zápisky z cest: podzim předchází pád.

Podzim je mé nejoblíbenější roční období. Nejen, že je to čas, kdy všechno to listí zabarvuje svět do všech možných barev, ale především je to čas nových začátků. Vlastně ani netuším, proč slavíme Nový rok v lednu, když defakto právě přechod léta a podzimu je tou dělící čárou. Když jsem ještě sedávala do školních lavic, září pro mě bylo vždycky tou startovní linií. Letos se už vážně budu na každou písemku učit tři dny předem. Vážně si budu psát zápisky, mám přece tolik krásných nových bloků a psacích potřeb, už nikdy nemusím otravovat Janču. Letos ani jednou nezaspím a už vůbec nebudu připisovat data k omluvenkám. Letos si budu chystat zdravé svačinky, žádné margotky z bufetu. Letos letos letos...

Anglický - tedy pardon, americký, abych byla přesná - výraz pro podzim je "fall". "Fall" je také výraz pro "pád". Padá listí, padají kaštany, padají staré životní příběhy... to vše proto, aby mohly přijít nové. Každý z nás čas od času musí zakopnout a spadnout, aby se potom mohl zase postavit a někam směřovat. Já jsem v poslední době spadla několikrát a pokaždé, když se zdálo, že hlouběji už to nejde, vždy jsem se mýlila. Ale dnes, když jsem projížděla na kole aradský park a viděla všechno to spadlé listí a kaštany a celou tu barevnou veselohru, došlo mi, že právě ty pády jsou to, co nás žene kupředu. To, co nám otevírá oči, uši i jiné smysly. To co láme naše srdce proto, aby mohla být zase slepena v jeden kus a zase zlomena a zase slepena.

V dobách mé existencialistické pubertální éry byla pro mě píseň "Podzim" něco jako hymna. Vlastně to byla nejspíš hymna pro celou tu existencialistickou pubertální generaci. Jediný co vím, co bude, co je jistý, že přišel podzim a že bude padat listí... Ano. I když po svém návratu jsem nevěděla nic, všechny jistoty, které jsem kdy měla se sesypaly jako to podzimní listí, jedna věc jistá byla - že přijde podzim a že bude padat listí. Přišel, padá.

Na své dnešní projížďce jsem si uvědomila, jaká škoda by byla přestat si psát tyto zápisky. Až si jednou vzpomenu na tu bláznivou existencialistickou pubertální éru, kdy jsem odjela na východ, žila jako dobrodruh a chtěla posouvat své hranice do nekonečna a ještě dál, budou se mi přece hodit. Tak tedy rodino, přátelé i vy neznámí, moc dlouho mi ta uzavřenost nevydržela. Ale prospěla. Minulost uzavřena, jdeme v plné síle dál. Snad za to může ta spousta pestrobarevného listí všude kolem laviček, na které sedávám. Možná čerstvý sýrový preclík z mojí oblíbené pekárny, v ulici, kde nejezdí auta a proto jí mám nejraději. Možná tváře těch malých ze sociálního centra. Možná každodenní obědy a večeře v kruhu mé nové mezinárodní rodiny. Možná ty zamilované páry venčící své psy. Možná dnešní výborná divadelní adaptace Kafkova Zámku v prostorách toho nejzvláštněji krásného divadla. Možná poslední zbytky růží v parku, které ještě nestihly odkvést. Možná svařené víno s ovocem, které v dešti vždycky bodne. Možná úsměv zamilované nevěsty, která se v zářivých šatech fotila v hromadách té barevné krásy. Chudák ještě netuší, že co nevidět začnou žárlit, hádat se, třeba i podvádět a všechna ta láska odejde s podzimním listím. Možná ti pánové, které nikdy nepřestane bavit hrát šachy a podivné hry se spoustou čísel na lavičkách v parku. Možná ty kaštany, které padaly všude kolem mě a mého preclíku. Možná neustálý pocit z dobře odvedené práce a energie vrhnout se na práci novou. Možná vidina blížící se výstavy, první v životě. Možná plány, které bych si neměla moc malovat, ale já se prostě nepoučím. A třeba možná jen ta písnička... Nevím. Jediný co vím, co bude, co je jistý, že přišel podzim a že bude padat listí...

park.

pánové hrající šachy v pozadí. je jich spousta.

můj oblíbený.

momentka z dálky ve správný okamžik :)

opět můj oblíbený.

růže.

jako Kristýnka. protože se nám je nepodařilo shodit, tak alespoň takhle...

listí listí listoví.

