Mám přesně čtyři kamarádky, které považuji za svou rodinu. Někdo, za koho bych dala ruku do ohně a to doslova. Někdo, komu můžu volat kteroukoliv denní i noční hodinu a vždy se mi dostane trpělivého výslechu a rad. Někomu se to může zdát málo, já si ale osobně přijdu jako boháč. Dvě z těchto kamarádek mě v pátek ráno čekaly na autobusovém nádraží. Stály tam a vypadaly přesně tak, jako vypadaly dva dny před mým odjezdem, když jsme si u nás doma užívaly poslední společný oběd. Bylo tak přirozené se zase vidět a trávit spolu 24 hodin denně, ale přitom tolik zvláštní. Člověk se musel neustále sám sebe ptát co se to stalo, že nás vítr zavál až sem, do země tak zapomenuté a zvláštní? Kde jsme byly před rokem, dvěma, třemi, osmi? Kde budeme za rok? Za pět? Za deset? To žádná z nás neví, ale s určitostí vím, že ať to bude kdekoliv, vždycky se tam společně sejdeme :)
Nevím jak holky, ale já si ten náš společný čas užila na maximum i přesto, že nám nevyšlo původně plánované cestování k srbským hranicím. Poté co jsem je vyzvedla z nádraží jsme zamířily domů, kde si holky daly první rumunskou siestu, předaly jsme si dárečky i zásilky z domova (už jsem zmiňovala nakolik miluji svou maminku, která mi poslala tolik jídla, že nemám šanci ho sníst ani kdybych tady byla další tři roky?) a potom jsme zamířily do kanceláře. Holky poznaly téměř celý tým nás dobrovolníků i naše páteční pracovní tempo (flip pong a podobné kreativní aktivity), prošly jsme si město, nakoupily na trhu, dopřály si piknik v parku, povídaly si, povídaly si, povídaly si, jely domů ukuchtit výbornou večeři, povídaly si, povídaly si, povídaly si a večer zamířily do vedlejšího bytu na menší párty, která poprvé v historii měla českou převahu. Alejandra totiž navštívil jeho kamarád z Erasmu, Honza, který se vybarvil jako neuvěřitelný vtipálek:) Párty byla fajn, domů jsme zamířily někdy po půlnoci, abychom se náležitě vyspaly na sobotní výlet do Temešváru.
Ovšem nastala chyba v systému a ráno, navzdory nekřesťanskému budíčku, jsme vlak nestihly. Respektive jsme k nádražní pokladně dorazily přesně ve chvíli, kdy vlak zahoukal Aradu sbohem. Poprosily jsme proto mladou slečnu, jestli by nám mohla koupit tři lístky na odpolední vlak. Číslovka TŘI je docela zásadní. Vrátily jsme se domů, daly si brunch, siestu a vydaly se opět na nádraží (pro jistotu s dostatečným předstihem), ovšem při nastupování do vlaku směr Temešvár jsme zjistily, že lístek, který nám velice nepříjemná paní pokladní ráno prodala (čtyřikrát dražší než běžně) nebyl určen pro tři osoby, ale jen pro jednu. Nemusím popisovat naše emoce, předpokládám. Nenechaly jsme se neúspěšným cestováním odradit a prošly si město, fotily, točily, udělaly další piknik v našem oblíbeném parku, povídaly si hodiny a hodiny, zamířily do mé oblíbené kavárny Joy's na výborné latté, domů na nejlepší zapékaný lilek a víno k večeři a poté viva la KF, můj již dříve zmiňovaný oblíbený bar, kde se k nám přidal i zbytek "pozůstalých" dobrovolníků spolu s vtipným českým Honzou. Taxík nás dopravil domů někdy kolem 3. hodiny ranní a nás čekal dlouhý spánek a žádný ranní budíček, juuu!
