traveller´s notes: comebacks.

I love flying. Yesterday I was asked what superpower would I choose if I had the chance. I responded „flying“. Unfortunatelly this was just a theoretical question, I don´t really have any superpower and therefore the only „human“ possibility of flying has to be sufficient for me. Today, after long four months I took off again. I missed it. The feeling of wheels glueing off the runway and the monumental object raises higher and higher and I get the chance to observe the roofs, the rivers, the mountain peeks, the seasides and the continents. I love the atmosphere on board, I love nice flight attendants offering good coffee in cute paper cups, I love orange juice that I normally don´t really drink. I actually drink orange juice specially on the place. I love neverending turning the leaves of offered newspapers and I love the little stomach shake that comes with every little unknown movement. I love flying.

But what I really don´t love, I honestly don´t even like it, are the tears that come before every flight. Especially during the past couple months. There was a lot of tears in Pisa this July, while reading the letter and stuffing my mouth with the peanut-butter and nutella sandwich that Keith gave me. There was a lot of them when saying goodbye to my family, when I left the house for the first time in my life and basically moved my life to Romania. There was a lot of them today while unwrapping the gift from Cori, while reading the letter from Lara and going through tons of those cute little notes and wishes everyone left for me. And there somewhere in between the breathe-in and breath-out, somewhere in between taking off in Timisoara and landing in Vienna, somewhere there a part of me just died. It felt like baseball bat hit being back here, in the world where anonymous faces with plastic cups of overpriced coffee and even more overpriced items in their hands just run into you and don´t even apologize, they actually don´t even bother looking at you. It felt like a blow seeing those two pigeons sitting apart after four months of spending every single minute together all in love on one tree branch right in front of our window. It felt sad to see all the rain in Arad after all those beautiful days full of fallen leaves and colors. Only gray remained. But what feels even more sad is the fact that the world that suddenly showed up around me and surrounded me for four months suddenly disappeared. No more neverending waiting for those magic old trams, no more dinners full of nice people and good food, no more glasses of wine in a really cool bar, no more complainning about the non-working shower, no more fighting with the broken door, no more goofying around in the office, no more dancing in a club full of annoying drunk Romanians.

No more Lara and her cute drawings, her love for raisins and the fact that she will probably never be able to learn the word „raisins“, no more talent for cooking czech meals and no more colors that she colors her life with. No more Julia and her big smile, excitement for more and more tequilla shots and her willingness to be around and help whenever needed. No more Sophie and her famous chocolate cakes, peacefull voice, disability to get mad and her passion for good movies. No more Alex, his funny English, innocent smile he can solve every problem with and neverending stupid jokes and comments. No more Ele, her energy, laughter and dancing. No more Diego able to spend hours and hours by the stove, no more Kakha being able to date four different girls in one day, no more Concha and her excitement she talks about dance with. No more Anca and her latino bubble she spends her working time in, no more Corina, her deadly sarcastic humour and ability to be a friend even though she´s old and desperate, no more Mircea.

Somewhere in between the breathe-in and breathe-out, somewhere in between Timisoara and Vienna a part of me died. The crazy world so remote from the original expectations died. The experience that I will appreciate for the rest of my life with all its goods and bads died. The comeback is here, but I know it will never be the same as it used to be. There is new story to be written, even though the background might have remained the same, the protagonists changed. We all changed, me and all the people around me. And me, sitting on the rough floor waitting for the report about my flight being cancelled and watching all the snowflakes outside and faces of the nervous travellers inside, I am scared of that change. I am scared of all the broken relationship and all the new that are coming. I am scared of plans that will never work out and acts that will replace them. I am scared of the everyday emptiness and neverending catching up at the same time. I am scared. But somewhere inside, deep under all the stress of the weather disfavor, fatigue of the caffeine absence and neverending questionning, there is the feeling of going home. Home! The place where they love me most and the place I love the most…

(Vienna, December 3rd)

While whirling above the night Ostrava I realized, for the first time in my life, what a beautiful city is that. At least in the night from the bird´s eye view. After half year of living in Italy and Romania I was home. And home was even more beautiful than ever before. Bruno was barking louder and jumping higher than ever before. Dumplings my mom made for me were even more delicious than ever before. I was home.

When I first stepped into my room and saw my baby sister sleeping with a photo of the two of us, I burst in tears. Because even though there is a culture shock and changes I am not ready for all around me, in the middle of all that I have a little oasis, where I can watch Scooby Doo, sledge slide, bake cookies and play uno cards without thinking of what´s gonna happen. The oasis is my home.

