zápisky z cest: reportérka.

Píšu opět v 10 hodin večer po návratu z nejpodivnějšího meetingu za celou dobu mého působení tady. Ale o tom až později. Musím uznat, že práce reportérky (jéé), je vážně náročná, jelikož do postele doslova padám.

V úterý jsem plně nastoupila do pracovního procesu, který byl ovšem nepříjemně zdržován jednou mou francouzskou spoludobrovolnicí, která bohužel neumí ani slovo anglicky, o nic moc se nezajímá, nic jí moc nebaví a podle všeho se k tomuto projektu přidala jen z dlouhé chvíle. Takže jsem veškeré své IT tréninky trávila vytvářením nejrůznějších koláží, log a podobných blbinek. Špatný pocit z odvedené "práce" ovšem zachránil nákup na místním trhu, kde jsem si za celkovou sumu asi 25 Kč nakoupila ty nejlepší nektarinky, rajčata, papriky a domácí pečivo a sýr. Po cestě z trhu jsem prošla pár místních obchůdků (novým poznatkem je, že Rumunsko nabízí širokou škálu krásných, originálních a levných bot, ovšem udržela jsem se - šetřím na cestování :) a taky jsem potkala francouze Nicolase, který mě pozval na večeři v jejich bytě v centru. Večeře byla skvělá, sešli jsme se všichni my dobrovolníci, povídali, pili výborné víno a chválili výbornou francouzskou večeři, která byla doplněná o brownies, které pro nás upekla němka Sofia. Domů jsem se dostala asi ve 3 ráno (a prožila jsem svou první cestu na kole nočním Aradem).

Středa už byla daleko lepší, ráno jsem si šla nakoupit pár nezbytností do blízké Billy (balíčku dvou rozkošných zápisníků s dvěma čelenkami do vlasů v ceně 15 Kč jsem zkrátka nemohla odolat!), po 35 minutovém čekání na tramvaj (jizdní řády Rumunsko bohužel nevlastní) jsem konečně dostala své kolo - a světě div se, je to to nejvíc cool kolo s šikovným košíkem vepředu - a později v kanceláři jsem začala jsem pracovat na svých prvních článcích, které jsem dnes ráno úspěšně dokončila. Musím uznat, že napsat kvalitní článek není zase taková legrace jako by se mohlo zdát. Po práci jsem vyrazila opět na trh a nakoupila si ty nejlepší švestky, rajčata a papriky (ovšem díky kvalitě místních chodníků se z nich během cesty domů málem stalo lečo s povidlama) a čekala mě první hodina rumunštiny. Jestli si někdy někdo myslel, že mám talent na jazyky, tak Vás musím zklamat.. rumunština je pro mě něco jako integrály, deoxyribonukleová kyselina a příprava svíčkové v jednom. Zkrátka a dobře, mám co dělat, abych své spoludobrodruhy dohnala. Naštěstí paní učitelka nic nezanedbává a hned mi naložila časování asi 30 sloves, číslovky, dny v týdnu, měsíce v roce a 8 článků na překlad k tomu. Asi abych se náhodou při vší té práci nenudila. Po návratu z hodiny jsem byla natolik vyčerpaná, že jsem odolala všem nabídkám jít se veselit a se skelničkou vína, kterou mi aktivně přinesl jeden z francouzských spolubydlících jsem pracovala na svých článcích.

