zápisky z cest: sesterstvo chlupatých rukavic.

Taaaak druhý příspěvek takhle v řadě, ale slíbila jsem, že budu produktivnější pisatelka a sliby se mají plnit. Návrat do Aradu byl náročný, v nočním vlaku se špatně spalo, v 5 ráno čekat na tramvaj je tak trochu donquijotské a vzhledem k náloži nedopsaných článků a výhrůžnému uzávěrkovému vykřičníku v mé hlavě jsem se rovnou z taxíku přesunula k práci. Články jsem dohnala, věci vybalila a do kanceláře vyrazila. Po meetingu s Ancou, naší novou local facilitatorkou (Mircea si umělecky přelámal co mohl) a po šokujícím telefonátu jsem se vydala natočit video do našeho projektu. Aby bylo jasno, video jsem měla podle původního rozvrhu točit až ve čtvrtek, tudíž jsem se těšila, až si večer sednu a nechám si dokonale projít hlavou svůj proslov. No jenže plány neplány, 5 minut po meetingu už jsem stála ve studiu a mluvila z cesty. Tímto se omlouvám českému národu za nevhodnou reprezentaci a Českému jazyku za mé příšerné vyjadřovací schopnosti... já jsem zkrátka raději za kamerou než před ní.

No a potom už nastal čas velkého příjezdu mé historicky druhé návštěvy. Ashley, Gabka a Týna dorazily ve zdraví a vyzbrojeny dobrou náladou (nebo kvalitními přetvařovacími schopnostmi :D). Stihly jsme dojet do Joy´s, kde jsem je na nějakou dobu nechala, zaběhla si do školy odučit a zamířily jsme domů. Tam jsem holky hezky seznámila s drahými spolubydícími, všechny jsme si odpočinuly a vyrazily zpátky do města. A jak už tomu tak bývá, všechny cesty vedou do Joy´s a ani ve středu tomu nebylo jinak. Po několika hodinách ve společnosti mých drahých spoludobrovolníků jsme se s malou vtipnou zastávkou u McDonalda vrátily domů a mě čekalo sladkých 5 hodin spánku. Čtvrtek se nesl ve znamení práce práce práce (během které se holky stihly nechat chytit revizory - vtipná historka na požádání) a podvečerní procházky, nákupu chlupatých rukavic, dunche (dinner+lunch pro nezasvěcené) v maďarské restauraci, nákupu, přípravy a konzumace české večeře. Myslím, že všechno se povedlo naprosto bez chyby, škoda jen, že den není nafukovací a my jsme si tak opět nedopřály zrovna dostatek spánku.

V pátek ráno jsme vyrazily směr Bělehrad, kam jsme po úsměvných zážitcích jako téměřzabloudění do Maďarska a moje téměřztracení Gabčina řidičáků v útrobách naší půjčené Dacie (ano opravdu by mě nenapadlo, že když položíte doklady na palubní desku ztratí se vám ve spáře mezi deskou a předním sklem... no co, škoda adrenalinu nikdy neuškodí) nebo parkování na srbském chodníku finálně ve zdraví dorazily. Prošly jsme si město, nakoupily suvenýry, ochutnaly výbornou kávu i tradiční burek (ano ta dokonalá věc, kterou na balkáně seženete na každém kroku) a po cestě zpět do hostelu zamířily i na místní pivo. Přestože jsme plánovaly jen jednoho Jelena, trošku se nám to zvrhlo a v místní sto let staré hospůdce jsme se nejen seznámily s širokou veřejností, ale i ochutnaly všechno možné i nemožné. Zkrátka a dobře povedený den i noc v Bělehradě!