(Ostrava, December 5th)

For all the people that were a part of my new world I have one big „MULTUMESC!“. (I wish my keyboard had all the special Romanian letters).

(And in case you care, I am doing good here. My family is doing good, I think we will have a nice Christmas after all that happened. My little sister keeps me very busy with all the snow activities, baking and playing games. We enjoyed St. Nicolas as angels giving gifts to little children, which was amazing. My friends are amazing as well, they keep me busy while my sister is at school or sleeping. Right now I am catching up with all my doctors and stuff, packing for Prague and looking for a job while waitting for my college exams invitation. In the mean time I really miss you. I hope you are having a great time and you will have a chance to enjoy some snow there J !!!)

Keep me updated with what´s going on!!!!

Petra

some photos I took with my baby sister in the past couple days:

zápisky z cest: návraty.

Miluju létání. Včera jsem měla odpovědět na otázku jakou nadlidskou schopnost bych si vybrala, kdybych měla tu možnost. Odpověděla jsem, že schopnost létat. Bohužel šlo o teoretickou otázku, já žádnou nadlidskou schopnost nemám, tudíž se musím spokojit s tou jedinou „lidskou“ možností létat. Dnes jsem po dlouhých čtyřech měsících opět vzlétla. Chybělo mi to. Ten pocit, kdy se kola odlepí od země a obrovský mohutný kolos se vznese do vzduchu, výš a výš a já tak mám možnost pozorovat střechy domů, řeky, vrcholky hor, břehy moří a pevninu kontinentu. Mám ráda tu atmosféru na palubě, mám ráda příjemné letušky nabízející dobrou kávu v pěkných kelímcích, mám ráda pomerančový džus, který si běžně nikdy nedávám. Vlastně piju pomerančový džus výhradně v letadle. Mám ráda nekonečné listování nabízených tiskem a chvění v břiše při každém otřesu. Mám ráda létání. Moc.

Co ovšem ráda nemám jsou ty slzy, které předchází téměř každému letu. Obzvláště v poslední době. Bylo jich tolik v červenci v Pise, při čtení dopisu a žmoulání peanut-butter-nutella sandwiche od Keitha. Bylo jich tolik v srpnu při loučení s rodinou, když jsem poprvé v životě vylétla z hnízda. A bylo jich tolik dnes, při rozbalování dárku od Cori, při čtení dopisu od Lary a desítek barevných lístečků s přáním těch nejpříjemnějších věcí od všech ostatních. A tam někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi odlepením kol z temešvárské runwaye a jejich zpětným přilepením na runwayi ve Vídni, někde tam něco velkého ve mně zemřelo. Jako rána baseballovou holí působil návrat sem, do světa kde anonymní tváře s plastovými kelímky předražené kávy a ještě předraženějšími tablety v rukou do vás vrážejí kufry a sotvakdy pohlédnou do tváře člověka kráčejícímu naproti. Jako rána působil pohled na dvě hrdličky, které po dlouhých čtyřech měsících nekonečného sezení bok po boku na jedné větvi za okny našeho obývacího pokoje, zničehonic seděly ve středu každá na jiné větvi a dnes ráno už byly obě pryč. Rána byl také ten neustávající aradský déšť poslední tři dny, tatam bylo to krásné slunečné počasí, tatam bylo kouzlo podzimních barev, zbyl jen smutek a šeď. Největší ránou je ovšem to, že svět, který se kolem mě zničehonic vytvořil je pryč. Už žádné nekonečné čekání na ty kozelné staré tramvaje. Už žádné večeře plné smíchu a jídla ze všech koutů světa. Už žádné sklenky vína v baru plném umělců. Už žádné stěžování si na nefunkční sprchu, žádné zápasení s dveřmi pokoje, žádné blbnutí v kanceláří, žádné nesmyslné meetingy, žádné vzpoury proti systému, žádné protancované noci v klubu plném otravných Rumunů. Už žádná Lara, její roztomilé obrázky, láska k rozinkám a neschopnost naučit se rozinky vyslovovat, její talent na vaření českých jídel a její vlastní svět plný barev. Už žádná Julia, její úsměv od ucha k uchu, nadšení pro další a další panáky tequilly a její ochota a schopnost být vždy nablízku, když je potřeba. Už žádná Sophie, její vyhlášené čokoládové dorty, uklidňující hlas, vášeň pro filmy a neschopnost se zlobit. Už žádný Alex, jeho špatná angličtina, nevinný úsměv, kterým zachrání každou situaci a věčné hloupé poznámky a připomínky. Už žádná Ele, její divoké tance, hurónský smích a zvláštní energie, která z ní září. Žádný Diego, který je schopný strávit půl dne u plotny, žádný Kakha, který během toho půldne stihne čtyři rande, žádná Concha a zápal s jakým povídá o tanci. Už žádná Anca a její zvláštní bublina, ve které poslouchá latino a nevnímá okolí. Už žádná Cori, její smrtelný sarkasmus a schopnost být kamarádka i přesto, že je stará a zoufalá. Už žádný Mircea. Žádný Mircea.

Někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi Temešvárem a Vídní zemřel kus mě. Zemřel ten zvláštní svět, tolik vzdálený od původních plánů a očekávání. Zemřela ta zkušenost, které si budu do konce života cenit jako jedné z nejvýznamějších, se všemi svými pro i proti, ať se děje cokoliv. Příchází návrat do starých kolejí, které už ovšem nikdy nebudou stejné. Začíná nový příběh, jehož pozadí možná zůstává stejné, ale aktéři už nikdy stejní nebudou. Změnili jsme se všichni, já i všichni kolem a já, sedící na tvrdé podlaze vídeňského letiště, každou chvíli očekávající hlášení o zrušení mého letu a sledující šarádu vloček za okny a tváře nervozních cestujících, já se té změny bojím. Bojím se vztahů, které rozbiji a těch nových, které příjdou. Bojím se plánů, které nevyjdou a činů, které tyto plány nahradí. Bojím se prázdnoty všedních dnů a věčného nestíhání zároveň. Bojím se. Ale někde tam uvnitř, hluboko pod stresem z nepřízně počasí, únavy z nedostatku kofeinu a večnými dotazníky je vědomí, že jedu domů. Domů! Tam, kde mě milují ze všech nejvíce a tam, kde to miluji já…

(Vídeň, 3.12.)

Při kroužení nad noční Ostravou jsem si asi poprvé v životě uvědomila, jak krásné tohle město je. Přinejmenším v noci a z ptačí perspektivy. Po téměř půl roce jsem byla doma. Domov byl ještě krásnější než kdy předtím, Bruno ještě uštěkanější, uskákanější a roztomilejší, rajská omáčka od maminky ještě bezkonkurenčnější… byla jsem doma.

Když jsem poprvé vkročila do mého pokoje a viděla spící Kristýnku a naši společnou fotku na její poličce, která tam dříve nebyla, vyhrkly mi slzy. Protože i přesto, že na každém kroku číhá kulturní šok a změny, na které nejsem připravená, mám uprostřed toho všeho svojí malou oázu, kde můžu koukat na Scooby Doo, bobovat, péct perníčky a hrát uno beze strachu ze všech těch šoků a změn. Tou oázou je právě domov.

Tímto končí mé zápisky z cest. Snad vám čas od času dělaly radost, třeba vás občas rozesmály a některé možná nalákaly vyrazit na výlet za hranice našeho běžného žití. Ať tak či tak, jsem za to nesmírně ráda a slibuji, že až mě zase svět začne lákat k dalšímu dobrodružství, budu pokračovat. Do té doby mě najdete doma, takže se nebojte toho vytáhnout mě na kávu nebo třeba sklenku vína. Můžete mi vyprávět o změnách ve Vašich životech a já vám třeba o štrůdlech, které jsem pekla na rozloučenou.

A pro Vás všechny, kteří jste byli součástí toho světa, který byl předmětem těchto zápisků, pro Vás jedno velké MULTUMESC!

Petra.

(Bez fotek. V Aradu jsem nestihla vyfotit zhola nic a fotit přeplněná letiště nikdy nebylo mojí zálibou.)

zápisky z cest: cílová rovinka.

Je to tady. Poslední týden, poslední dva dny, poslední blbnutí v kanceláři, poslední odučené hodiny, poslední nekonečné jízdy tramvají, poslední večeře, poslední párty, poslední úsměvy a... první slzy. Ještě nechci psát ty melancholické výlevy, ještě ne!!! Mám celých 62 hodin než opustím tento můj jiný svět. Ještě je brzy!!! Proto jen ve zkratce popíši poslední dny a jejich náplň, která je důvodem mého věčného zápiskového lelkování.