Dnes ráno jsem dokončovala články a odpoledne se vydala natočit své první interview (a poznala milé mladé studenty, kteří si užívali prázdnin v krásném aradském parku). Jeho zpracovávání mi ovšem zabralo asi 3 hodiny (díky pane Gatesi za kvalitní program jménem moviemaker) a tak zoufale žádám všechny své české IT nadané kamarády, aby mi sehnali sony vegas ke stažení... děkuji!!! Pro změnu jsem své jídlo nakoupila opět na trhu, švestky, kukuřice, výborný domácí sýr (bylo těžké vybrat, sýrová paní mi dala ochutnat asi 30 různých druhů) a obrovský preclík v celkové ceně cca 24 Kč (ano miluju místní trhy!!!). Po návratu do kanceláře mi volal Alejandro, že večer se u Diega v bytě koná schůzka ohledně newsletters (naše noviny, které budeme každý měsíc vydávat). Původně jsem netušila o čem se vlastně chtějí bavit (jelikož jsem minula jejich původní domluvy) a raději bych zamířila domů do postele, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsem přišla. Protože poté co jsem viděla neuvěřitelně kreativní a designově téměř dokonalý časopis francouzské skupiny a porovnala ho s tím, co vytvořila moje skupina, jsem byla v šoku. Ovšem ještě víc než ze samotného produktu jsem byla šokována reakcí každého z aktérů a totiž jejich "For me it's ok." Nezbývalo mi nic jiného než se hlasitě vyjádřit. Nejsem tady od toho, abych dělala něco, co je "OK". To jsem mohla zůstat doma a jít patlat cheeseburgery. Já jsem přijela ne jen proto, abych si od této země něco vzala, ale taky abych tady něco zanechala. A to něco rozhodně nebude "OK", to něco musí být úžasné, kreativní, zkrátka takové, abych až se na to za pár let podívám, si mohla říct, jak skvělá a talentovaná skupina lidí se tady, na tomto místě a v této době sešla. Naštěstí mě pár lidí podpořilo a pro příští vydání jsme ustanovili novou "redakci". V čele fotografické sekce bude šikovný Diego, v čele žurnalistické sekce - totiž obsahové - bude absolvent žurnalistiky Alejandro a v čele designové sekce budu já. Ne že bych se zvolila sama, ale po shlédnutí článků všech účastníků byl ten můj ohodnocen jako nejlepší, z čehož mám moc dobrý pocit, ovšem nese to s sebou poměrně velkou zodpovědnost. Celkově mám z meetingu dost hořkosladkou náladu, na jednu stranu jsem poměrně velké množství lidí přesvědčila o tom, že jejich práce tady má nějaký význam a měli bychom se všichni snažit tu práci odvádět co nejlépe, ale na druhou stranu se objevili lidé, kteří nechtěli poslouchat žádnou kritiku a jen tak hloupě sedí a mlčí. Bohužel, i takoví "pracovníci" se tady najdou.

Abych byla trochu pozitivnější, dnes v práci jsem zjistila, že od září můžu vést na místních školách pravidelné english cluby (v podobném stylu jako je děláme doma v Česku), seznámit děti líp s angličtinou, učit se prostřednictvím her a různých aktivit a taky pro ně péct cookies, muffiny a podobné dobroty. Na to se nesmírně těším! :)

No a teď už se chystám na pár svých úkolů z rumunštiny, přečíst si nové číslo reflexu (děkuji drahá Barborko :) a spát. Zítra mě čeká opět náročný den a po práci se všichni hromadně (a stopem!!!) vydáváme na rockový festival někam daleko do hor.. tak jsem zvědavá, snad přežiju ve zdraví:)

Dobrou noc všem! :)

- Petra

přidávám pár fotek, bohužel jsem ještě neměla čas nic moc fotit, ale na festivale to snad všechno doženu :)

(moje oblíbená)

(jediné opravdu pěkné místo v našem bytě je moje stěna! :)

zápisky z cest: první dojmy.

Právě máme 10 hodin večer a já jsem se dostala do své postele, ve svém novém pokoji a podařilo se mi (konečně po několika náročných pokusech) připojit se k internetu. Fouká na mě větrák, vedle se mixují všechny světové jazyky a můj žaludek stále náročně zpracovává množství spořádaného melounu z místních trhů. Nevím jak a kde přesně začít své zápisky z cest, začnu tedy od posledního dne v rodné hroudě..

Neděle byla (jak už to tak s nedělemi chodí) hnusná, šedivá, deštivá, chladná, zkrátka přesně taková, že by ani psa nevyhnal.. nebo lépe řečeno, by ho nejraději vyhnal do teplých krajin. Hned po probuzení na mě vybafl obrovský kufr doslova praskající ve všech švech a pohled na něj mi připomněl, že tohle není sen. Čekalo mě náročné loučení s jedním z těch lidí, se kterými by se člověk nejraději nikdy neloučil. Loučení není nikdy lehká věc, natož loučení s někým, kdo má u vás naprosto jedinečné postavení. Což mi připomíná otázku... co je to "good" ve slově "goodbye"???

