zápisky z cest: čas se (ne)bezpečně krátí.

Omlouvám se za delší pisatelskou odmlku, ale děje se spousta věcí a není čas na všechny potřebné aktivity. Ale vlastně se paradoxně neděje nic velkého. Tak nějak tady žijeme a člověk na nějaké psaní nemyslí... Ale teď jsem si uvařila svůj půllitrový krajáč horké bílé čokolády, pustila pořádnou zásobu české hudby a hodlám to alespoň trochu dohnat :)

Za těch 10 dní, co jsem se nestihla virtuálně vyzpovídat je konala spousta menších i větších akcí. Asi největší byl náš mid-term intercultural event. Konal se minulou středu a předcházelo mu velké vaření a pečení. Já jsem byla šikovná a ani jeden z pěti štrůdlů nespálila. Výstava, promítání našeho filmu, předávání poděkování a následná divoká párty se odehrála v irském baru, který mě moc příjemně překvapil, ani jsem netušila, že tady v Aradu takový máme. Celá událost se dle mého názoru povedla na jedničku, především tedy divoké tance.

Čtvrtek se nesl v odpočinkovém relaxačním duchu a pátek byl jeden z těch náročnějších dnů. Učení a můj velký individuální meeting s vedením organizace, na kterém jsem se chystala poprvé oznámit své rozhodnutí ukončit projekt dříve a odjet domů předčasně. Nemám potřebu tady veřejně vysvětlovat své důvody, jediné co považuji za důležité uvést na pravou míru je to, že ať jsou ty důvody jakékoliv, ani v nejmenším není chyba na rumunské straně. Meeting mi vyrazil dech, dozvěděla jsem se, že mě vedení považuje za nejlepšího dobrovolníka, kterého kdy v teamu měli a to proto, že jsem nikdy neměla s nikým problém, vždy jsem přišla včas a připravená vrhnout se do práce, kterou jsem odváděla na 200% a vkládala do ní spoustu vlastních nápadů a kreativity. Tento proslov mi vehnal slzy do očí a nebyla jsem daleko od citového záchvatu, jaký předvedla má "šéfová" Ramona. Bylo to milé a zároveň příšerně smutné. V momentě kdy jsem věděla, že zanedlouho budu sedět v letadle zpět domů na mě tak nějak všechno padlo. Hned mi volal Mircea a kdyby nebyl tak nebezpečně vtipný, nejspíš bych se mu rozbrečela do telefonu. Ale byla jsem statečná! Následující tři noci byly opravdu vyčerpávající. Nejprve karaoke a následná párty v místních discoclubu, poté pizza party a zakončení v klubu, který jsem také navštívila poprvé a v neděli v noci opět party, následná procházka ve dvě ráno přes celé město domů, kde už na nás čekaly dovezené pizzy. Všechny tyto večírky a mecheche sloužily jako rozloučení s Fany a Elisou. Loučení bylo smutné. Moc smutné. A já si při něm ještě mnohonásobněji uvědomila, že velice brzy mě čeká to stejné...

Jinak se vlastně poslední dobou nic moc velikého neděje. Kromě mého prvního (a z celého srdce doufám, že také posledního) přihlášení na vysokou školu a náležitostí s ním spojených, učení a také kreativního tvoření všeho druhu celé dny trávíme především hraním všelijakých stolních i karetních her v mém oblíbeném baru KF, jehož indoorovou verzi mám ještě raději než tu outdoorovou. Namísto midterm tréninku v horské oblasti v Transylvánii jsme byli odkázání na midterm trénink tady u nás v Aradu, což není tak úplně fér, jelikož jsem se těšila, že si své poslední chvilky tady užiji v krásném prostředí zasněžených hor, ale nějak to všichni přežíváme, přecejen už nám to zítra skončí :) Také na nás přišel tak trochu BigBrotherovská nemoc. Začíná se nám tady všechno skupinkovat, párovat a zase jinak skupinkovat. Lidé k sobě přestávají být upřímní a lžou si za zády, což se mi tak úplně nelíbí. Nikdy jsem nebyla tady ten skupinkovací typ a nejspíš ani nikdy nebudu, a tak jsem skončila tak nějak uprostřed, působím jako podivná spojka a snažím se nedostat s nikým do křížku. Opravdu to nemám zapotřebí takhle ke konci. Bude mi bohatě stačit, když si ten zbývající čas pořádně užiju na sto procent s těmi, které mám opravdu ráda:)