Tak tedy... od posledního příspěvku se mnoho nezměnilo. Dny se stále nesou v té párty-spánek-párty-spánek atmosféře. Ale popořádku, hezky den po dni. Čtvrtek byl zvláštní den. Po několika dnech nepříliš příjemného pocitu ohledně celého toho skupinkování a neskupinkování se naše dobrovolnická parta hic opět projevila jako velká rodina. A to na mid-term školení, které jsme měli. On totiž ten pan (ehm ehm) trenér se ukázal jako pěkný &*())(*&&^%^% nechci ve svých zápiscích používat ošklivá slova, takže představte si pod touto šifrou co se vám zlíbí. Našim úkolem bylo sepsat si na papír náš osobní plán na příští rok. Většina z nás načmárala klikyhák, někdo udělal tečku, já jsem ovšem byla vzorná a hezky rozepsala všechny mé plány v bodech. Jako poslední jsem přidala poznámku - pravděpodobně žádný z mých plánů nevyjde jelikož život má neuvěřitelný talent na to mě neustále překvapovat. Náš pan trenér nedokázal pochopit, proč se nám tato kreativní aktivita nelíbí. Víte ono je hezké si něco malovat, ale je trochu těžší uvažovat realisticky. O to těžší bylo pochopit, proč člověk, který (dle jeho vlastních slov) strávil 23 let svého života hraním počítačových her načež si uvědomil, že to není to pravé ořechové a stal se "trenérem", soudí životní situace a rozhodnutí lidí, které viděl všehovšudy dvakrát v životě. Ovšem tento pan trenér si nebral servítky. Alejandrovi poradil, aby vydělával tisíce dolarů jakožto žurnalista. Pokud se orientujete v současné situaci španělské nezaměstnanosti, pravděpodobně víte, že 20% populace je nezaměstnaná a tímto trendem trpí především absolventi vysokých škol, nejvíce těch bez technického či zemědělského zaměření. Ano Alex je žurnalista absolvent tudíž tisíce dolarů??? Dále poté poradil slečně z Gruzie, aby neváhala a zůstala v Rumunsku ilegálně, bez víza. Je to údajně dobré pro ni samotnou. To, že by jí při případném dopadení hrozilo 7 let uvěznění ve vlastní zemi je jedna věc. To, že někteří lidé zkrátka nechtějí dělat věci ilegálně je věc druhá. No a aby toho nebylo málo, třetí obětí jsem se stala já. Dle slov tohoto pána nemám ráda svou rodinu a měla bych si tak vytvořit vlastní (Alex se okamžitě aktivně nabídl, že se toho s radostí chopí). Byla jsem v šoku. Zvláště když nepřestával a vtloukával mi tuhle myšlenku do hlavy tak dlouho, dokud jsem s pláčem neopustila místnost. A to já prosím jen tak nefňukám. Aby toho nebylo málo, poté co jsem se uklidnila (děkuji Ele za větu: "Come on he´s fucking fat and I´m sure he doesn´t want to be!") a vrátila zpět do místnosti, citlivě se mě optal, jestli si náhodou popovídat o mých problémech. Kdyby nevážil 300kg, možná bych ho i kopla! Zkušenost k nezaplacení. Setkat se s hloupým člověkem je jako rána baseballovou holí do hlavy. Bolí to! Ale alespoň se opět upevnila naše rodinná pouta - velice uniformě jsme tohoto pána v ten moment nenáviděli. Čtvrteční večer se pak nesl v kreativním tvoření s Larou a dále hraním šipek a billiardu v nedalekém baru a následné večeři (španělské ve 2 ráno) a sledování Kingova "IT". Doporučuji, ideální film na deštivou podzimní noc.

Pátek byl velice krátký, jelikož jsem se probudila asi ve 2 odpoledne, kdy už byla Lara odstěhovaná pryč z našeho bytu. Ona spolu s několika ostatními zamířila do bytu v centru, kam jsem se jí vydala večer navštívit a po cestě potkala koho jiného než šéfíka. Začínám mít vážné podezření, že se potajnu nabourává do mé mysli a špehuje, kterou tramvají se chystám jet. V centru jsem pomohla s dekoracemi bytu, dali jsme si večeři a zamířili do KF, odkud jsem se odebrala na páteční noc netradičně brzy. To proto, že jsme se s Ancou (další zaměstnankyně organizace, sdílící kancelář s šéfíkem) domluvily, že sobotní noc bude první kolo mého rozlučkového maratonu a také proto, že jsme si s šéfíkem domluvili plány na sobotní ráno. Tajné plány. Výsledkem tohoto tajemství byla spousta horké čokolády a moje první gramofonová deska v životě :)