:)

?

Pokud by vás zajímalo jak se mám, mám se skvěle. Poslední dva dny mám pocit, že jsem přesně tam kde mám být, v době kdy tam mám být. Práce je hodně, začaly nám přednášky na středních školách, můj vlastní projekt v sociálním centru pod vedením nejpříjemnějších skotských zakladatelů je v plném proudu, tento týden spousta článků k napsání a editaci a výstava fotek k tomu. Navíc se snažím žít kulturně, dnes ten výše zmiňovaný Kafka (až se mi podaří objevit někde fotky, vyjádřím se podrobněji), zítra se konečně i já podívám na ten zázrak kinematografie zvaný Počátek, karaoke a podobné bláznoviny k tomu. Navíc noví spolubydlící, pečení pizzy ve 2 ráno a párty, které se táhnou do 8 do rána mi dávají zabrat. Těším se na den, kdy budu spát déle než 3 - 5 hodin.

Dobrou noc a krásný zbytek víkendu.

Podzimní Petra.

zápisky z cest: rozbité představy a konečné zastávky.

"Žiješ si svůj dokonalý život plný Starbucks, párty a krásných věcí. Byla by to přece nuda, kdyby vlaky jezdily včas." řekl mi Mircea minulou neděli v noci na nádraží.

"Kdyby můj život byl dokonalý, nikdy bychom tady nestáli." zněla má odpověď.

Vlak nejel, bála jsem se zpoždění, bála jsem se, že zmeškám vlak v Budapešti a domů se dostanu kdo ví kdy. Život je krásná věc, plná možností, využitých i nevyužitých. Život nás umí překvapit vždycky, když to nejméně čekáme, pozitivně i negativně. V sobotu večer, pár hodin po dopsání mého posledního příspěvku přišla zpráva. Po zprávě přišlo několik telefonátů, spousta slz, spousta hledání nejbližších letů, spousta zmatku, až jsem stála ve 4 ráno na nádraží a čekala na vlak.

O necelých 11 hodin později jsem vystoupila na nádraží tak důvěrně známém, nasedla do auta a jela do místa, kterému říkáme domov. Život se Vás neptá, jestli to tak chcete nebo ne. Neptal se mě jestli chci jet domů. Já nechtěla. Ne, že bych nechtěla, ale měla jsem v plánu vydržet. Když už jsem si zvykla na všechno to nové a jiné, chtěla jsem to vydržet a neprožívat znovu to hrozné loučení a odvykání si a zvykání si. Ale život, toho Vaše plány nezajímají.

Doma bylo navzdory prvotním okolnostem krásně. Mohla jsem vést Kristýnku do školy v její první školní den. Lezly jsme na stromy a běhaly po louce. Viděla jsem jí na jejím prvním judo tréninku v nové skupince. Založily jsme herbář, koupily nové kimono, koukaly na legrační komedie. Kristýnka je zázračné dítě.

Mohla jsem alespoň nepatrně pomoct v nelehké situace. Uklízení, nákupy, věšení prádla a venčení psa byla najednou jedna velká radost. Tolik jsem si vážila toho, že můžu být prospěšná a ne sedět v Rumunsku s hlavou plnou otázek. Viděla jsem přesně ty lidi, které jsem vidět chtěla. Ani jediného člověka navíc. Ozvala jsem se přesně tomu, komu jsem chtěla a nikomu jinému o svém návratu neřekla. Měla jsem se zkrátka skvěle. Byla jsem doma.