Neděle narozdíl od soboty začala nezvykle pozdě, pořádně jsme se vyspaly, trošku zorganizovaly náš osobní prostor a vrhly se na nákup surovin potřebných k přípravě typicky českého jídla. Pozvaly jsme totiž všechny na českou večeři a po problémech s hledáním surovin se nám přecejen podařilo společnými silami uvařit výbornou bramboračku, jablíčka v županu a jako dezert bagetky s česnekačkou. No mňam! Večer se náramně vydařil, jídlo chutnalo, pivo, tsuika i vodka tekly porudem, hráli jsme hry, tancovali a ve výsledku i zvládli nálet nespokojených sousedů :)
V pondělí jsme znovu zkusily cestovatelské štěstí a tentokrát úspěšně. Cestu do Temešváru jsme si krátily slovním fotbalem i věčným stěžováním si na přeplněný vlak, ve kterém jsme potkaly i českého cestujícího :) Temešvár nás přivítal krásným počasím, posvačily jsme na schodech dominanty města, fotily, točily, povídaly si, nakupovaly, pily kávu, jedly dortíky a výborné arabské jídlo, znovu pily kávu, znovu si povídaly, znovu fotily a znovu točily až jsme unavené, uchozené a ucestované padly zpět do svých vlakových sedaček. Doma jsme si otevřely víno, pár balení oreos a chipsů, nachystaly ovoce, povídaly si a sledovaly seriály dokud jsme naposledy společně neusnuly.
Dnešní den jsme opět vstaly brzo, zamířily naposledy do města něco málo nakupovat, projít se, do kavárny a na trh, doma si udělaly výborný dunch (rozumějte lunch + dinner) a už byl najednou čas se loučit...
Bylo to zvláštní. A je to zvláštní. Po 8 letech každodenního kontaktu, minimálně 8 hodin denně 5 dní v týdnu (s Bárou téměř 24/7) si má člověk zvyknout na režim "Uvidíme se za 3 měsíce!" ??? Bylo tak normální, běžné a přirozené mít holky tady. Dokonale zapadly do mého pokoje, mého bytu, mého města, mého kolektivu, mého světa tady. A najedou tady nejsou a já je neuvidím minimálně další 3 měsíce. I přes dnešní dobu facebooků a skypů a podobně je to docela děsivá představa... Když jsem se dnes s holkama rozloučila, zamířila jsem do bytu v centru dát si večeři s Xermanem, Natiou a jejími dvěma kamarády z Francie. Večeře byla výborná, skvěle jsme se bavili. Skoro jakoby to, že tady holky byly se mnou byla jen nějaká moje vidina. Po cestě domů bouřkou, deštěm a tmou se mi strašně chtělo brečet. Popadl mě smutek, smutno za Kristýnkou, která jela na svou první školu v přírodě, smutno za mamkou, která mi poslala tolik skvělého jídla, smutno za Nikolkou, které pořád nepřišel můj balíček, smutno za holkama a našim spoleným světem, smutno za střední školou a těmi představami co bude po maturitě a až budeme "velké"... Ale nebrečela jsem. Moc dobře si totiž uvědomuji, že ti, na kterých mi tolik záleží, na mě počkají i kdyby to mělo trvat roky. Pár měsíců na našem vztahu nikdy nemůže nic změnit, maximálně jej posílit a právě teď je ten čas zrealizovat ty představy o tom, co bude až budu "velká". Teď je ten pravý čas být "velká"...
A tak jsem si dala nabít kameru, foťák, telefony a s obrovským hrnkem kokosové kávy, notesem a krásným novým perem (které máme s holkama společné:) jsem se uložila do postele, přečtu si několik dalších zdrojů, sepíšu pár posledních bodů a zítra začnu uskutečňovat ty veliké plány! Držte palce... po všech stránkách, pracovních i osobních... ha! :)
Dobrou noc všem.
- Petra
pár maličko fotek (moc jsem toho nefotila a fotky od holek ještě nemám) a brzy snad bude i video:
Lenny Kravitz zpívá I'll be waiting...:-)
ReplyDelete