Ráno jsme zamířily pro snídani a kávu (a KE KOŇOVI :D) a vyrazily zpět na východ. Čekal nás pozdní oběd v Temešváru (ať žije Falafel King), káva, setkání s Maiou a Michaelem, procházka, trocha dalšího ochutnávání, nákup posledních suvenýrů a cesta zpět do Aradu. A ano, jak už tomu tak bývá, všechny cesty vedou do Joy´s a ani v sobotu tomu nebylo jinak. Naše výletování jsme zakončily příjemným posezením v Joy´s, kam se k nám brzy připojili ostatní, abychom se potom my s Gabkou a Larou zase odpojily a zamířily domů do postele, ze které jsme zase co nevidět vstávaly. Dnes ráno nezbývalo než vrátit auto a zamířit na vlak...

Nevím jak holky, samozřejmě nemůžu mluvit za ně, ale já jsem si to naše výletování užila. Po měsících cestování nepohodlnými vlaky popřípadě stopem bylo opravdu příjemné vzít auto a vyrazit kam vás vítr zavane. Bělehrad byl kouzelný naprosto přesně stejným kouzelným způsobem jako minule, to město má zkrátka neuvěřitelný talent na to získat si mé city. Spousta smíchu, bloudění, ochutnávání, focení, aaaach jéééééé heleeeee obdivování a nakupování určitě stála za ten nedostatek spánku!!! Doufám, že holky mají z toho mého východního světa čistě pozitivní vzpomínky a všechny stereotypy i negativní předsudky byly vymazány (pokud tedy vůbec nějaké byly:).

Na závěr jsem měla zamířit spolu s Julií s holkama do Budapeště a zůstat pár dnů, ale vzhledem ke zmatkům a shonům v práci jsme výlet odložily a teď pozor - do Budapeště pojedu v pátek a zůstanu na víkend s kým??? ANOOOOOO!!!! S maminkou!!!! A Rendou a tou naší malou sběratelkou mončičáků!!! Vyjádřit slovy jak strašně se na teto spontánně vymyšlený výlet těším asi není úplně možné, takže si to nechám sama pro sebe a budu si zpívat a tancovat hezky soukromě :)

Mějte se krásně a užívejte si podzimních krás!

Teď už opravdu unavená Petra

fotek jsem moc nefotila, tak přidám jen pár z těch co se mi podařily posbírat od holek, zbytek bude třeba na facebooku :)

česká večeře featuring španělská tortilla a rumunské víno.

pejsek v coffee dream...

zápisky z cest: pomocná ruka.

V minulém příspěvku jsem zmiňovala svou cestu do města Cluj. Nyní si dovolím to nějak detailněji rozvést. Už v létě během mého pobytu v Itálii jsem se s lidmi z organizací, díky kterým se každý rok můžu účastnit Service Projectu a letos také premiérově Beach Break campu domlouvala na mé případné účasti na dalším Service Projectu, který se letos premiérově bude konat v Rumunsku. To jsem ještě netušila, že se do Rumunska za pár týdnů odstěhuji. Slovo dalo slovo, e-mail dal e-mail a v sobotu už jsem utíkala na ranní vlak směr Cluj. Nevěděla jsem přesně kde budu bydlet, s kým a co je to za lidi, jediný koho jsem "znala" (pár formálních e-mailů) byl člověk jménem Rufus.

K mému velkému a příjemnému překvapení mě na nádraží čekalo velké rodinné auto, které mě dovezlo k velkému rodinnému domu, ve kterém mě očekávala velká rodina. Respektive otec rodiny Levi, jeho manžela Ioana, devítiletý syn Abel a roztomilá čtyřletá dcera Beatrice. Vybalila jsem si kufr v "mém" pokoji a užívala si toho obrovského pohodlného domu uprostřed polí a luk, na kterých se pásla stáda ovcí. Kolem nikde nikdo, jen já, velký dům, psí stařík Buddy a o něco mladší Šnycl (ach má němčina). Večer jsem měla tu čest poznat zbytek rodiny a konečně také pastora Rufuse, vysloužilého army pána, jehož rázný projev a historky z Vietnamu vzbuzují přirozený respekt. Pastor Rufus s manželkou založili před několika desítkami let svou nadaci a po působení v Guatemale a Berlíně se před šestnácti lety přemístili do Rumunska, kde společně stárnou a dělají zázraky.