Čekal mě na dlouhou dobu poslední oběd doma, výborné vepřo-knedlo-zelo (respektive jen knedlo-zelo), poslední blbnutí s Kristýnkou, vymalovávání a hra s indiánskými postavičkami a fazolovou dráhou. A pak už nastal čas vydat se na letiště. Pořád mi to nějak nedocházelo a asi ani pořádně ještě nedošlo, ale ve chvíli, kdy jsem vkročila do odbavovací zóny a byl čas se rozloučit, v tu chvíli to přišlo, Spousta slz a smutné loučení. Asi nejsmutnější v mém životě, protože se ještě nikdy nestalo, že bych opouštěla domov na tak dlouhou dobu. Let do Prahy byl krátký, let z Prahy taky a po mém usazení v taxíku, který mě měl odvézt do mého nového domova začalo to pravé drama. Řidiči neuměli pořádně anglicky, takže jsem se složitě dobírala k tomu, co mě vlastně čeká přičemž mi hlavou rotovaly Tamařiny poučné fráze "Hlavně nebuď důvěřivá, jasné? Nikomu nevěř!". Ale když se k nám po nějaké době přidali další dva "přiletěnci", sympatičtí francouzští chlapíci, jejichž BurgerKing tašky svým silným odérem brzy zamořily celé auto (vzpomněla jsem si na Bářino opěvování francouzské gastronomie) a jejichž vtipy mi zpříjemňovali celou cestu, dálnici lemovala slunečnicová pole, slunce romanticky zalézalo za obzor a Jamie Cullum mi k tomu hrál přímo do uší, bylo mi jasné, že všechno bude dobré. Že moje cesta pryč a můj "nový život" má nějaký svůj smysl. Že mi to dá do života daleko víc, než bezcílné stereotypní bloumání od ničeho k ničemu.

Po příjezdu jsem byla v šoku. Město Arad mě překvapilo od samého začátku. Čekala jsem východní džungli bez sebemenšího náznaku vyspělé západní civilizace (ach ty předsudky). Přivítalo mě velké město, s krásným historickým jádrem, obrovskou hlavní třídou plnou obchodů, bank, kaváren a restaurací různých jmen a značek. Po příjezdu do bytu jsem byla překvapena osazenstvem, spočívalo totiž vesměs čistě ve francouzském složení A už po prvních pár minutách mi bylo jasné, že ten bod ve smlouvě ohledně pití a pořádání večírků na bytě, jsem četla asi jen já :) Bohužel jsem dnes zjistila, že většina mých francouzských spolubydlících za měsíc odjíždí :(

Můj první den začal divně. Zaspala jsem, nechápala jsem, kde se to nacházím, nedařilo se mi připojit k internetu a ani jsem nestihla dopít svou kávu. Ale po příjezdu do centra a setkání se s mou support person (nesmírně milá psycholožka Ramona) se to všechno začalo vybarvovat do růžovějších odstínů. Už po cestě tramvají jsem si našla první kamarády (Alejandrooooo Ale Alejandroooooo), v průběhu odpoledne jsem měla tu čest ochutnat výborný rumunské oběd (spousta zeleniny, mňam!), sníst ooobrovitááánský meloun v officu se všemi "šéfy" (a pustit jim k tomu Ewu Farnou) a projít si město. Město, které je krásné, plné parků a parčíků, kaváren a kavárniček, restaurací, menších i větších obchůdků, s obrovským množstvím aktivního sportovního vyžití (ano, dneska jsem poprvé jela na svém city biku!!!) a také velikánským trhem, kam každé ráno přijíždí farmáři a pěstitelé z okolních vesnic, aby zde levně prodávali své domácí produkty - všechny možné i nemožné druhy ovoce, zeleniny, maso, sýry a jiné mléčné výrobky, těstoviny, pečivo, mňam! Také jsem dostala svou sim kartu, na kterou mi okamžitě volal Alejandro, a tak jsem večer strávila s ním a dalšími mými kolegy na místním koupališti. Po cestě zpět jsem šla na zmrzlinu s klukem z Gruzie, který mi povídal o nedávné válce v jeho zemi a teď sedím ve své posteli a je mi tak nějak všelijak.

