a ortografické bez výhrad.

Mgr. Pavel Měrka

... a musela jsem se usmívat.

(Příště si svá hodnocení přečtu dříve, než 3 měsíce po maturitě!)

That's amore! aneb Keithe co ten sandwich???!!!

Nebylo by fér nezmínit trochu podrobněji tu dobu strávenou na Apeninském poloostrově.

Tak tedy... na požádání Tylera a Joy jsem se v půlce června vydala na pospas neznámému dobrodružství zvanému Beach Break. Představte si to jako dva týdenní kempy pro děti high school a middle school věku s týdenní přestávkou na trochu odpočinku.

Poznala jsem přibližně 50 úžasných členů naší work crew, kteří se mnou sdíleli nejen bydlení, pracovní nasazení, ale i svůj život.

Nejdůležitějším z nich byl určitě Keith, kluk až nápadně podobný tomu filmovému. Od první chvíle (respektive dobré dvouhodinovky) stavění našeho prvního stanu až po poslední sandwich, který mi namazal na rozloučenou, jsem měla pocit, že jsem našla své dvojče. Člověka s naprosto stejným pohledem na svět, humorem i tenisovým antitalentem.

já a Keith

Dalším pak Gelato Jim, otec celého projektu a tak trochu i můj vlastní. Nejen, že dokázal během toho času spořádat celou stovku kopečků "gelato", ale zvládl taky rozesmát, uklidnit i pobavit každého, kdo se mu zrovna připletl do cesty.

Rachel. Rachel a její odzbrojující krása, úsměv od ucha k uchu, upřímný zájem a věčné hledání ztracených věcí.

Morgan, blonďatá krasavice, která jakoby utekla z natáčení hollywoodského trháku o perfektním životě královny střední školy.

Priscilla, nejmilejší a nejotevřenější osoba, navíc s vytříbeným kuchařským umem.

Darcy a Collen a jejich příšerný pseudobritský přízvuk.

roomies

Sara a Ellen a jejich ještě horší přízvuk, na který ani nenajdu pojmenování.

Jon Marshall a Micah a jejich černočerný humor.

Nam a naše nekonečné politické debaty.

Ryan a jeho hudba, která nahání husí kůži.

A samozřejmě všichni ostatní.. Evan, Cory, Libbie, Curtis, Maggie, Abby, Katie Farr, Alex, Katie, Kate, Matt, Susanna, Sally, Kristi, Rob, Becky, Victoria, Chris, Corn, Caroline, Stephanie, Nataley, Marcie, Kevin, Austin a spousta spousta dalších.

work crew

Co se zábavychtivých dětí týče, docela velké množství z nich jsem znala už ze service projektů. Proto zmíním jen pár těch, kteří mě překvapili a tak nějak hlouběji zasáhli.

Daniel "Weasley", který mě s oblibou nazývá Grangerovou.

Greg, charismatický hispánský student historie.

Andy, Mitchův starší bratr a správný nejhorší vedoucí na světě.

Jack zvaný Armani. Neprůhledný, tajemný a vždy k dispozici, když je potřeba zlepšit náladu.

A v neposlední řadě Emily.. usměvavá zrzka (mám na ně ale štěstí!), kterou jsem si od té chvíle, kdy na mě skočila při snídani a nadšené vykládala kolik toho o mě slyšela tak strašně oblíbila. Donutila mě zamyslet se nad takovou spoustou věcí (jednou z nich je koupě letenky do Atlanty!!!).

s Emily

A co se prostředí týče... Itálie, navzdory mé původní antipatii (i přes několik dřívějších pokusů jsem si jí prostě nikdy neoblíbila), mi ukázala své krásy. Napoleonova Elba, dechberoucí Cinque Terre, roztomilé San Gimignano, vínem a olivami provoněné toskánské kopce, Pisa, která je celá tak nějak nakřivo i gelatem posedlá Tirrenia mi byly příjemným přechodným bydlištěm.