S tím také souvisí jeden bod, na který bych nerada zapomněla. V rámci tréninku jsme měli říct jméno osoby, za kterou nám bude nejvíce smutno. I přes dlouhé přemýšlení mě napadalo převážně jedno jediné jméno. Mircea, můj "šéfík", local facilitator a především člověk, který by pro mě nejspíš udělal první poslední. Nejen, že mě vzal na procházku po městě, ukázal mi trhy a zařídil mi kolo přestože jiní museli čekat i dlouhé dva měsíce hned první den co jsem přijela, vozil mě ráno do kanceláře když pršelo a pracoval se mnou na článku pro Reflex, byl se mnou celou tu sobotní noc, kdy jsem se vrátila zpátky domů a taky poté, co jsem se vrátila zpět, obíhal se mnou doktory, nakupoval, opravoval všechno co nefungovalo, nosil mi filmy a knížky, ale především mi vyrazil dech svou reakcí na můj odjezd. Asi ještě nikdy v životě jsem neviděla nikoho tak upřímně smutného. Skoro se mi chtělo brečet a vím, že jemu taky. Seděli jsme spolu dlouhé hodiny a povídali si a od toho dne v tom pokračujeme. A já tak vím, že on je přesně ten člověk, za kterým mi bude nejvíce smutno. On a jeho příšerně černý humor, inteligence, kterou je v dnešní době tak těžké hledat, jeho suverenita v kanceláři a stydlivost mimo kancelář, jeho nesmyslné vtipy a nápady, hloupé poznámky a milé pochvaly, jeho stalkování mého facebook profilu, naše příšerně hloupé konverzace plné záchvatu smíchu a ten smích sám o sobě. Myslím, že možná i překonám svůj poslední rekord v množství slz na letišti...

A to nejen kvůli šéfíkovi. Čím více se blíží ono datum (už mi dokonce na stole leží letenka), tím více si uvědomuji, kolik štěstí jsem měla, když jsem dostala příležitost prožít si tady tu zkušenost. O tom ale zase příště, nechci být příliš emotivní... Na druhou stranu také čím více se blíží můj odlet, tím více se těším. Na českou hudbu znějící z rádia v kuchyni, na mého bláznivého Bruna, který vyskakuje metr vysoko sotva odemknu dveře, na Kristýnku a její novou sbírku mončičáků, na maminku a její rajskou omáčku s knedlíkem, na Ostravu a její klady i zápory, na češtinu všude kolem a možná dokonce i na ten chleba, který nejím... Suma sumárum, každé dobrodružství jednou končí, aby mohlo začít nějaké další. Jen si teď musím přesně v hlavě urovnat jak by to tak asi mělo celé vypadat. No a do té doby si budu jen a pouze užívat ty poslední zbytky času tady... v zemi, kde je všechno možné :)

pár fotek z posledních dnů:

z výstavy.

z výstavy.

happy hour.

z výstavy.

loučení s Fany. já, Fany,Lara, Alex

já a Fany. už teď mi chybí..

s Alexem.

s Xermanem.

Fany a Alex.

můj den - snídaně v oblíbené restauraci.

můj den - pracovní odpoledne. mátová limonáda a psaní článků.

můj den - večerní Kf a hry .)

můj den - večerní Kf.

a moje Lara :)

Dobrou noc!

Zmatená Petra

zápisky z cest: mých 5.

Právě je 16:44 našeho času a já dokončuji snídani. Je to sice už celých 20 minut co jsem vzhůru, ale přesto se mé myšlenky mohou zdát trochu pomatenější, tak si je prosím utřiďte podle svého gusta. Co se zbytku mého týdne týče, probíhal v klidném, poměrně pracovním tempu. Mé hodiny se stávají čím dál oblíbenější, děti mi kreslí obrázky, paní učitelka nosí dobroty a dokonce jsem byla požádána o učení dvojnásobku hodin, z čehož mám obrovskou radost. Tento týden jsme byli dokonce kreativní (a hodláme v té kreativitě pokračovat) a tady je důkaz :)