Na jednu stranu jsem stoprocentně nadšená, nečekala bych, že všechno půjde tak hladce, mám svůj vlastní pokoj, internet doma, telefon, peníze, dostatek veškerého luxusu, obchody a značky, ve které jsem ani nedoufala a především skvělý team kolem sebe, ať už jde o "kolegy" nebo vedoucí projektu, mentory, učitele a podobně.

Na druhou stranu mi už dnes chyběl domov. Ano jsem hrozné ufňukané dítko, ale zkrátka už po jednom dni pryč je mi smutno. Je to asi proto, že si moc dobře uvědomuju, že nejde o několikadenní dovolenou. Ale snad se s tím zvládnu nějak poprat, kdyby ne, mám svou mentorku a support person :)

Zítra mě čeká IT tréning, budu se učit pořádně a plnohodnotně editovat videozáznamy a podobně a někdy v průběhu týdne začnou moje hodiny rumunštiny (lekce mám 3x týdně). Taky jsem byla požádána jednou francouzskou slečnou o doučování angličtiny, což znamená, že si dáme hezké dvojjazyčné anglo-francouzské hodiny:)

A nyní pár poznatků, kterých jsem si tady stihla všimnout:

- Banky. Všude! Tisíc. Všude samé banky.

- Rumuni hodně kouří. A všichni ostatní návštěvníci této země hodně kouří. Levné cigarety, velká spotřeba.

- Miliarda druhů cigaret (souvisí s výše zmíněným bodem). Voňavé, tenké, se třpytkami, s příchutěmi, v designových krabičkách, ble.

- Rumuni mají na všechno čas. Stejně jako španělé, francouzi a italové. Jak to tak vidím, tak můj první článek mi vytisknou přinejlepším o Vánocích.

- Rumuni rádi kávu. Silnou, černou a často. Dát si v 11 dopoledne třetí šálek není nic neobvyklého.

- Levné mobilní služby. Potkat člověka bez telefonu přilepeného k uchu je opravdu rarita.

Toť mé první zážitky a dojmy. V našem bytě se už zase hromadí spousta neznámých lidí, stihla jsem se zatím pobavit s novými francouzi a uruguajcem, ale jdu pozdravit i zbytek, dát si sprchu a spát. Zítra mě čeká dlooouhý den. Dobrou noc :)

Petra.

(časem určitě přidám fotky, zatím jsem se k žádnému focení nedostala)

odcházení.

A je to tady. Okamžik, na který nás celý život připravují, čas od času nás straší a v každém případě od nás očekávají, že si nebudeme vědět rady. Ano mluvím o momentu, kdy mláďata vyletí z hnízda. Sbalí si svých pět švestek a opustí rodnou hroudu, aby započala novou životní etapu zvanou dospělost. Spousta z nás si tu cestu za nezávislostí a stoprocentní zodpovědností maluje jako jeden velký festival plný zábavy a zakázaného ovoce. Někteří z nás se bojí a ani v nejmenším si nedovedou představit život bez maminčina praní, žehlení a nedělních bábovek. Každý z nás si ty své představy načrtne, propočítá a dle výsledku se zařídí.

Ve valné většině případů se mláďata rozhodnou odejít na vysokou školu do jiného města. Okusit si život na kolejích, naučit se nezávislosti a zodpovědnosti. Bohudík(bohužel?) je tato odpovědnost limitována víkendovými návraty domů, kde maminka ochotně vypere, vyžehlí, upeče bábovku, naplní peněženku a nám přesto zůstane ten pocit, že jsme vlastně strašně nezávislí a zodpovědní.

Někteří z nás si na tuhle falešnou nezávislost nehrají a rovnou zůstanou ve svém dětském pokojíčku a cesta na půdu jejich almy mater jim trvá sotva pár minut tramvají.

A ostatní, naopak, nechtějí rodinnou kasu zatěžovat vůbec. Zabalí si svůj raneček, najdou práci a zakusí život uvězněný v pracovní rutině. Mají své vlastní příjmy, často jsou s pracovní pozicí velice spokojeni, ale možná se přecejen okradli o trochu toho mládí.

Já nespadám pod žádnou z kategorií. Na vysokou školu do vzdáleného města jsem nechtěla jít z jednoho důvodu, kterým je právě ta falešná nezávislost. Pocit svobody a absolutní zodpovědnosti za sebe sama je sice krásný, ovšem ne pokud je stoprocentně dotován účtem rodičů. Pracovat jsem také nechtěla, ne že bych byla líná kůže, ale ono se to s maturitou těžko shání práce, která by člověka naplňovala i po stránce emocionální, ne jen materiální.

