zápisky z cest: ztracený ráj.

Moje hlava se v posledních týdnech změnila v něco jako takový ten přístroj, který míchá maltu. Nebo vápno. Já vlastně nevím co to míchá, ale jako malé jsme tomu se sestrou říkaly míchačka. Zkrátka a dobře v jednu chvíli přišel jasný varovný signál (ve skutečnosti jich přicházelo nebezpečně vysoké množství v až příliš pravidelných intervalech) a já si uvědomila, že je na čase zvednout kotvy.

Původně jsem měla v plánu poklidnou krátkou cestu do Bělehradu, ovšem potom jsem si uvědomila, že z Bělehradu to není daleko do Sarajeva, ze Sarajeva do Mostaru no a najednou se z toho vyrýsovalo slušné cestování. A jelikož dopravní prostředky tady na východě nefungují úplně tak jak by měly a transport je dokonalé synonymum ke komplikacím, nezbývalo, než podniknout všechno jak se lidově říká "na punk".

část 1.

I přesto, že jsem slíbila mamince, že stopovat už nebudu (promiň mami:(...), tak jinak to ani nešlo. Vlaky jezdí opravdu nesmyslně, nezbývalo než pokoušet štěstěnu. A musím uznat, že ta stála na naší straně po celou dobu výletu. S batohy na zádech, vyzbrojeni kamerami a foťáky jsme se do hlavního města Srbska za pomoci příjemné paní z Michiganu, staršího manželského páru a sympatického chorvatského kamioňáka dostali za necelých 5 hodin a... ach.

Pakliže Bukurešť je Paříž východu, tak Bělehrad je celý svět zkomprimovaný do jednoho východního města s bolavou minulostí. Nejprve na vás při přejezdu mostu přes Dunaj dýchne atmosféra Manhattanu. Výškové budovy, spousta světel a dlouhatánský most zahalený do tmy jakoby tomu Brooklynskému z oka vypadl. Poté si všimnete obrovské reklamy Hard Rock Café, která v azbuce vypadá naprosto neokoukaně a originálně. Nekonečné pláže na březích Dunaje, krásné rozlehlé parky i bohaté turistické centrum jakoby unikly z turistických průvodců západních velikánů. Při projížďce kolem obrovské a bohatě osvětlené Bělehradské pevnosti, kterou střeží socha nahého Vítěze a jejíž historie sahá až do 3. století před našim letopočtem si uvědomíte stáří, velkolepost a především jedinečnou krásu tohoto města.

Po ubytování v příjemném hostelu s příhodným názvem The Sun, kde všechno funguje jako v jedné velké rodině (kdyby někdy kdokoliv jel do Bělehradu, vřele doporučuji), jsme se vydali na pořádný noční průzkum města. A že bylo co zkoumat! Během následujících zhruba 24 hodin se nám podařilo projít Bělehrad, obdivovat jeho nejznámější památky a kulturní poklady a zároveň nevěřícně kroutit hlavou nad rozbombardovanými domy, které člověku tvrdě připomínají rány minulých let.

Jednoduše řečeno, příběh mě a Bělehradu by z fleku mohl být námětem kdejaké mýdlové opery - zamilovala jsem se. Těžko se popisuje jeho ojedinělá atmosféra, dokonce ani všemožná digitální technika jí nedokáže zachytit natolik dobře, jako vaše vlastní hlava, myšlenky a cítění. Dlouho jsem se nikde necítila natolik doma jako ve městě, ve kterém jsem byla defakto cizincem. Na procházku a zhlédnutí všech důležitých historických památek a turisticky atraktivních míst vám stačí řekněme jeden den, pokud zatnete zuby a namasírujete lýtkové svalstvo. Ovšem k tomu, abyste pochopili jeho rozporuplnou historii, užili si každé kavárničky a porozuměli nápisům a obrazům v ulicích, k tomu vám možná ani celý život nebude stačit.