Poté mě čekalo natáčení, oběd v centru a hned zase vyražení do víru města. Začalo to celé docela nevinně v KF tím nápadem s tequillou. Dokonce i zarytá abstinentka Sophie si dala s námi!!! No a potom už jsme s Julií nenápadně rozjely tequillový maraton sem tam proložený sklenkami vína (z nějakého zvláštního důvodu mi je ten velice příjemný barman ten večer dával zdarma). Při čísle 12 jsem panáky tequilly přestala počítat. Z KF jsme zamířily do disco clubu Republica, kde už divoce tančila Anca s Corinou, mé dvě milované kancelářské duše. Posléze dorazil šéfík a kromě několika dalších tequill, momentu, kdy se Anca plnou silnou svalila na zem ve víru tance a šéfíkova vláčení mé osoby přes celou hlavní třídu do taxíku si toho opravdu moc nepamatuji. Ale určitě jsem se zatraceně dobře bavila, jelikož v neděli jsem vstala přes ve 20:30 s žaludkem tak trochu nasáklým tím mexickým mokem. Ovšem žádný strach, můj výpadek paměti nezabránil tomu dovědět se, co se ten večer dělo. Mircea si velice mimořádně užívá veškeré příležitosti, kdy mi může připomenout některý z mých podnapilých výroků. Aneb jak řekla Cori - "Nikdy v životě nepij alkohol před Mirceaou. Budeš to mít na talíři po zbytek tvého mizerného života!" Na talíři jsme ovšem měli naloženo všichni, protože jak se zdá, lidé neměli co jiného na práci než řešit naši sobotní párty, takže s pondělním příchodem do kanceláře se na nás navalilo milion otázek na téma vzestupů a pádů opilých zaměstnanců organizace. Ale zpět k neděli, respektive jejímu zbytku, který jsme strávili večeří a hraním her s ostatními dobrovolníky a mě se podařilo natočit pár materiálů, které jsem potřebovala.

Pondělí proběhlo poklidně, já a Ele jsme strávily značnou část dne prací a následně výletem do města kvůli nějakým oficialitám v kanceláři. Poté jsme si doma s celou španělskou mafií dopřáli roztomilé sandwiche a kakao a vydali se zpět do města sledovat nad výbornou pizzou ten dlouho očekávaný zápas Real vs Barca. Navzdory tomu, že se jednalo o samé madriďany zůstal nakonec Alex jediný na straně těchto bílých baleťáků. A logicky se tak stal terčem všech nemilosrdných vtípků jak v pizzerii tak později v KF. Večer jsme ukončili asi ve 4 ráno s příjemným pocitem dobře odvedené práce barcelonského týmu.

A úterý, tedy dnešní den (pardon, vlastně už včerejší) proběhl velice pracovně. Učila jsem své hodiny, poté dopsala potřebné články (jak jinak než v KF) a po zbytek odpoledne vyplňovala své finální dokumenty potřebné k odjezdu (za neustálého vtípkování s Cori a šéfíkem). Domů jsem dorazila poměrně vyčerpaná a zralá tak akorát na šálek horké čokolády a postel. Ovšem šéfíkovo věčné rozptylování mé osoby na všech možných sociálních serverech a telefonát od Cori mi tuto myšlenku z hlavy okamžitě vyhnal. Příjemný den jsem tak zakončila ještě příjemnějším večerem u Cori doma s Ancou a Oanou (všechny jsou zaměstnankyně organizace) debatováním o příšernosti mužského plemene nad palačinkami a láhví vína. Budou mi vážně chybět holky. I přesto, že Cori je stará a zlá a já jím lepidlo, tvoříme spolu dokonalou dvojici. A s mírně opožděnou krasavicí Ancou (vážně není blondýna!) a zoufalou Oanou jsme skoro tak dokonalé jako zoufalé manželky. Jen ti manželé nám schází. A nyní jsem v posteli, chystám se pustit si nějaký seriál a spát, jelikož v 10:30 mám nástup na poslední natáčení. Dále mě taky zítra čeká příprava veliké rozlučkové večeře, oslavy v centru (rumunský nejdůležitější státní svátek) a večerní párty v sobotním složení. Pokud se tedy nikomu neozvu následujících 48 hodin, pravděpodobně se mé tělo vyrovnává s přijatými tekutinami...

A víte co??? Já nebudu smutná! Já si ty zbývající dny užiju jak se patří!!! Hawk!!!

fotografie ze sobotního mecheche (té části, kdy jsem byla schopná udržet foťák):

a pár z dnešní hodiny angličtiny:

Dobrou noc a krásný zbytek týdne (pro případ, že bych si v rámci toho užívání nenašla čas).

Veselá Petra