Pastor Rufus mi představil program následujících dnů a musím uznat, že jsem se ani minutu nenudila. V neděli jsme jeli do města do kostela a po obědě zamířili do romského tábořiště na předměstí. Oblast jménem Pata Rat mi doslova a do písmene vyrazila dech. I přesto, že jsem se při práci na článku pro Reflex setkala s několika zástupci různých romských komunit, tohle bylo teprve to pravé romské ořechové. Nelze ani realisticky vylíčit všechny ty myšlenky a emoce, které ve vás probouzí pohled na špinavá bosá "cigáňata", nemyté kojící matky a zoufalé starší pány. Dva romští hudebníci, pár plechových budov, zatoulaní psi a volně pobíhající koně, tak přesně vypadal Pata Rat. Po mši a několika písničkách se všichni odebrali ven a já a moje chatrná rumunská slovní zásoba jsme napjatě čekali, co nás čeká. To co následovalo, mi vyrazilo poslední zbytky dosud nevyraženého dechu. Lidé oblečeni do bílých nemocničních pláštů, které nadace získala od všech možných zdrojů, nafukovací bazén, plechové domečky, ledový vzduch a naděje v očích, tak nějak vypadal první a pravděpodobně jediný křest z prostředí romské osady, kterého jsem se účastnila. Ani sebelepší fotoaparát by nedokázal zachytit to, co se tam za hranicemi světa běžné společnosti odehrálo. Pokusila jsem se pořídit alespoň pár snímků, ale i ty jsou v porovnání s realitou chabé.

Po křtu následovaly bujaré oslavy, plechové kastroly plné napečených koláčů, hlasitá muzika a nepředstírané veselí až do pozdních odpoledních hodin, tak vypadala má neděle. Večeři jsem měla v domě pastora Rufuse a jeho ženy, který stál hned nad "mým" domem. Kromě dobrého jídla jsem si užila také dlouhou konverzaci, která mě přesvědčila o neuvěřitelné dobrosrdečnosti, otevřenosti a jakési mladistvosti těchto dvou, jen těžko by člověk věřil tomu, že mezi námi byl 43letý věkový rozdíl.

Pondělní dopoledne jsem strávila drobným pomáháním v kanceláři, během kterého jsem poznala 84letou paní doktorku, která pro nadaci pastora Rufuse pracuje dlouhá léta. Povídaly jsme si dobrou hodinu a při pohledu na ní a její neuvěřitelný elán a energii s jakou mi nadšeně doporučovala román k přečtení a popisovala, že se zrovna začíná učit již devátý cizí jazyk jsem si uvědomila, že život nekončí po třicítce. Ani po čtyřicítce, padesátce, dokonce ani po osmdesátce. Právě naopak, záleží čistě a jen na nás, kdy se rozhodneme svůj život začít pořádně žít. Na tuto okouzlující dámu stoprocentně nikdy nezapomenu.