V neděli jsem se s domovem rozloučila a zamířila ještě s holkama do Brna, odkud mě dnes ráno čekal brzký vlak směrem na východ od ráje. Bylo to dokonalé zakončení už tak krásného týdne. Odpoledne jsme se s Bárou z legrace hádaly o tom, kdo má lepší život. Je opravdu dokonalý. Odpoledne jsme si uvařily skvělý oběd v jejím krásném bytě, šly na procházku krásným městem (ano Brno, přicházím Ti na chuť), daly si výbornou medovinu, nakoupily si spoustu tolik krásného a tolik zbytečného oblečení, povídaly si o tom, jak úžasné máme rodiny, jak krásný domov, do kterého se tak rády vracíme. Večer jsem strávila v pěkné kavárně s pěkným chlapcem, dala si dokonalé sushi, které mi holky nachystaly, snědla spoustu čokolády, vypila spoustu vína a když jsem dnes ráno čekala na svůj vlak, s novým vydáním povrchního a příšerně drahého časopisu v podpaží a plechovkou podobně drahé kávy v ruce, uvědomila jsem si, že můj život zdá se být opravdu dokonalým. Odjíždělo se mi s lehkým srdcem, věděla jsem, že mě čeká rumunský život, který mám tolik ráda, ale zároveň ten život zpátky doma, kde je moje srdce, ten život šlape jak má. Brno opouštěla spokojená, usměvavá, zdravě sebevědomá mladá slečna s tím nejoptimističtějším pohledem na věc.

Život se Vás ale na načasování ptát nebude. Vlastně se Vás nikdy na nic ptát nebude. Zatímco Brno zůstalo v růžovém opojení, do Aradu se vrátilo něco zlomeného a prázdného. Devět hodin pláče a polospánku, ve kterém doufáte, že se z toho zlého snu proberete. Sami ani nevíte jak a všechno se Vám z minuty na minutu zhroutí doslova jako domeček z karet. Ani netušíte jak. Nedaleko za Brnem se dnes ráno můj dokonalý život změnil v hrstku něčeho. Sotva se člověk vyrovná se všemi karamboly, které jej v poslední době potkaly, některé vážné, některé méně, a přijde jeden, který Vám vytře zrak. Vlastně Vám vytře všechny smysly. Můžete se připravovat na cokoliv, můžete si myslet, že teď už Vás nic jen tak nerozhodí a on Vám ten život stejně ukáže, že není radno jej podceňovat.

Tímto končím své zápisky z cest. Asi by byly prázdné a beze smyslu, podobně jako teď spoustu věcí vnímám já. Vlastně ani nevím o čem bych psala, jelikož ani sama nevím co příjde. A až to bude, kdo ví, jestli o tom budu chtít psát. Děkuji Vám všem, kterým blog zpříjemňoval dlouhé chvíle. Děkuji za to neuvěřitelné množství e-mailů, zpráv a osobních pochval. Děkuji, že jste blog ukazovali maminkám, babičkám a kolegům. Děkuji, že jste se bavili a snad bude Váš život plný zábavy i bez této virtuální zpovědnice, která mi tak často pomáhala uspořádat si své myšlenky v hlavě. A kdybych Vám měla něco do budoucna popřát, či snad poradit (ne, že bych byla ten pravý průvodce životními cestami), bylo by to určitě tohle...

Každé ráno, když koukáte do zrcadla, zkuste se zamyslet nad svým životem. Alespoň na minutu si promítnout v hlavě tváře všech těch lidí, kteří jsou tady pro Vás. Všechny ty úžasné věci, které pro Vás dělají, i když jsou to třeba jen každodenní maličkosti. Zkuste se zamyslet nad tím, jak krásný je Váš dům či byt, jak zelené a příjemné je město, ve kterém žijete, jak štěkot Vašeho psa značí jeho starost o Vás, jak dobrá byla včerejší večeře a jak tohle všechno dohromady tvoří ten dokonalý život. myslete na to a usmívejte se. Mohlo by se Vám to totiž všechno sesypat jako ten domeček z karet...