A tak někdy uprostřed svatého týdne, v době, kdy už jsem byla definitivně rozhodnutá nejít na vysokou školu, protože jsem neměla tak úplně jasno, co bych vlastně chtěla studovat a volit si obory jaké si volí všichni podobně zmatení bez ohledu na to, jestli mají vůbec nějaké uplatnění, se mi také nezamlouvalo (pro vás, věčné skeptiky a mravokárce - já na tu vysokou půjdu, jen prostě ne letos!!!), jsem se jednou provždy rozhodla - já musím PRYČ. Musím odjet, cestovat, poznat nové lidi, nové kultury, zažít všechno dobré i zlé co člověka na cestách může potkat, zkrátka a dobře poznat hranice mého já. Ovšem chtít a moci jsou dvě odlišné věci. Moji rodiče nejsou z těch, kteří by řekli: "Ach tak ty nechceš studovat... nevadí, tady máš penízky, dělej si co chceš." Nejsou a já jsem za to ráda. Právě naopak, mám pocit, že jsou mým rozhodnutím nejít na školu zklamaní a já se jim vlastně ani nedivím. A tak mi nezbylo než se obrátit na zdroje, které by mi dovolily cestovat a nejlépe přitom dělat něco užitečného, abych měla sama ze sebe dobrý pocit.

Slovo dalo slovo a když jsem se dnes po rušné a náročné noci probudila, čekal mě e-mail s finálním datem. Neděle neneděle, stály v něm všechny pokyny, data, informace. A tak se 7. srpna roku 2010 vydám na svou cestu za dobrodružstvím. Dělat něco, co mě vždycky bavilo a vždycky bavit bude a to dokumentovat lidi, věci, nálady a emoce kolem sebe a to v zemi, o které jsem nikdy nikdy nikdy ve svém životě neuvažovala jako o zemi, kde bych měla jednou žít. A tak po všech mých plánech od baletky, přes herečku, policistku, agentku FBI, veterinářku, spisovatelku, diplomatku a zakladatelku neziskovky soustředící se na děti v Barmě, jsem to dopracovala sem.

Mám pět dní, pět nebezpečně krátkých letních dní na to sbalit si kufry, oběhat úřady a tak nějak se sama v sobě smířit s tím, že své nejbližší uvidím nejdříve... no doufejme o Vánocích. Ještě děsivější je to, že jsem na tohle všechno sama, protože rodina tráví čas v teplých krajích a o mém unáhleném odjezdu zatím nevědí. Když si vzpomenu na svůj necelý měsíc v Itálii, kde jsem byla naprosto sama téměř bez kontaktu s rodinou, naskakuje mi husí kůže. Ale na druhou stranu vím, že tohle bude zkušenost s velkým Z. Jedno velké dobrodružství, které mě naučí samostatnosti (bez maminčina praní, žehlení a nedělních bábovek), zodpovědnosti, které mě naučí orientovat se v cizí zemi, v cizí kultuře, v cizím jazyce a v cizím pracovním procesu. Naučí mě vážit si svojí rodiny a pohodlí, které mi celých 19 let poskytovala, naučí mě odbourávat předsudky a zabránit vzniku nových.

Bude mi smutno, budu brečet, budu zoufalá a budu sama. Ale bude to stát za to!

Krásnou neděli přeji!

- Petra

snaha.

... tak uvidíme.

(ne)nechte si ujít.

Před necelými pěti minutami mě popadla středoškolská nostalgie (žádné strachy, za necelých 5 minut bude zase pryč). Prohlédla jsem si fotky z tabla, koukla na pár nepublikovatelných videí a dokonce se přihlásila na třídní mail. Tam jsem objevila tohle...