Odpoledne jsem se spolu se zaměstnankyní Brigittou vydala do skladu materiálů, které nadace dostává ze všech koutů světa, abychom vytřídily oblečení a boty pro ty, kteří jej potřebují. Nebyla to vůbec lehká práce šplhat po hromadách a pytlech plných věcí, které by většina z nás označila za vyřazené a hledat nositelné kusy potřebných velikostí. Po několika hodinách hledání, organizování a tahání věcí jsem si já a má unavená mysl uvědomila, že tohle je přesně to, co bych jednou v životě chtěla. Pomáhat lidem, pro někoho možná mikroskopicky a nesmyslně, pro někoho reálně. Samozřejmě každá práce, natož ta nezisková má své mouchy a ne vždy člověk může dosáhnout toho výsledku, jakého si dosáhnout přeje. Ale tam v tom tmavém skladišti plném krabic s léky, školními potřebami a balíků vysloužilého značkového oblečení ze západu si člověk asi tak nějak přirozeně uvědomí, že mluvit o světovém míru, uklidnění situace na blízkém východě a nakrmení všech afrických dětí je sice krásné, ale sebrat se a skutečně se pokusit tomuto světu alespoň nějak ulehčit, to je věc druhá. Ale samozřejmě očekávám názory typu "A ty si myslíš, že nějaké hadry v Rumunsku zachrání svět?", takže se hlouběji do tohoto rozjímání nořit nebudu. Večer jsme se s Levim, Ioanou a dětmi vydali do města, konečně jsem měla příležitost si tohle místo plné příjemných parků a rozjařených studentů prohlédnout. Po dlouhé procházce a konverzaci s Ioanou jsme se odebrali na večeři a zpátky za město mezi ovečky.

Úterý bylo hektické, nevyspala jsem se zrovna do růžova a brzký ranní odjezd mě trochu vyvedl z míry. Ovšem poté co jsme dorazili do vesnice Lunca Mureš a já měla šanci stát se součástí programu na pomoc svobodným romským matkám a dětem, kterým se doma nedostává té nejlepší péče, to ze mě tak nějak přirozeně opadlo a já byla zpátky ve svém živlu. Po skončení těchto dvou programů jsme ještě několik hodin třídili věci z krabic s humanitární pomocí a zpět domů jsem se dostala někdy kolem osmé večerní, kdy byl čas na to začít balit. Z těchto několika až příliš krátkých dnů jsem si odvezla nejen pokořené kulturně šokující hranice, ale také úžasný vnitřní pocit z dobře odvedené práce. Také jsem si velice rychle dokázala navyknout na pohodlí a srdečnost těch dvou velikých domů a jejich obyvatel, dokonce si troufám tvrdit, že jsem se cítila tak nějak jako doma. Možná za to může to věčné cestování, během kterého člověk málem zapomene na pohodlí postele (zvlášť pokud se jedná o tu stejnou postel několik dní po sobě), možná za to mohla Ioana a její neuvěřitelná otevřenost a zájem o mě, možná malý Abel a Beatrice, kteří mě za těch několik málo dnů naučili lépe rumunsky než naše paní profesorka za celé ty dlouhé měsíce anebo možná ty ovce pasoucí se všude kolem, Kitty Cat, Buddy a Šnycl a celé to fungující soužití zvířat a lidí několika národností a věkových kategorií. Zkrátka a dobře, stoprocentně využitý čas i energie a nadšení z blížícího se Service Proejctu, díky kterému se v příštím roce vrátím, to určitě stálo za to brzké ranní vstávání a noční cestu zpět :)

pár fotek zde:

mé přechodné bydliště.

jako v Into the wild :)

chlapci z Pata Rat.

zaostřeno na Bibli.

umouněné dítko.

dítě na lavici.

muziko hraj.

právě pokřtěna.

křest a radost pastora Rufuse.

radost po křtu.

buchtu?

limonádu?

kouzelná paní.

a mé oblíbené fotky.

kůň a romská osada.

Bea v parku :)

krabice s pomocí.

dětský program.

“Remember, if you ever need a helping hand, it's at the end of your arm, as you get older, remember you have another hand: The first is to help yourself, the second is to help others.”

[Audrey Hepburn]

Další příspěvek píšící Petra

zápisky z cest: modli se a pracuj.