Sbohem, Petra.

zápisky z cest: důkaz mé existence.

Je páteční večer, já si hovím v pyžamu v posteli s šálkem horké kávy, několika kousky cozonacu (rumunská vánočka méně komplikovaného tvaru), před chvílí jsem ukončila telefonát se sestrou a právě rozebírám s Davidem ty věci, které jsme rozebírali pár posledních let denodenně. Jelikož je tento týden týdnem nepracovním a poslední dva dny neustále prší, trávím většinu času právě v této pyžamo - kafe - postel konstalaci. Ve středu jsem si užila velice příjemný den po stránce pracovní i osobní. Co se té pracovní týče, měla jsem příležitost udělat několik důležitých rozhovorů a navštívit místní sociální centrum, kde jsem poznala příjemnou slečnu dobrovolnici z Bostonu, která mě požádala o pomoc. Což v praxi znamená, že ve svých volných chvílích se budu chodit starat o děti stejně tak, jako jsem to dělávala v Česku. Zkrátka se zdá, že se dokonale vracím do svých zaběhlých kolejích. Taky se mi podařilo sestříhat pár pracovních videí i video s holkama, napsat několik článků (penízky jsou potřeba) a také trochu obnovit zanedbaný kontakt s těmi nejbližšími.

A co se té osobní stránky věci týče, občas nějak nestíhám všechno to dění kolem sebe. Myslím, že jednou (brzy) o tom všem napíšu knihu, mohla by být zajímavá :)

Teď se jdu ovšem uložit a pokračovat v konverzaci s Maximem, mým francouzským, krásným, inteligentním vtipným a bohužel homosexuálním téměř dvojčetem.

Zítra se mi vrátí několik členů mé rumunské rodiny, tak už tady nebudu sama, na večer máme v plánu sushi párty, tak snad se nám povede :) O novinkách budu informovat brzy, těšte se na nějaký pořádný duchaplný článek, zatím přidávám jen fotky z těch několika dnů s holčičkama. Konečně mám taky pár fotek, na kterých jsem já, takže máte důkaz, že jsem opravdu reálná a stále žiji :)

paparazzi fotka s Bárou

další paparazzi

opět paparazzi

můj oblíbený KF a můj oblíbený Becks :)

svítá a v tramvajích...

s kávou po cestě z kanceláře

tetovačka

sedneš si se mnou?

holky moje :)

naše česká večeře :)

v ulicích Aradu

picnic v parku

buď si jídlo kupuji...

...anebo konuzmuji. pořád!

tohle moc nechápu... létáme :)

kafe kafe kafe

vlakové filmování

český Honza a česká Janča v kuchyni :)

český večer (Alejandro v okně, Ele, Natia a Nicolas zprava dole)

vítr a ulice Aradu

filmuji v Temešváru

filmuji v Temešváru

Dobrou noc a krásný víkend!!!

- Petra

zápisky z cest: návštěvníci.

Můj byt je najednou tak prázdný. Nikde nejsou poházené svršky, nikde žádná kosmetika, náušnice, poloprázdné hrníčky čaje, nákupní tašky, žádné waka waka tanečky, žádné stěžování si na zimu, žádné zabíjení komárů. Je tady ticho a prázdno, ale přitom pořád tak hlasito a plno...

Mám přesně čtyři kamarádky, které považuji za svou rodinu. Někdo, za koho bych dala ruku do ohně a to doslova. Někdo, komu můžu volat kteroukoliv denní i noční hodinu a vždy se mi dostane trpělivého výslechu a rad. Někomu se to může zdát málo, já si ale osobně přijdu jako boháč. Dvě z těchto kamarádek mě v pátek ráno čekaly na autobusovém nádraží. Stály tam a vypadaly přesně tak, jako vypadaly dva dny před mým odjezdem, když jsme si u nás doma užívaly poslední společný oběd. Bylo tak přirozené se zase vidět a trávit spolu 24 hodin denně, ale přitom tolik zvláštní. Člověk se musel neustále sám sebe ptát co se to stalo, že nás vítr zavál až sem, do země tak zapomenuté a zvláštní? Kde jsme byly před rokem, dvěma, třemi, osmi? Kde budeme za rok? Za pět? Za deset? To žádná z nás neví, ale s určitostí vím, že ať to bude kdekoliv, vždycky se tam společně sejdeme :)