Třeba to bylo jen mé naivní okouzlení z tohoto zapomenutého místa kdesi v bývalé Jugoslávii, ale někde mezi výbornou palačinkou za 1 Euro a obdivováním mých oblíbených kousků od Van Gogha a Maneta jsem věděla, že se do Bělehradu co nejdříve vrátím. Takže, má lásko, za 2 týdny mě máš zpět :)

ozdoby a rány Bělehradu. více fotek na facebooku.

část 2.

Po dlouhé cestě nočním autobusem jsme dorazili do druhého bodu naší cesty - Sarajevo. Místo, o kterém jsem tolik slyšela a tolik jsem si přála jej navštívit na mě zrovna dobrý první dojem neudělalo. Déšť, zima, tma a naprosté ticho, stan zapomenutý v přehnaně drahém taxíku a nouzově nalezený hostel. Ovšem po pár hodinách komatického spánku v obývacím pokoji, po kávě a konverzaci s milým rozcuchaným Australanem a po dlouhé horké sprše se začalo město probouzet ze svého deštivého spánku a já vyrazila hledat jádro pudla, důvod proč všichni Sarajevo tolik milují...

A teď už to vím. Město uvnitř jakoby zlomené, prostřílené (bohužel doslova) kulkami bolestivé minulosti vás zkrátka donutí přemýšlet. Spousta víry všude kolem vás, spousta bolesti schované pod maskou příjemných úsměvů. Člověk by se dokázal celé hodiny jen procházet těmi uličkami, obdivovat díla místních umělců, pochutnávat si na výborných místních specialitách (nikdy nezapomenu na svůj první burek - obrovská dávka této dokonalé vegetariánské pochoutky za euro padesát!!!), sledovat západ slunce z vrcholků hor, které obklopují toto maličké, ale tolik bohaté území nebo zkrátka jen tak přemýšlet. A to jsem taky udělala. Obdivovala jsem krásu a kouzlo místních trhů, ztrácela se v uličkách, ztrácela peněženku a doklady v uličkách místních kouzelných arabských trhů (představa definitivně ztracených dokladů a vzpomínka na Carrie a její ztracený pas mě upřímně vyděsila, děkuji prodavači od špičatých bot, který za mnou tak dlouho utíkal, až mi peněženku vrátil) a přemýšlela. O sobě, o svém životě, své víře, o čemkoliv.

Sarajevo je místo vyzařující takovou dávkou vnitřní energie, až to člověka může zabolet. Po návštěvě výstavy Braca Dimitrijevice - Future Post History v prostorách staré radnice, místa, kde na vás z každého koutu minulost křičí válka válka válka jsem byla stoprocentně připravená jít všechen ten emocionální nápor zaspat. Toto malé místečko v srdci zapomenuté Bosny je zkrátka nápor na emoce i myšlení, těžko se popisuje jeho vnitřní síla a atmosféra, tu musí asi každý zakusit tak nějak po svém...

V hostelu jsem se seznámila s několika cizinci, z nichž nejvíc mě zaujali dva bratři z Vermontu, Ian a Matt, kteří mi vyprávěli jejich životní příběh. Před dvěma lety, když se jejich rodiče rozvedli matka prodala dům, sbalila úspory, zařídila homeschooling a vyrazila s klukama na cesty. V posledních 23 měsících tak procestovali celou Jižní Ameriku (včetně 4měsíční zastávky v Argentině), odtamtuď zamířili do Austrálie, Indonésie, přes Čínu a Indii projeli Asii až po Izrael, dále do Keňi a Tanzánie a z Afriky přes západní a severní Evropu až sem na východ. Bylo zvláštní slyšet o všech těch místech a zážitcích a ještě zvláštnější představit si, jaký takový život asi je. Matt a Ian mi zase o něco rozšířili mé obzory a za to jsem jim moc vděčná. Snad si pořádně užijí poslední měsíc na cestách před tím, než se vrátí zpět do Vermontu a začnou vysokoškolská studia. Po rozhovoru s nimi jsem se vydala raději spát, mozek praskal nově nabytými dojmy a čekalo mě další náročné cestování. Já a Sarajevo jsme se rozloučili za deštivého rána, ale doufám, že se zase brzy potkáme.