Stala se ze mě učitelka na poloviční a zombie na plný úvazek. Člověk si před uzávěrkou setsakramentsky rozmyslí, jestli si dovolí luxus v podobě jídla nebo spánku. Povětšinou to skončí u vystydlé kávy co zůstala od rána. V následujících dnech má mé literární střevo vyprodukovat 60 článků (ne to číslo jsem si opravdu nevymyslela) plus jeden rumunský jako bonus. Přestože mé dorozumívací schopnosti v tomto pseudorománském jazyce (kdo někdy tvrdil, že se rumunština nějakému jazyku podobá by asi měl skoncovat s požíváním návykových látek) docílily úrovně zhruba šestiletého, možná mírně mentálně pomalejšího, dítěte, nezabránilo to paní na nádraží mě opět ošidit o nějaké ty bankovky. Tímto oficiálně prohlašuji všechny zaměstnankyně aradského nádraží za vypočítavé bezcharakterní potvory! Čímž se řadí na seznam neoblíbených osob tohoto týdne hned za Pavlínu Wolfovou a tu oční doktorku, která mi ve snu nechtěla předepsat brýle.

Ale nyní k věci. Už teď je mi jasné, že i kdyby den měl 72 hodin a já z toho prospala pouze 20 minut, ani tak bych nezvládla dokončit tu hromadu zla, které mě děsí i ve snech. Chvíle, kdy odcházím ze školy a vím, že následujících 30 minut v tramvaji mě nečeká žádná, ale opravdu žádná práce jsou něco jako nirvána. Učení ve škole je ovšem úžasné, aby nedošlo k omylu. Nevím jak vy, ale mě osobně se nikdy nestalo, že bych hystericky brečela a nechtěla opustit hodiny angličtiny. Mým dětem se to stává, už mám na seznamu tři. Uvidíme co přijde, až příští týden donesu cookies.

Důvodem veškerého nestíhání vlastní existence je příliš velké množství naložených aktivit. Tudíž ve zkratce - přesně za 4 hodiny a 43 minut vstávám, abych stihla vlak do města Cluj, kde až do úterní půlnoci budu pracovat se spoustou nových lidí na ne tak docela novém projektu. Mimo tento projekt (o kterém snad příště) mě čeká návštěva romského centra Pata Rat, rozdělování oblečení potřebným a také pracovní výlet do Lunca Mures, kde budu pomáhat místním dobrovolníkům. Do své postele se dostanu ve středu kolem páté ranní (počítejme sedmé, vzhledem ke kvalitě místní železniční dopravy), přičemž dopoledne i odpoledne mě čeká učení, odpoledne přijede česko-americká expedice (juchuuu!!!), kterou zapřáhnu do procesu pečení cookies na čtvrteční hodiny. Ve čtvrtek je na plánu dopolední natáčení videa, které, pokud vše půjde tak jak má, bude opravdu opravdu dobré, odpolední učení a příprava na páteční výlet. V pátek vyrazíme v česko-americko-španělské sestavě opět směr Srbsko a kdo ví kam dále a v neděli už budu mít sbaleno a nastartováno směr Budapešť, kde se zdržím až do středy.

Kdy přesně stihnu zpracovat těch 61 článků (vlastně už jich 17 mám hotových, tudíž jen 44) a k tomu vyplnit zbytečně zdlouhavé a nepříliš užitečné formuláře pro EU, to opravdu nevím... Pokud je tedy toho poslední příspěvek, který na tomto blogu čtete, je docela možné, že se poslední aktivní zbytky mé šedé kůry mozkové definitivně přehřály.

Přeji Vám příjemný a méně hektický víkend a týden. Pokud se z cest vrátím ve zdraví, myslím, že po Budapešti by mohl následovat další konstruktivnější cestopisný článek.

oči nemám. padly v boji.

Ora et labora.

Petra

zápisky z cest: ztracený ráj.

Moje hlava se v posledních týdnech změnila v něco jako takový ten přístroj, který míchá maltu. Nebo vápno. Já vlastně nevím co to míchá, ale jako malé jsme tomu se sestrou říkaly míchačka. Zkrátka a dobře v jednu chvíli přišel jasný varovný signál (ve skutečnosti jich přicházelo nebezpečně vysoké množství v až příliš pravidelných intervalech) a já si uvědomila, že je na čase zvednout kotvy.