Nevím jak holky, ale já si ten náš společný čas užila na maximum i přesto, že nám nevyšlo původně plánované cestování k srbským hranicím. Poté co jsem je vyzvedla z nádraží jsme zamířily domů, kde si holky daly první rumunskou siestu, předaly jsme si dárečky i zásilky z domova (už jsem zmiňovala nakolik miluji svou maminku, která mi poslala tolik jídla, že nemám šanci ho sníst ani kdybych tady byla další tři roky?) a potom jsme zamířily do kanceláře. Holky poznaly téměř celý tým nás dobrovolníků i naše páteční pracovní tempo (flip pong a podobné kreativní aktivity), prošly jsme si město, nakoupily na trhu, dopřály si piknik v parku, povídaly si, povídaly si, povídaly si, jely domů ukuchtit výbornou večeři, povídaly si, povídaly si, povídaly si a večer zamířily do vedlejšího bytu na menší párty, která poprvé v historii měla českou převahu. Alejandra totiž navštívil jeho kamarád z Erasmu, Honza, který se vybarvil jako neuvěřitelný vtipálek:) Párty byla fajn, domů jsme zamířily někdy po půlnoci, abychom se náležitě vyspaly na sobotní výlet do Temešváru.

Ovšem nastala chyba v systému a ráno, navzdory nekřesťanskému budíčku, jsme vlak nestihly. Respektive jsme k nádražní pokladně dorazily přesně ve chvíli, kdy vlak zahoukal Aradu sbohem. Poprosily jsme proto mladou slečnu, jestli by nám mohla koupit tři lístky na odpolední vlak. Číslovka TŘI je docela zásadní. Vrátily jsme se domů, daly si brunch, siestu a vydaly se opět na nádraží (pro jistotu s dostatečným předstihem), ovšem při nastupování do vlaku směr Temešvár jsme zjistily, že lístek, který nám velice nepříjemná paní pokladní ráno prodala (čtyřikrát dražší než běžně) nebyl určen pro tři osoby, ale jen pro jednu. Nemusím popisovat naše emoce, předpokládám. Nenechaly jsme se neúspěšným cestováním odradit a prošly si město, fotily, točily, udělaly další piknik v našem oblíbeném parku, povídaly si hodiny a hodiny, zamířily do mé oblíbené kavárny Joy's na výborné latté, domů na nejlepší zapékaný lilek a víno k večeři a poté viva la KF, můj již dříve zmiňovaný oblíbený bar, kde se k nám přidal i zbytek "pozůstalých" dobrovolníků spolu s vtipným českým Honzou. Taxík nás dopravil domů někdy kolem 3. hodiny ranní a nás čekal dlouhý spánek a žádný ranní budíček, juuu!

Neděle narozdíl od soboty začala nezvykle pozdě, pořádně jsme se vyspaly, trošku zorganizovaly náš osobní prostor a vrhly se na nákup surovin potřebných k přípravě typicky českého jídla. Pozvaly jsme totiž všechny na českou večeři a po problémech s hledáním surovin se nám přecejen podařilo společnými silami uvařit výbornou bramboračku, jablíčka v županu a jako dezert bagetky s česnekačkou. No mňam! Večer se náramně vydařil, jídlo chutnalo, pivo, tsuika i vodka tekly porudem, hráli jsme hry, tancovali a ve výsledku i zvládli nálet nespokojených sousedů :)

