"Kdyby můj život byl dokonalý, nikdy bychom tady nestáli." zněla má odpověď.
Vlak nejel, bála jsem se zpoždění, bála jsem se, že zmeškám vlak v Budapešti a domů se dostanu kdo ví kdy. Život je krásná věc, plná možností, využitých i nevyužitých. Život nás umí překvapit vždycky, když to nejméně čekáme, pozitivně i negativně. V sobotu večer, pár hodin po dopsání mého posledního příspěvku přišla zpráva. Po zprávě přišlo několik telefonátů, spousta slz, spousta hledání nejbližších letů, spousta zmatku, až jsem stála ve 4 ráno na nádraží a čekala na vlak.
O necelých 11 hodin později jsem vystoupila na nádraží tak důvěrně známém, nasedla do auta a jela do místa, kterému říkáme domov. Život se Vás neptá, jestli to tak chcete nebo ne. Neptal se mě jestli chci jet domů. Já nechtěla. Ne, že bych nechtěla, ale měla jsem v plánu vydržet. Když už jsem si zvykla na všechno to nové a jiné, chtěla jsem to vydržet a neprožívat znovu to hrozné loučení a odvykání si a zvykání si. Ale život, toho Vaše plány nezajímají.
Doma bylo navzdory prvotním okolnostem krásně. Mohla jsem vést Kristýnku do školy v její první školní den. Lezly jsme na stromy a běhaly po louce. Viděla jsem jí na jejím prvním judo tréninku v nové skupince. Založily jsme herbář, koupily nové kimono, koukaly na legrační komedie. Kristýnka je zázračné dítě.
Mohla jsem alespoň nepatrně pomoct v nelehké situace. Uklízení, nákupy, věšení prádla a venčení psa byla najednou jedna velká radost. Tolik jsem si vážila toho, že můžu být prospěšná a ne sedět v Rumunsku s hlavou plnou otázek. Viděla jsem přesně ty lidi, které jsem vidět chtěla. Ani jediného člověka navíc. Ozvala jsem se přesně tomu, komu jsem chtěla a nikomu jinému o svém návratu neřekla. Měla jsem se zkrátka skvěle. Byla jsem doma.
V neděli jsem se s domovem rozloučila a zamířila ještě s holkama do Brna, odkud mě dnes ráno čekal brzký vlak směrem na východ od ráje. Bylo to dokonalé zakončení už tak krásného týdne. Odpoledne jsme se s Bárou z legrace hádaly o tom, kdo má lepší život. Je opravdu dokonalý. Odpoledne jsme si uvařily skvělý oběd v jejím krásném bytě, šly na procházku krásným městem (ano Brno, přicházím Ti na chuť), daly si výbornou medovinu, nakoupily si spoustu tolik krásného a tolik zbytečného oblečení, povídaly si o tom, jak úžasné máme rodiny, jak krásný domov, do kterého se tak rády vracíme. Večer jsem strávila v pěkné kavárně s pěkným chlapcem, dala si dokonalé sushi, které mi holky nachystaly, snědla spoustu čokolády, vypila spoustu vína a když jsem dnes ráno čekala na svůj vlak, s novým vydáním povrchního a příšerně drahého časopisu v podpaží a plechovkou podobně drahé kávy v ruce, uvědomila jsem si, že můj život zdá se být opravdu dokonalým. Odjíždělo se mi s lehkým srdcem, věděla jsem, že mě čeká rumunský život, který mám tolik ráda, ale zároveň ten život zpátky doma, kde je moje srdce, ten život šlape jak má. Brno opouštěla spokojená, usměvavá, zdravě sebevědomá mladá slečna s tím nejoptimističtějším pohledem na věc.
Život se Vás ale na načasování ptát nebude. Vlastně se Vás nikdy na nic ptát nebude. Zatímco Brno zůstalo v růžovém opojení, do Aradu se vrátilo něco zlomeného a prázdného. Devět hodin pláče a polospánku, ve kterém doufáte, že se z toho zlého snu proberete. Sami ani nevíte jak a všechno se Vám z minuty na minutu zhroutí doslova jako domeček z karet. Ani netušíte jak. Nedaleko za Brnem se dnes ráno můj dokonalý život změnil v hrstku něčeho. Sotva se člověk vyrovná se všemi karamboly, které jej v poslední době potkaly, některé vážné, některé méně, a přijde jeden, který Vám vytře zrak. Vlastně Vám vytře všechny smysly. Můžete se připravovat na cokoliv, můžete si myslet, že teď už Vás nic jen tak nerozhodí a on Vám ten život stejně ukáže, že není radno jej podceňovat.
Tímto končím své zápisky z cest. Asi by byly prázdné a beze smyslu, podobně jako teď spoustu věcí vnímám já. Vlastně ani nevím o čem bych psala, jelikož ani sama nevím co příjde. A až to bude, kdo ví, jestli o tom budu chtít psát. Děkuji Vám všem, kterým blog zpříjemňoval dlouhé chvíle. Děkuji za to neuvěřitelné množství e-mailů, zpráv a osobních pochval. Děkuji, že jste blog ukazovali maminkám, babičkám a kolegům. Děkuji, že jste se bavili a snad bude Váš život plný zábavy i bez této virtuální zpovědnice, která mi tak často pomáhala uspořádat si své myšlenky v hlavě. A kdybych Vám měla něco do budoucna popřát, či snad poradit (ne, že bych byla ten pravý průvodce životními cestami), bylo by to určitě tohle...
Každé ráno, když koukáte do zrcadla, zkuste se zamyslet nad svým životem. Alespoň na minutu si promítnout v hlavě tváře všech těch lidí, kteří jsou tady pro Vás. Všechny ty úžasné věci, které pro Vás dělají, i když jsou to třeba jen každodenní maličkosti. Zkuste se zamyslet nad tím, jak krásný je Váš dům či byt, jak zelené a příjemné je město, ve kterém žijete, jak štěkot Vašeho psa značí jeho starost o Vás, jak dobrá byla včerejší večeře a jak tohle všechno dohromady tvoří ten dokonalý život. myslete na to a usmívejte se. Mohlo by se Vám to totiž všechno sesypat jako ten domeček z karet...
Sbohem, Petra.
No comments:
Post a Comment