may angels lead you in.

Tento příspěvek nemá hlubší opodstatnění, cestovatelsky, jazykově ani jinak Vás nejspíš neobohatí. Jsou 3 hodiny ráno, sedím ve svém hotelovém pokoji v tom nejzvláštnějším, nejkontrastnějším a nejosamělejším městě světa. Skoro jako bych se nacházela na samém konci toho prostoru, který před pár stovkami let Koperník prohlásil za kulatý. Pokoj je to pěkný, to ano. Ale po shlédnutí jednoho s nejkýčovitějších, nejromantičtějších a nejameričtějších filmů je mi v něm tak nějak stísněně. Včera jsme se bavily s Bárou o tom, jak jsme vypadaly zhruba před necelým rokem. Plánovaly jsme si kam nejspíš půjdeme na školu, co budeme dělat, s kým budeme a jak to bude celé probíhat. Nechci se pitvat v tom, jaké ty představy byly, ale s jistotou mohu prohlásit, že Rumunsko, hotelový pokoj v Bukurešti, reportérství, krádeže v metru ani nic podobného v těch představách opravdu nebylo. A i přesto, že je mi každý den tolik smutno a při každém pohledu na Kristýnčiny obrázky vlepené v mém diáři, při každém mamčině "Vrať se domů", při každém pohledu na opuštěného psa v ulicích a vzpomínce na toho mého doma se mi oči ztratí ve slaném přílivu, i přesto vím, že tenhle hotelový pokoj, tahle země a tahle zkušenost je daleko přínosnější než to, co jsem si před rokem malovala.

Ovšem nutno podotknout, že velké činy žádají velké oběti. A že obětovat něco není vždycky lehké. A že to bolí a mrzí a trvá dlouho přijmout věci tak jak jsou. Ale výsledek snad stojí za to. Já doufám, z celého svého malého naivního kardiovaskulárního systému doufám, že za to stát bude. Protože to tak vypadá. Dějí se věci, o kterých bych nikdy ani nesnila. Nikdy by mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Tak snad.

Před několika minutami mi Klárka poslala video - Petr Pan - May angels lead you in. Má to svůj význam a pointu, ale to by byla další zdlouhavá pitva. Hraje mi tady už potřetí. Oči se mi opět ztratily. Dnes je mi smutno, moc. Možná kvůli tomu filmu, možná kvůli blížícímu se začátku školního roku a vědomí, že neuvidím Kristýnku odcházet ráno s aktovkou na zádech a nebudu se dohadovat s mamkou o tom, kdo vyvenčí Bruna. Ale vím, že se mé oči zase najdou a naplno se pustím do těch úžasných věcí, které se dějí a dít budou. Jsem si tím jistá a to z jednoho prostého důvodu. May angels lead you in - mám dostatečnou dávku životního štěstí, lásky a porozumění od všech těch andělů (nechci jmenovat, dotyční snad tuší o koho se jedná), kteří jsou kolem mě. Možná ne momentálně a v následujících měsících fyzicky, ale psychicky jsou tady 24/7. A já to vím!

A proto jdu zalehnout do své obrovské, pohodlné hotelové postele, abych se ráno vzbudila, dopřála si příjemnou dlouhou hotelovou sprchu, užila si neomezenou výbornou hotelovou snídani a naplno se vrhla do práce. O tomto městě a zážitcích s ním spojených napíšu co nejdříve, snad se mi poštěstí zítra. A snad brzo budu moci psát i o těch velkých věcech (ne s předstihem, nechci nic zakřiknout). Prosím nehledejte v tomhle mém ranním příspěvku hlavu a patu, těžko byste našli pouhý trup. Já jen... jen to není vždycky lehké. A člověk má občas potřebu to ventilovat. Tak ventiluji.

Dobrou noc.

- Petra