V pondělí jsme znovu zkusily cestovatelské štěstí a tentokrát úspěšně. Cestu do Temešváru jsme si krátily slovním fotbalem i věčným stěžováním si na přeplněný vlak, ve kterém jsme potkaly i českého cestujícího :) Temešvár nás přivítal krásným počasím, posvačily jsme na schodech dominanty města, fotily, točily, povídaly si, nakupovaly, pily kávu, jedly dortíky a výborné arabské jídlo, znovu pily kávu, znovu si povídaly, znovu fotily a znovu točily až jsme unavené, uchozené a ucestované padly zpět do svých vlakových sedaček. Doma jsme si otevřely víno, pár balení oreos a chipsů, nachystaly ovoce, povídaly si a sledovaly seriály dokud jsme naposledy společně neusnuly.

Dnešní den jsme opět vstaly brzo, zamířily naposledy do města něco málo nakupovat, projít se, do kavárny a na trh, doma si udělaly výborný dunch (rozumějte lunch + dinner) a už byl najednou čas se loučit...

Bylo to zvláštní. A je to zvláštní. Po 8 letech každodenního kontaktu, minimálně 8 hodin denně 5 dní v týdnu (s Bárou téměř 24/7) si má člověk zvyknout na režim "Uvidíme se za 3 měsíce!" ??? Bylo tak normální, běžné a přirozené mít holky tady. Dokonale zapadly do mého pokoje, mého bytu, mého města, mého kolektivu, mého světa tady. A najedou tady nejsou a já je neuvidím minimálně další 3 měsíce. I přes dnešní dobu facebooků a skypů a podobně je to docela děsivá představa... Když jsem se dnes s holkama rozloučila, zamířila jsem do bytu v centru dát si večeři s Xermanem, Natiou a jejími dvěma kamarády z Francie. Večeře byla výborná, skvěle jsme se bavili. Skoro jakoby to, že tady holky byly se mnou byla jen nějaká moje vidina. Po cestě domů bouřkou, deštěm a tmou se mi strašně chtělo brečet. Popadl mě smutek, smutno za Kristýnkou, která jela na svou první školu v přírodě, smutno za mamkou, která mi poslala tolik skvělého jídla, smutno za Nikolkou, které pořád nepřišel můj balíček, smutno za holkama a našim spoleným světem, smutno za střední školou a těmi představami co bude po maturitě a až budeme "velké"... Ale nebrečela jsem. Moc dobře si totiž uvědomuji, že ti, na kterých mi tolik záleží, na mě počkají i kdyby to mělo trvat roky. Pár měsíců na našem vztahu nikdy nemůže nic změnit, maximálně jej posílit a právě teď je ten čas zrealizovat ty představy o tom, co bude až budu "velká". Teď je ten pravý čas být "velká"...

A tak jsem si dala nabít kameru, foťák, telefony a s obrovským hrnkem kokosové kávy, notesem a krásným novým perem (které máme s holkama společné:) jsem se uložila do postele, přečtu si několik dalších zdrojů, sepíšu pár posledních bodů a zítra začnu uskutečňovat ty veliké plány! Držte palce... po všech stránkách, pracovních i osobních... ha! :)

Dobrou noc všem.

- Petra

pár maličko fotek (moc jsem toho nefotila a fotky od holek ještě nemám) a brzy snad bude i video:

zápisky z cest: konec nekonečna a jiné povídky.

Máme tady středu, deštivou a chladnou. Dny po návratu byly plné práce a zábavy, takže se pokusím je teď nějak smysluplně shrnout. A začala bych asi tou "osobnější" stránkou věci. Podařilo se mi najít konec nekonečna. A jsem nesmírně spokojená, protože jak zpívá má oblíbená popová hvězdička "I realized I have bigger dreams of mine" a nechávat se pořád dokonečna obelhávat a klamat, to není tak úplně můj šálek kávy, znám mnoho jiných aktivit, do kterých lze investovat energii a čas. Například moje existence tady. Takže jeden příběh je uzavřen a je čas začít spoustu dalších! :)