Sarajevo zlomené a krásné. zbytek fotek opět na facebooku.

část 3.

Třetí a poslední zastávkou naší cesty bylo kouzelné místo jménem Mostar. Stopování bylo naprosto dokonalé, ještě než jsme zvedli cedulku, už jsme si hověli ve velkém prostorném autě, jehož majitelka nás pozvala do restaurace uprostřed bosenských hor a jezer, které jakoby novozélandské krajině z oka vypadly. Po této zkušenosti musím prohlásit, že je ze mě nadšený fanoušek bosenské kuchyně a Tufahija se povinně stane součástí každé dobré párty!

Do Mostaru jsme dorazili naprosto okouzleni bosenskou přírodou, ovšem to jsme ani jeden netušili co nás čeká. Město obklopené vysokými horami a skálami, které se ztrácely v mlze, minarety šplhající do nebe, ostré sluneční paprsky, všudypřítomná zeleň a tyrkysová voda pod dominantou města - mostem, který byl v minulých letech zbombardován a znovu probuzen k životu. Další místo, do kterého se bezhlavě zamilujete ani nevíte jak. Kousek ztraceného ráje v zemi, která zakusila tolik bolesti a přesto je v ní stále více a více optimismu a nadějných vyhlídek do budoucna. Po celém dni stráveném v tomto ukrytém ráji jsme se uložili na břeh té tyrkysové krásy a sledovali západ slunce za vrcholky bosenských hor. Bylo to krásné, uklidňující a inspirativní. Mostar definitivně ukradl ty zbytky mého srdce, které nestihlo ukrást Sarajevo nebo Bělehrad... Tam, pod mostem, který se teprve před nedávnem znovu probudil k životu a vrátil tomuto místu novou sílu a naději, jsem si uvědomila, že "riskovat svůj život" a vydat se na tento bláznivý stopovací výlet rozhodně stálo za to a kdybych mohla, podnikla bych jej znovu a znovu a znovu a třeba ještě znovu...

Bosna krásná neznámá. více fotek opět na facebooku.

Cesta zpět se nesla v rytmu nočního autobusu a denního stopování. Podařilo se nám opět cestu (ne)zorganizovat natolik, že jsme s Julií již podruhé proŠLY hranice. Tentokrát Srbsko-Rumunské. Cesta proběhla naprosto bez chybičky, z mladé paní kontrolerky na srbských hranicích se stala naše stará známá a poprvé a nejspíš taky naposledy v životě se nám podařilo stopnout minibus a zdarma se nechat odvézt tímto placeným dopravním prostředkem jen pár metrů od našeho domu. Během tohoto posledního dne cestování jsem si nejen zpětně uvědomila krásu a kouzlo navštívených míst, to, jaké jsme měli po celou dobu štěstí, ale především to, co mi na Rumunsku tolik vadí. Státy bývalé Jugoslávie mají velice pohnutou minulost, především tu nedávnou, ale při rozhovoru s jejich obyvateli to nepoznáte. Zatímco u Rumunů, kdyby existovala olympiáda ve stěžování si a fňukání, jiné státy by neměli šanci (no řekněme že Češi by se mohli pokusit o stříbro). U obyvatel těchto států slyšíte naději a víru. "Ano měli jsme problémy, ale daří se nám dobře. Nebylo to lehké, ale zvládneme to." Jaký rozdíl oproti rumunskému "Nemáme peníze, jsme strašně chudí, nikdo nás nemá rád, ani ta Evropská Unie nám nepomáhá..." Bylo příjemné slyšet pro změnu slova naděje místo nesmyslného lamentování nad (ne tak docela) zoufalou situací.

A teď mi vy všichni specialisté na mezinárodní vztahy, evropská studia, teritoriální studia, diplomacii a nevím co všechno vysvětlete, čím to je, že Rumunsko v Unii je, ale ani jeden z těchto států není... hm?

Těším se na odpovědi a přeji příjemný večer.

Ucestovaná a stále ještě vstřebávající Petra.