Původně jsem měla v plánu poklidnou krátkou cestu do Bělehradu, ovšem potom jsem si uvědomila, že z Bělehradu to není daleko do Sarajeva, ze Sarajeva do Mostaru no a najednou se z toho vyrýsovalo slušné cestování. A jelikož dopravní prostředky tady na východě nefungují úplně tak jak by měly a transport je dokonalé synonymum ke komplikacím, nezbývalo, než podniknout všechno jak se lidově říká "na punk".

část 1.

I přesto, že jsem slíbila mamince, že stopovat už nebudu (promiň mami:(...), tak jinak to ani nešlo. Vlaky jezdí opravdu nesmyslně, nezbývalo než pokoušet štěstěnu. A musím uznat, že ta stála na naší straně po celou dobu výletu. S batohy na zádech, vyzbrojeni kamerami a foťáky jsme se do hlavního města Srbska za pomoci příjemné paní z Michiganu, staršího manželského páru a sympatického chorvatského kamioňáka dostali za necelých 5 hodin a... ach.

Pakliže Bukurešť je Paříž východu, tak Bělehrad je celý svět zkomprimovaný do jednoho východního města s bolavou minulostí. Nejprve na vás při přejezdu mostu přes Dunaj dýchne atmosféra Manhattanu. Výškové budovy, spousta světel a dlouhatánský most zahalený do tmy jakoby tomu Brooklynskému z oka vypadl. Poté si všimnete obrovské reklamy Hard Rock Café, která v azbuce vypadá naprosto neokoukaně a originálně. Nekonečné pláže na březích Dunaje, krásné rozlehlé parky i bohaté turistické centrum jakoby unikly z turistických průvodců západních velikánů. Při projížďce kolem obrovské a bohatě osvětlené Bělehradské pevnosti, kterou střeží socha nahého Vítěze a jejíž historie sahá až do 3. století před našim letopočtem si uvědomíte stáří, velkolepost a především jedinečnou krásu tohoto města.

Po ubytování v příjemném hostelu s příhodným názvem The Sun, kde všechno funguje jako v jedné velké rodině (kdyby někdy kdokoliv jel do Bělehradu, vřele doporučuji), jsme se vydali na pořádný noční průzkum města. A že bylo co zkoumat! Během následujících zhruba 24 hodin se nám podařilo projít Bělehrad, obdivovat jeho nejznámější památky a kulturní poklady a zároveň nevěřícně kroutit hlavou nad rozbombardovanými domy, které člověku tvrdě připomínají rány minulých let.

Jednoduše řečeno, příběh mě a Bělehradu by z fleku mohl být námětem kdejaké mýdlové opery - zamilovala jsem se. Těžko se popisuje jeho ojedinělá atmosféra, dokonce ani všemožná digitální technika jí nedokáže zachytit natolik dobře, jako vaše vlastní hlava, myšlenky a cítění. Dlouho jsem se nikde necítila natolik doma jako ve městě, ve kterém jsem byla defakto cizincem. Na procházku a zhlédnutí všech důležitých historických památek a turisticky atraktivních míst vám stačí řekněme jeden den, pokud zatnete zuby a namasírujete lýtkové svalstvo. Ovšem k tomu, abyste pochopili jeho rozporuplnou historii, užili si každé kavárničky a porozuměli nápisům a obrazům v ulicích, k tomu vám možná ani celý život nebude stačit.

Třeba to bylo jen mé naivní okouzlení z tohoto zapomenutého místa kdesi v bývalé Jugoslávii, ale někde mezi výbornou palačinkou za 1 Euro a obdivováním mých oblíbených kousků od Van Gogha a Maneta jsem věděla, že se do Bělehradu co nejdříve vrátím. Takže, má lásko, za 2 týdny mě máš zpět :)

ozdoby a rány Bělehradu. více fotek na facebooku.