8. B

šk. rok 2009/2010 stupeň prospěchu: výborný

Petra P.......ová

Téma č. 2: (Ne)nechte si ujít (recenze)

Text Petry je fundovanou recenzí kultovního Avataru. Pisatelka je seznámena s filmografií Jamese Camerona, orientuje se v dějinách i přítomnosti filmové produkce. Kladem práce je odstup, který si maturantka udržuje od recenzovaného díla: nepropadá nekritickému kultu, je schopna své kritické výhrady věcně a přesvědčivě zformulovat a zdůvodnit, nikomu je ovšem nevnucuje. Se čtenářem udržuje kontakt vhodně zvolenou formou řečnických otázek, nutí ho k přemýšlení. Text Petry je natolik zdařilou recenzí, že by nedělala ostudu ani leckterému časopisu sledujícímu současnou filmovou tvorbu. Po stránce stylistické a ortografické bez výhrad.

Mgr. Pavel Měrka

... a musela jsem se usmívat.

(Příště si svá hodnocení přečtu dříve, než 3 měsíce po maturitě!)

That's amore! aneb Keithe co ten sandwich???!!!

Nebylo by fér nezmínit trochu podrobněji tu dobu strávenou na Apeninském poloostrově.

Tak tedy... na požádání Tylera a Joy jsem se v půlce června vydala na pospas neznámému dobrodružství zvanému Beach Break. Představte si to jako dva týdenní kempy pro děti high school a middle school věku s týdenní přestávkou na trochu odpočinku.

Poznala jsem přibližně 50 úžasných členů naší work crew, kteří se mnou sdíleli nejen bydlení, pracovní nasazení, ale i svůj život.

Nejdůležitějším z nich byl určitě Keith, kluk až nápadně podobný tomu filmovému. Od první chvíle (respektive dobré dvouhodinovky) stavění našeho prvního stanu až po poslední sandwich, který mi namazal na rozloučenou, jsem měla pocit, že jsem našla své dvojče. Člověka s naprosto stejným pohledem na svět, humorem i tenisovým antitalentem.

já a Keith

Dalším pak Gelato Jim, otec celého projektu a tak trochu i můj vlastní. Nejen, že dokázal během toho času spořádat celou stovku kopečků "gelato", ale zvládl taky rozesmát, uklidnit i pobavit každého, kdo se mu zrovna připletl do cesty.

Rachel. Rachel a její odzbrojující krása, úsměv od ucha k uchu, upřímný zájem a věčné hledání ztracených věcí.

Morgan, blonďatá krasavice, která jakoby utekla z natáčení hollywoodského trháku o perfektním životě královny střední školy.

Priscilla, nejmilejší a nejotevřenější osoba, navíc s vytříbeným kuchařským umem.

Darcy a Collen a jejich příšerný pseudobritský přízvuk.

roomies

Sara a Ellen a jejich ještě horší přízvuk, na který ani nenajdu pojmenování.

Jon Marshall a Micah a jejich černočerný humor.

Nam a naše nekonečné politické debaty.

Ryan a jeho hudba, která nahání husí kůži.

A samozřejmě všichni ostatní.. Evan, Cory, Libbie, Curtis, Maggie, Abby, Katie Farr, Alex, Katie, Kate, Matt, Susanna, Sally, Kristi, Rob, Becky, Victoria, Chris, Corn, Caroline, Stephanie, Nataley, Marcie, Kevin, Austin a spousta spousta dalších.

work crew

Co se zábavychtivých dětí týče, docela velké množství z nich jsem znala už ze service projektů. Proto zmíním jen pár těch, kteří mě překvapili a tak nějak hlouběji zasáhli.

Daniel "Weasley", který mě s oblibou nazývá Grangerovou.

Greg, charismatický hispánský student historie.

Andy, Mitchův starší bratr a správný nejhorší vedoucí na světě.

Jack zvaný Armani. Neprůhledný, tajemný a vždy k dispozici, když je potřeba zlepšit náladu.

A v neposlední řadě Emily.. usměvavá zrzka (mám na ně ale štěstí!), kterou jsem si od té chvíle, kdy na mě skočila při snídani a nadšené vykládala kolik toho o mě slyšela tak strašně oblíbila. Donutila mě zamyslet se nad takovou spoustou věcí (jednou z nich je koupě letenky do Atlanty!!!).

s Emily

A co se prostředí týče... Itálie, navzdory mé původní antipatii (i přes několik dřívějších pokusů jsem si jí prostě nikdy neoblíbila), mi ukázala své krásy. Napoleonova Elba, dechberoucí Cinque Terre, roztomilé San Gimignano, vínem a olivami provoněné toskánské kopce, Pisa, která je celá tak nějak nakřivo i gelatem posedlá Tirrenia mi byly příjemným přechodným bydlištěm.