(děti se hrozně postrkovaly aby mohly stát vedle mě :)

Kromě učení jsem se také snažila věnovat točení, ale přemohla mě lenost. Je to jako s přípravou k maturitě, když si při slavnostním zahájení maturit uvědomíte, že jste ty desky ještě neotevřeli, donutí vás to zapnout nouzový režim mozku. Stejně tak je to s mým točením, předpokládám, že kameru a stativ zapřáhnu až ve chvíli, kdy mě budou termíny strašit i ve snech. A tak jsem odpoledne a večery trávila vykupováním místního antikvariátu (dvojsvazek - existencí tohoto slova si nejsem zcela jistá - mého oblíbeného Stendhala v krásné kožené vazbě za nekřesťansky levný peníz, to jsem tam přece nemohla nechat!), konzumací výborného vína, večerním piknikováním na balkóně s Larou a tortillou (Lara je bytost, tortilla jídlo, jen tak pro pořádek) a zaháněním podzimních splínů nákupy. Moje nová kabelka, nejrůznější kousky zimních kolekcí a stav konta hovoří za vše. No a pokud se někomu zdálo podezřelé, že několik posledních víkendů bylo nezvykle klidných (z důvodu cestování), můžete si být jistí, že vše je v pořádku ve starých kolejích. V pátek jsme začaly s Larou vinných dýchánkem a potom celá naše španělská mafie vyrazila vyzvednout na nádraží Toma, dobrovolníka z Izraele, a společně jsme zamířili nejprve do nových indoorových prostorů mého oblíbeného KF a později na karaoke. Tam jsem ovšem postupně zanechávala hlas a rozhodla se proto ukončit mecheche nezvykle brzy abych si šetřila síly na sobotní noc, tudíž někdy kolem čtvrté ranní jsem dorazila domů. Sobota, tedy spíše to, co ze soboty zbylo, se neslo ve znamení líné procházky, nákupu na trhu a přípravy dobrot na večer. Diego slavil narozeniny a každý tak připravil nějakou tu dobrotu. My s Larou samozřejmě myslíme na zdraví a linii nás dobrovolníků, tudíž salát a tortilla byla jasná volba :D Oslava se vydařila, všichni byli spokojení a s plnými žaludky se většina vydala pokračovat do Joy´s. Ti moudřejší z nás (španělská mafie + já a Elisa) vyčkali příjezdu Ele, která nám ze svého srbskobosenského výletu dovezla krásnou, luxusně zabalenou láhev rakkie, která ovšem položila svůj život než bys řekl švec. Poté jsme nasedali do taxíků a jak už tomu tak u nás chodí, kolem druhé ranní začala ta pravá párty v pořádném disco clubu.

Během těch pěti-šesti-ani sama nevím hodin divokého a šíleného tancování, poskakování, přeskakování, vyskakování a odhánění dotěrných dotěrů jsem si uvědomila tři věci.

Zaprvé to, jak strašně mi chybí v životě tanec. Ne ten strojený, choreografie na soutěži (i když ten vlastně taky), ale hlavně tento tanec. Přátelé, zábava, veselo, bláznivá hudba a ještě bláznivější taneční show, u které nepřemýšlíte jestli vám to jde do rytmu nebo jestli se na vás nedívají lidi hloupě. Když jsme to kolem sedmé ranní zabalili, byla jsem sice kvalitně zničená a mé nohy nebyly schopny pořádně vnímat co se děje, ale klidně bych zvládla dalších pět hodin.

Druhá věc, kterou jsem si uvědomila je ta, jak moc mi chybí ty staré časy, kdy jsme se chodili dobře bavit. DOBŘE je to slovo. Časy, kdy nebylo účelem opít se do němoty, sbalit co nejvíce úlovků, čím společensky populárnější, tím lepší, stihnout se přitom několikrát vyfotit nějakým kvalitním "módním" fotografem a druhé ráno to honem rychle hodit "na zeď". Časy, kdy vám na společenský žebříček každý z vysoka kašlal, facebook neexistoval a alkohol fungoval jen jako odbourávač tanečního ostychu. Bohužel tahle stará škola je již asi nenávratně ztracena, tak si tento styl zábavy musím užít tady a to na tisíc procent.