Také nesmím zapomenout na to, že už se jen dvakrát vyspím (možná spíš jen jednou, vzhledem k tomu, že na dnešní noc mám naloženou hromadu práce a zítra máme v plánu nálet na místní karaoke bar) a přijedou za mnou moje holčičky. Bohužel bez Veroňiky, to bychom potom byly v kompletní sestavě, ale i tak nepochybuji, že zábava bude zaručena. Ostatně Alejandro už se aktivně učí česká slovíčka a fráze (vzhledem k tomu, že tu stránku s frázemi typu "jsi moc krásná" někde založil a naučil se pouze obraty nepublikovatelné, věřím tomu, že si jej holky v minutě zamilují :D ), Nicolas se třese na marcipán, který přivezou a Mircea je nadšený tak nějak celkově (nejspíš už si brousí svůj ostrovtip). Ale nejvíce se samozřejmě těším já! Původní plán byl užít si místního společenského života v pátek a sobotu a v neděli vyrazit do Temešváru a odtamtuď pak dále k srbským hranicím do oblasti Českého Banátu. Ovšem vzhledem k tomu, že Evropu zavalila vlna mrazu, je ve hvězdách jak to nakonec dopadne.

Třetí informace ze soudku osobní je ta, že jsem konečně udělala něco, k čemu jsem se odhodlávala dlouhá léta. Poprvé ten nápad přišel někdy v 16 letech, těsně před 19. narozeninami jsem ho téměř zrealizovala, poté opět po maturitě a teď jsem ho zrealizovala naplno... tetování. Nikdy jsem nebyla velkou fanynkou pokreslených těl a nikdy ani nebudu, ale tak nějak jsem dospěla do stádia, kdy jsem si moc přála mít na svém těle něco trvalého, něco co má význam a něco, co mi bude navěky připomínat kým jsem a proč. Pro své (krásné!) iniciály jsem se rozhodla už v oněch 16 letech, loni jsem je doplnila o stín andělských křídel. Jelikož se mě neustále někdo ptá, a nejspíš ještě dále bude, vysvětlím význam. Mé iniciály, kromě toho, že je považuji za velice povedené (můžu si plácnout s Brigitte a Marilyn), jsou pro mě také věčnou připomínkou mé rodiny. Protože ať se v budoucnu provdám kolikrát chci a jméno si změním třeba třikrát do měsíce, moje rodné iniciály, jméno, které mi bylo svěřeno do péče někdy pár minut poté co jsem vykoukla na svět, to zůstane navždy. A tak nejen, že mé iniciály symbolizují jméno mé, ale také jména mých rodičů (obou, mám to vychytané!). V neposlední řadě je pro mě P jako takové písmenem velice mocným. Kromě spousty slov jako palačinky, peanut butter cups, prázdniny, pohádky, překvapení nebo pistácie, je také počátečním písmenem slova "pax" což je latinský výraz pro "mír", slovo pro někoho možná prázdné, pro mě ovšem velice důležité. Věřím v mír a věřím v to, že každý člověk jej musí nejprve najít sám v sobě a teprve potom jej šířit dál. Já hledám hledám a snad se mi občas daří :) A vsadím se, že kdyby měl Petr Pan tetování, přál by si to moje! :)

Ve stínu těchto dvou písmen jsou andělská křídla. Křídla jakožto symbol letu, svobody a nezávislosti. Andělská proto, že na anděly věřím. Věřím, že každý z nás má svého anděla, ať už je to kdokoliv, vždycky je někde na světě někdo, kdo přiletí, když je potřeba a svádí s námi všechny naše boje. Každý máme svého anděla, jen musíme mít oči, uši a především srdce otevřené:)