část 2.

Po dlouhé cestě nočním autobusem jsme dorazili do druhého bodu naší cesty - Sarajevo. Místo, o kterém jsem tolik slyšela a tolik jsem si přála jej navštívit na mě zrovna dobrý první dojem neudělalo. Déšť, zima, tma a naprosté ticho, stan zapomenutý v přehnaně drahém taxíku a nouzově nalezený hostel. Ovšem po pár hodinách komatického spánku v obývacím pokoji, po kávě a konverzaci s milým rozcuchaným Australanem a po dlouhé horké sprše se začalo město probouzet ze svého deštivého spánku a já vyrazila hledat jádro pudla, důvod proč všichni Sarajevo tolik milují...

A teď už to vím. Město uvnitř jakoby zlomené, prostřílené (bohužel doslova) kulkami bolestivé minulosti vás zkrátka donutí přemýšlet. Spousta víry všude kolem vás, spousta bolesti schované pod maskou příjemných úsměvů. Člověk by se dokázal celé hodiny jen procházet těmi uličkami, obdivovat díla místních umělců, pochutnávat si na výborných místních specialitách (nikdy nezapomenu na svůj první burek - obrovská dávka této dokonalé vegetariánské pochoutky za euro padesát!!!), sledovat západ slunce z vrcholků hor, které obklopují toto maličké, ale tolik bohaté území nebo zkrátka jen tak přemýšlet. A to jsem taky udělala. Obdivovala jsem krásu a kouzlo místních trhů, ztrácela se v uličkách, ztrácela peněženku a doklady v uličkách místních kouzelných arabských trhů (představa definitivně ztracených dokladů a vzpomínka na Carrie a její ztracený pas mě upřímně vyděsila, děkuji prodavači od špičatých bot, který za mnou tak dlouho utíkal, až mi peněženku vrátil) a přemýšlela. O sobě, o svém životě, své víře, o čemkoliv.

Sarajevo je místo vyzařující takovou dávkou vnitřní energie, až to člověka může zabolet. Po návštěvě výstavy Braca Dimitrijevice - Future Post History v prostorách staré radnice, místa, kde na vás z každého koutu minulost křičí válka válka válka jsem byla stoprocentně připravená jít všechen ten emocionální nápor zaspat. Toto malé místečko v srdci zapomenuté Bosny je zkrátka nápor na emoce i myšlení, těžko se popisuje jeho vnitřní síla a atmosféra, tu musí asi každý zakusit tak nějak po svém...

V hostelu jsem se seznámila s několika cizinci, z nichž nejvíc mě zaujali dva bratři z Vermontu, Ian a Matt, kteří mi vyprávěli jejich životní příběh. Před dvěma lety, když se jejich rodiče rozvedli matka prodala dům, sbalila úspory, zařídila homeschooling a vyrazila s klukama na cesty. V posledních 23 měsících tak procestovali celou Jižní Ameriku (včetně 4měsíční zastávky v Argentině), odtamtuď zamířili do Austrálie, Indonésie, přes Čínu a Indii projeli Asii až po Izrael, dále do Keňi a Tanzánie a z Afriky přes západní a severní Evropu až sem na východ. Bylo zvláštní slyšet o všech těch místech a zážitcích a ještě zvláštnější představit si, jaký takový život asi je. Matt a Ian mi zase o něco rozšířili mé obzory a za to jsem jim moc vděčná. Snad si pořádně užijí poslední měsíc na cestách před tím, než se vrátí zpět do Vermontu a začnou vysokoškolská studia. Po rozhovoru s nimi jsem se vydala raději spát, mozek praskal nově nabytými dojmy a čekalo mě další náročné cestování. Já a Sarajevo jsme se rozloučili za deštivého rána, ale doufám, že se zase brzy potkáme.

Sarajevo zlomené a krásné. zbytek fotek opět na facebooku.

část 3.