V poslední, třetí řadě je to fakt, jak strašně moc mi budou všichni lidé chybět. Čím více se blíží datum mého odjezdu, tím méně se mi odjíždět chce. Samozřejmě už se nemůžu dočkat domů, ale zároveň si nedokážu představit loučení s mou novou rodinou. Ani nad tím nechci moc přemýšlet, ale vzhledem k tomu, že ve středu nás čeká goodbye párty s několika dobrovolníky a za pár týdnů nastane i moje goodbye párty, nemůžu se tomu ubránit. S touto myšlenkou taky přichází pointa mého příspěvku - bližší představení mé rodiny. Nové, jiné a úžasné. Rodiny, která tady pro mě byla a je 24 hodin denně, ať se děje co se děje. A že se občas děje! Rodiny, která drží po hromadě. Skupina neuvěřitelně krásných, talentovaných a výjimečných osobností. Lidí, kteří neřeší jak vypadáte, co máte na sobě nebo na jaké úrovni je vaše angličtina. Skupina lidí, která pro mě i z tak bizardního místa jako je Micalaca vytvořila domov. Tady jsou, tváře lidí, které bych si ve světě mobilních operátorů zvolila jako "mých 5".

Lara

Spolubydlící, spolusdílící, spolumyslící, spolusmutnící, spoluradující se maminka, umělkyně a velká inspirace. I přesto, že jsme se pořádně poznaly až když se přistěhovala k nám do Micalaca, tak už teď vím, že to bude právě ona, kdo mi bude chybět asi ze všech nejvíc. Naše společné vinné dýchánky, balkonové pikniky, noční procházky městem, vaření, uklízení, nadávání, vyspávání do oběda, plánování diet a následné porušování, společné nakupování a neschopnost shodnout alespoň na jedné jediné věci, která by se nám líbila, malování, zpívání, vytváření, vyrábění, inspirování... nevíte, kolik by byl poplatek za extra zavazadlo, do kterého bych tohohle člověka mohla zabalit???

Alejandro

Něco jako velký i malý bratr v jednom, budoucí hrdina světové žurnalistické scény, tak trochu pako, ale především nejlepší kamarád, který jak sám prohlásil si mě jednou "za normálních podmínek" najde, vezme a budeme spolu šťastní až do smrti. Asi si už život nedokážu představit bez jeho věčného šťourání, hloupých poznámek a protivných obličejů, které vždycky nějak vyžehlí, bez jeho okupování našeho bytu, jeho kulinářského talentu podobného tomu mému a jeho kvalitní české slovní zásoby. Mám ho tak moc ráda, že už mu ani nikdy nezazpívám tu připitomělou Gagu. A to je co říct!!!

Xerman

Můj velký táta. Člověk, který se tak špatně popisuje a charakterizuje. Obrovský umělec, neuvěřitelně talentovaný fotograf, životní dobrodruh, zatraceně vzdělaný a orientující se snad ve všech oborech a především zcela lidský zpěvák poloprofesionál s věčným úsměvem na tváři. Jeho malý notýsek, do kterého si zapisuje cokoliv ho zrovna napadne, jeho energie s jakou se otáčí v kuchyni, aby jeho tortilla byla přesně taková jako má být a jeho ranní koncerty ve sprše, to je to, co dělá Xermana Xermanem. Život bez něj bude o tolik prázdnější. Vypsala bych konkurz na nového Xermana, ale předem vím, že takového už nenajdu...

Ele

Pamatuju si svůj první den tady. Potkala jsem Ele v tramvaji a koukala na ní celou tu nekonečně dlouhou cestu. Její přirozená, těžko popsatelná krása, její úžasný přízvuk a temperament nápadně připomínající Penelope Cruz a charisma, které vás donutí zamilovat se, to je prostě Ele. Prvních pár dnů jsem z ní měla opravdu velký respekt, ale od toho večera, kdy jsme si spolu ponadávaly, poplakaly a rozebraly kvalitní množství světových konfliktů nad několika láhvemi už vím, že není čeho se bát. Ele je nejen neuvěřitelně inteligentní, krásná a vzdělaná, ale především upřímná a férová. Nesměje se vtipům, které nejsou vtipné, neusmívá se na lidi, na které se usmívat nechce, nechválí věci, které si chválu nezaslouží. Ele je Ele a jak bude můj život a především párty probíhat bez tohoto temperamentního tornáda, to si ani nechci představovat...