Co se italů a jejich současné kultury týče, s tou už je to horší. Pivo s portrétem hajlujícího Hitlera za pulty turistických krámků, Mussoliniho projevy vyhrávající z repráků na běžné diskotéce, polonahé děvy vybíhající z keříků v parcích a pískající naleštění chlapci v nevkusných napodobeninách té tolik vyhlášené italské módy, to bylo na mé konzervativní já přece jen trochu moc (a to prosím nejsem američanka!).

Sečteno podtrženo, Beach Break byla nenahraditelná životní zkušenost. Co se práce, jazyka i nových setkání týče. Tak snad zase někdy :)

pár fotokousků z mého vlastního archívu:

PS: Věděli jste, že dokud s někým nemáte inside joke, tak nejste kamarádi??? My s Ketihem naštěstí máme... je to příběh o téhle italské prostitutce (viz foto):

Buonna notte!

Petra.

zpět a česky.

Cestou půlnoční tramvají číslo 19, někdy mezi pozorováním slečny s polovyholenou hlavou a pochybováním o vlastní existenci jsem si vzpomněla na svůj blog, virtuální deníček, způsob jak své přátelé (sobecky a neosobně bez větší vykonané práce) informovat o novinkách z mého života.

A teď po příjezdu domů, nad šálkem studeného bylinkového čaje (s poloutopeným a zcela jistě nebezpečně toxickým pytlíkem na dně) a s bouřkou za okny jsem si uvědomila to, že mi tahle zvrácená virtuální zpovědnice tak nějak chybí. Ne že by snad celé ty měsíce nebylo o čem psát, možná právě naopak. Můj život se stal lehce zrychleným kolotočem, v jehož víru se lehce zapomínalo na internetovou vrbu.

(Uvědomila jsem si taky, že příště si na procházky kalužemi zvolím jinou obuv, ale o tom třeba jindy.)

A tak je můj blog zpět. Tak nějak mi chyběly jeho neosobní bílé zdi a komplikovaný systém nahrávání fotek. Rozhodla jsem se ovšem psát česky (pravděpodobně s překlady pro mé drahé zaoceánské přátele) a nejlépe tak, aby to mělo smysl. Přinejmenším takový, který mi zajistí upřímnou zábavu až si na svůj blog za pár let vzpomenu.

Než se vrhnu na to opravdové formulování myšlenek, nápadů a šokujících informací, zmíním pár hlavních poznatků, které mi pár posledních měsíců zaměstnávají šedou kůru mozkovou.

Bod č.1 - Láska je vážně divná věc. Nejen, že nerezaví (dobrá, připouštím, možná může lehce ztrácet na lesku), prochází žaludkem (recept na mé vyhlášené tortilly poskytnu na požádání), ale dokonce hory přenáší (přinejmenším ty italské).

Bod č.2 - Itálie se ukázala být (navzdory mým dřívějším negativním zkušenostem) krásnou zemí, tři týdny bez použití rodného jazyka jsou vyčerpávající, nad 100°F už je vážně horko a já jsem ráda evropankou.

Bod č.3 - Holky ze střední nejsou holky ze střední. Možná ty vaše jo, ale ty moje teda ne. Ty moje jsou sestry. A já už bych ty svoje sestry vážně ráda zpátky u sebe, sedm dní v týdnu, deset měsíců v roce. Dík!

Bod č.4 - Někde mezi tropickými vedry a povodněmi jsme ztratili to naše mírné kontinentální léto.

Bod č.5 - Ach ano, jsem opět nemocná, to bych si přece ani o prázdninách nemohla odpustit. (Ať žije zánět zvukovodu a ušní opar - ano, opravdu existuje opar v uších, také jsem byla překvapena).

Aaa pokud někoho tak strašně zajímá, co jsem vyváděla od svého posledního příspěvku, tak tedy jsem především mnohonásobně oslavovala svou zkoušku dospělosti, mnohonásobně navštívila matičku Prahu, odjela na pár týdnů do prosluněné Itálie, poznala pár (set) nových úžasných tváří a ve zbytku času trávila čas s těmi nejmilejšími.

Hawk.

Petra.