A nyní pryč od osobna a vzhůru k práci! Po spací, uklízecí a vařící neděli nás čekalo náročné pondělí. Tento týden je týdnem, kdy navštěvujeme okolní vesnice a komunity, děláme interview, točíme, fotíme a sbíráme nejrůznější materiály. V pondělí tomu předcházela složitá příprava, při níž v uzavřené kanceláři pomalu odumíraly naše mozkové buňky, které jsme ovšem úspěšně zase obrodili v noci, při mojí historicky první párty v našem bytě. Pila se spousta Jacka Danielse a rakouské varianty naší české slivovice (Julia dostala balík z domova), takže si asi umíte představit následující ráno. Já naštěstí opustila párty pokoj v nejlepším, takže jsem ráno v plné síle vstala nadšená na výlet do vesnic v okolí Aradu. Přes prvotní komplikace jsme nakonec vyrazili a musím říct, že jsem si tuto "pracovní cestu" i přes omrzliny na nohách maximálně užila. Především díky Mirceovi, který mi po týdnu mimo město opravdu chyběl, on a jeho vražedný sarkasmus, to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Mircea je takový náš velký šéf a především velký brácha. On je přesně ten člověk, který nám tady tvoří rodinné zázemí a musím uznat, že už za ten týden v Bukurešti nám všem scházel.

Naše cesta začala návštěvou vesnice jménem Ghioroc, kde jsme natočili několik interview s místními obyvateli, jakožto zástupce sociálně-kulturní skupiny jsem se dověděla především o nezaměstnanosti, etnických, gendrových i materiálních problémech v této oblasti, o migraci, vzdělávacích podmínkách a podobně. Bylo to rozhodně zajímavé a přínosné. Z Ghiorocu jsme zamířili do blízkého kláštěra, kde jsme obklopeni vinohrady poobědvali a vydali se do vesnice, kterou tvořilo z valné většiny romské obyvatelstvo. Měla jsem tu možnost navštívit jeden romský palác (doslova a do písmene), pobavit se se zástupci několika generací typické romské rodiny, vyzpovídat majitelku jediného místního baru i jejího stálého zákazníka a také se dovědět o lokální agrikultuře. O Romech by se toho dalo napsat strany a strany a já to mám také v plánu, začala jsem naplno pracovat na svém článku pro jeden nejmenovaný český týdeník, tak snad si všechny informace budete moci brzy sehnat na novinových stáncích:)

Na závěr výletu jsme si udělali menší procházku na středověkou pevnost s výhledem na obec Lipova, nafotili spoustky fotek, Mircea se nás snažil zabavit svými dětinskými nápady a někdy kolem 8 večer jsme zdárně dorazili domů. Dnes jsme zpracovávali nasbírané materiály, podařilo se nám sepsat dlouhou a obsáhlou studii na témata výše zmíněná a ve zbytku týdne jim budeme dávat oficiální veřejně prezentovatelnou formu. Také mě čekají nějaké schůzky ohledně onoho článku, tak se moc těším. Abychom si deštivé pracovní dny zpříjemnily, udělaly jsme si dnes s holkama hromadu palačinek se zmrzlinou a já osobně jsem si také udělala radost odesláním malého balíčku pro sestru do Prahy :) A teď už ležím ve své posteli, polomrtvá, ovšem čeká mě ještě spousta práce na článku, takže to vidím na otevření Milka čokolády a obrovský hrnek kafe:)

fotek opět více na facebooku, ukázka tady:

stálý zákazník jediného baru ve vesnici

romské dítě

romská babička

romská rodina

romský palác

domácí česnek už se jen tak nevidí

a prasátka taky ne (nechtěla se fotit)

vítr a hradby

Julinka ve Středozemi :)

a já se Sofinkou :)

Doufám, že všichni v rodné hroudě se mají navzdory počasí co nejlépe! Především ti moji nejbližší (například Kristýnka, která na mé tetování zareagovala tak, že se mi stejně hned smyje, protože si pořád umývám vlasy :D ). Školákům přeji úspěšný start nového roku, vysokoškolákům krásné poslední dny volna a pracujícím to, aby je práce bavila alespoň z poloviny tolik, jako mě baví ta moje :)

Pravděpodobně se ozvu až v úterý, poté co odjedou holky, možná ještě později, protože máme naplánovaný výlet k Dunajské deltě (ovšem plánujte si něco v tomhle počasí...)

Tak dobrou noc!!!

- Petra