Julia

Julia. Procestovaly jsme spolu pár stovek kilometrů, překročily hranice (dvakrát!), vypily desítky láhví všeho možného, uvařily jídla povedená i nepovedená, rozřešily možné i nemožné a kvalitně prošlapaly boty ze všech našich filosofických procházek. Bude mi smutno, holka jedna rakouská!

(videa tady na blogspotu nefungují nejlíp. Dole je odkaz, kde jedou jak mají, i s titulkami :)

Tohle je těch mých pět. Samozřejmě je těžké takhle volit, ale když i ti operátoři to po nás chtějí. (Pokud jste zaznamenali "mírnou" převahu španělské mafie, nemýlíte se. Vsadím boty, že mám nějakého zatajeného španělského předka, jinak si nedovedu vysvětlit tu samozřejmost, se kterou jsem k mafii zapadla. Možná vlasy, možná oči, možná Maybelline).

Smutno mi ovšem bude upřímně za každým. Za Fany a její bláznivostí, nesrozumitelnou angličtinou a nejveselejším smíchem. Za Conchou a jejím nadšením pro tanec a ochotou kdykoliv pomoci. Za krásnou Elisou, jejím stoprocentně italským přízvukem a nejlepší pizzou, kterou jsem kdy měla možnost ochutnat. Za Sophie, která je taková dobrá duše, až se to zdá neuvěřitelné. její čokoládové dorty nebudou chybět jen mě, tím jsem si jistá. Za Michaelem a jeho nesrozumitelné němčoangličtině, cookies a černým humorem. Za Iou, krásnou a tak neuvěřitelně vtipnou. Chybí mi tady u nás v bytě, ale o to raději jí potkávám náhodně v tramvaji. Dokonce i za tou protivnou a neoblíbenou Alexandrou mi bude smutno!

Tady je kompletní sestava nás dobrovolníků ze SIA3 a SIA4. Protože několik z nás už příští týden odjede a už nebudeme takoví, jako doposud, toto je mé oficiální loučení. Jste skvělí. Ani nevím kde jsem posbírala tolik štěstí, že se mi povedlo dostat se právě mezi Vás! Besos!

Utancovaná, právě probuzená a nostalgicky divná Petra

zápisky z cest: útěk domů.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy

jedli bramboráky z domácích brambor, s domácí smetanou a s domácím česnekem?

spali pod pořádnou duchnou v pokoji vytápěném kachlovými kamny?

vstávali s kohoutím kokrháním a vraceli se domů s prvními proužky kouře z komína?

poslouchali zvonky pasoucích se krav a ptali se pasáčka ovcí na cestu k potoku?

jeli na koňském povozu v místech, kde jiná doprava neexistuje?

snídali honzovy buchty s domácím tvarohem a šípkovými povidly?

seděli s paní Marjánkou na zápraží a pili horké mléko?

ztráceli se v loukách a polích a zpívali "Kdyby byl Bavorov"?

jedli lilkovou pomazánku tak dobrou, že i čtyři krajíce vám byly málo?

odnášeli od pana Štěpničky tolik domácího medu až se vám záda prohýbala?

nazývali dům stavením a pokoj světnicí?

sledovali západ slunce nad Dunajem a nemysleli na žádné povinnosti, nedokončenou práci, blížící se termíny a starosti o budoucnost?

spořádali na posezení dvanáct švestkových knedlí a šli to zapít točeným pivem s paní učitelkou?

byli tak nějak přirozeně neplánovaně šťastní a spokojení???