Co se italů a jejich současné kultury týče, s tou už je to horší. Pivo s portrétem hajlujícího Hitlera za pulty turistických krámků, Mussoliniho projevy vyhrávající z repráků na běžné diskotéce, polonahé děvy vybíhající z keříků v parcích a pískající naleštění chlapci v nevkusných napodobeninách té tolik vyhlášené italské módy, to bylo na mé konzervativní já přece jen trochu moc (a to prosím nejsem američanka!).

Sečteno podtrženo, Beach Break byla nenahraditelná životní zkušenost. Co se práce, jazyka i nových setkání týče. Tak snad zase někdy :)

pár fotokousků z mého vlastního archívu:

PS: Věděli jste, že dokud s někým nemáte inside joke, tak nejste kamarádi??? My s Ketihem naštěstí máme... je to příběh o téhle italské prostitutce (viz foto):

Buonna notte!

Petra.

zpět a česky.

Cestou půlnoční tramvají číslo 19, někdy mezi pozorováním slečny s polovyholenou hlavou a pochybováním o vlastní existenci jsem si vzpomněla na svůj blog, virtuální deníček, způsob jak své přátelé (sobecky a neosobně bez větší vykonané práce) informovat o novinkách z mého života.

A teď po příjezdu domů, nad šálkem studeného bylinkového čaje (s poloutopeným a zcela jistě nebezpečně toxickým pytlíkem na dně) a s bouřkou za okny jsem si uvědomila to, že mi tahle zvrácená virtuální zpovědnice tak nějak chybí. Ne že by snad celé ty měsíce nebylo o čem psát, možná právě naopak. Můj život se stal lehce zrychleným kolotočem, v jehož víru se lehce zapomínalo na internetovou vrbu.

(Uvědomila jsem si taky, že příště si na procházky kalužemi zvolím jinou obuv, ale o tom třeba jindy.)

A tak je můj blog zpět. Tak nějak mi chyběly jeho neosobní bílé zdi a komplikovaný systém nahrávání fotek. Rozhodla jsem se ovšem psát česky (pravděpodobně s překlady pro mé drahé zaoceánské přátele) a nejlépe tak, aby to mělo smysl. Přinejmenším takový, který mi zajistí upřímnou zábavu až si na svůj blog za pár let vzpomenu.

Než se vrhnu na to opravdové formulování myšlenek, nápadů a šokujících informací, zmíním pár hlavních poznatků, které mi pár posledních měsíců zaměstnávají šedou kůru mozkovou.

Bod č.1 - Láska je vážně divná věc. Nejen, že nerezaví (dobrá, připouštím, možná může lehce ztrácet na lesku), prochází žaludkem (recept na mé vyhlášené tortilly poskytnu na požádání), ale dokonce hory přenáší (přinejmenším ty italské).

Bod č.2 - Itálie se ukázala být (navzdory mým dřívějším negativním zkušenostem) krásnou zemí, tři týdny bez použití rodného jazyka jsou vyčerpávající, nad 100°F už je vážně horko a já jsem ráda evropankou.

Bod č.3 - Holky ze střední nejsou holky ze střední. Možná ty vaše jo, ale ty moje teda ne. Ty moje jsou sestry. A já už bych ty svoje sestry vážně ráda zpátky u sebe, sedm dní v týdnu, deset měsíců v roce. Dík!

Bod č.4 - Někde mezi tropickými vedry a povodněmi jsme ztratili to naše mírné kontinentální léto.

Bod č.5 - Ach ano, jsem opět nemocná, to bych si přece ani o prázdninách nemohla odpustit. (Ať žije zánět zvukovodu a ušní opar - ano, opravdu existuje opar v uších, také jsem byla překvapena).

Aaa pokud někoho tak strašně zajímá, co jsem vyváděla od svého posledního příspěvku, tak tedy jsem především mnohonásobně oslavovala svou zkoušku dospělosti, mnohonásobně navštívila matičku Prahu, odjela na pár týdnů do prosluněné Itálie, poznala pár (set) nových úžasných tváří a ve zbytku času trávila čas s těmi nejmilejšími.

Hawk.

Petra.