Třetí a poslední zastávkou naší cesty bylo kouzelné místo jménem Mostar. Stopování bylo naprosto dokonalé, ještě než jsme zvedli cedulku, už jsme si hověli ve velkém prostorném autě, jehož majitelka nás pozvala do restaurace uprostřed bosenských hor a jezer, které jakoby novozélandské krajině z oka vypadly. Po této zkušenosti musím prohlásit, že je ze mě nadšený fanoušek bosenské kuchyně a Tufahija se povinně stane součástí každé dobré párty!

Do Mostaru jsme dorazili naprosto okouzleni bosenskou přírodou, ovšem to jsme ani jeden netušili co nás čeká. Město obklopené vysokými horami a skálami, které se ztrácely v mlze, minarety šplhající do nebe, ostré sluneční paprsky, všudypřítomná zeleň a tyrkysová voda pod dominantou města - mostem, který byl v minulých letech zbombardován a znovu probuzen k životu. Další místo, do kterého se bezhlavě zamilujete ani nevíte jak. Kousek ztraceného ráje v zemi, která zakusila tolik bolesti a přesto je v ní stále více a více optimismu a nadějných vyhlídek do budoucna. Po celém dni stráveném v tomto ukrytém ráji jsme se uložili na břeh té tyrkysové krásy a sledovali západ slunce za vrcholky bosenských hor. Bylo to krásné, uklidňující a inspirativní. Mostar definitivně ukradl ty zbytky mého srdce, které nestihlo ukrást Sarajevo nebo Bělehrad... Tam, pod mostem, který se teprve před nedávnem znovu probudil k životu a vrátil tomuto místu novou sílu a naději, jsem si uvědomila, že "riskovat svůj život" a vydat se na tento bláznivý stopovací výlet rozhodně stálo za to a kdybych mohla, podnikla bych jej znovu a znovu a znovu a třeba ještě znovu...

Bosna krásná neznámá. více fotek opět na facebooku.

Cesta zpět se nesla v rytmu nočního autobusu a denního stopování. Podařilo se nám opět cestu (ne)zorganizovat natolik, že jsme s Julií již podruhé proŠLY hranice. Tentokrát Srbsko-Rumunské. Cesta proběhla naprosto bez chybičky, z mladé paní kontrolerky na srbských hranicích se stala naše stará známá a poprvé a nejspíš taky naposledy v životě se nám podařilo stopnout minibus a zdarma se nechat odvézt tímto placeným dopravním prostředkem jen pár metrů od našeho domu. Během tohoto posledního dne cestování jsem si nejen zpětně uvědomila krásu a kouzlo navštívených míst, to, jaké jsme měli po celou dobu štěstí, ale především to, co mi na Rumunsku tolik vadí. Státy bývalé Jugoslávie mají velice pohnutou minulost, především tu nedávnou, ale při rozhovoru s jejich obyvateli to nepoznáte. Zatímco u Rumunů, kdyby existovala olympiáda ve stěžování si a fňukání, jiné státy by neměli šanci (no řekněme že Češi by se mohli pokusit o stříbro). U obyvatel těchto států slyšíte naději a víru. "Ano měli jsme problémy, ale daří se nám dobře. Nebylo to lehké, ale zvládneme to." Jaký rozdíl oproti rumunskému "Nemáme peníze, jsme strašně chudí, nikdo nás nemá rád, ani ta Evropská Unie nám nepomáhá..." Bylo příjemné slyšet pro změnu slova naděje místo nesmyslného lamentování nad (ne tak docela) zoufalou situací.

A teď mi vy všichni specialisté na mezinárodní vztahy, evropská studia, teritoriální studia, diplomacii a nevím co všechno vysvětlete, čím to je, že Rumunsko v Unii je, ale ani jeden z těchto států není... hm?

Těším se na odpovědi a přeji příjemný večer.

Ucestovaná a stále ještě vstřebávající Petra.