U mě tohle všechno a ještě mnohem víc proběhlo v minulých pěti dnech. Ze své vlastní potřeby utéct mimo civilizaci, mimo internet, mimo mobilní síť, mimo práci, povinnosti a všechny strašáky posledních dnů jsem si sbalila jsem svých pět švestek a vyrazila směr Temešvár - Moldova Noua - Svatá Helena. Kdo se trochu vyzná ví, že Svatá Helena je vesnice v oblasti takzvaného Českého Banátu v rumunsko-srbské oblasti. Cesta neproběhla úplně podle mých představ, jak už to tomu v této zemi bývá, autobus, který si zjišťujete důkladně předem samozřejmě nejel, tudíž jsem byla odkázána na jakéhosi pána, který mě odvezl někam... no já vlastně ani nevím kam. Nevím jestli se mi snažil pomoci nebo se snažil si slušně přivydělat, ale skončila jsem někde, kde jsem vůbec skončit neměla a cesta do cíle se mi tak krásně o dobrou stovku kilometrů prodloužila. Ve městě kam mě pán odvezl mi pomohl česky mluvící prodavač, který mi nabídl odvoz s jakýmsi starým pánem a jeho velice archivní Dacií. Vzhledem k tomu, že jsem neměla tucha kde jsem a jestli se v těchto končinách dá vůbec někde přečkat noc, souhlasila jsem. O pár hodin později, o pár set leiů (ano, cesta se mi kapánek prodražila) lehčí jsem konečně dorazila do vesnice Svatá Helena.

Z vyprávění i z všemožných informačních zdrojů jsem věděla, že se v těchto českých vesnicích údajně mluví česky (proto taky české, že Petro?) a dokonce prý můžete platit v Korunách, ale upřímně se mi tomu nechtělo moc věřit. Možná pár lidí si pamatuje jakési prehistorické slovní spojení, ale toť vše. Ovšem ihned po opuštění mé milé archivní Dacie se se mnou aktivně dal do řeči pan Štěpnička, místní hospodský a prodavač. A věřte tomu nebo ne, opravdu se zde mluví česky. Dokonale česky, takovým tím způsobem, který vám vyvolává úsměv na rtech. Někdo je vodejitej do Čech, někdo má takový to véééliký stavení tadyk na Heleně, pan farář vobčas dojede dýl a to se pak děti nemusej moc učit. Zkrátka a dobře, člověk se najednou z ničeho nic cítí jako v pohádce o princezně ze mlejna.

Ubytování jsem si zařizovala přes člověka, který má na starost celý Banát a k mému velkému štěstí jsem se dostala k paní Marjánce. Paní Marjánka je poklad. Doslova a dopísmene zlatý člověk. Nejen, že vám vyvařuje jedna radost (k výše zmíněným pokrmům bych přidala houbovou omáčku s domácími knedlíky, zapékané palačinky s tvarohem, opékané brambory se sázenými vejci, hromadu domácích povidel, marmelád a pomazánek, výborné buchty a domácí sušenky, no zkrátka a dobře, má týden udržovaná dieta šla do kytek) čtyřikrát denně, přestože zaplaceno máte pouze na polopenzi, ale k tomu vám i ochotně zařídí výlety po okolí, na ty výlety vám nachystá a zabalí svačinku, uvaří čaj do termosky, neustále kontroluje jestli vám v pokoji pořádně hřejí kamna, ukáže vám rodinná alba a ráda vám povypráví o čemkoliv, co vás zajímá, ale aby toho nebylo málo, když jediný spoj, který vás vyveze z Banátu zpět do civilizace jede ve 4 ráno z 20km vzdáleného městečka, neváhá vstát, nachystat vám ranec na cestu a spolu s manželem vás na ten autobus odvézt. To, že si ode mě vzala méně peněz než měla a volala mi, aby zjistila, že jsem v pořádku a popřála mi pěkného dne, to už mi vhánělo slzy do očí. Pokud se někdy v životě budete chystat do Banátu, prohloupíte, když si nezajistíte ubytování u paní Marjánky. Já osobně se k ní určitě ještě vrátím, i kdyby jen kvůli těm knedlíkům!

Co se samotných vesnic týče, já stihla pouze dvě, Svatou Helenu a Gerník, ale myslím si, že i ta Helena je dostačující. První dva dny jsem strávila procházkami, procházkami a procházkami. Možná působím jako divná stará paní nebo ještě divnější nadšenec pěší turistiky, ale to by člověk nevěřil, jak takové procházení v loukách a polích, cesta na Kulhavou skálu a sledování pasoucích se ovcí, krav a koní člověku vyčistí hlavu. nemá cenu dopodrobna popisovat každý krok mých cest, to si člověk musí projít a zažít sám, aby poznal kouzlo místní krajiny, tvořené zelenými vrcholky Karpat a modromodrým tokem Dunaje. Během svého putování krajinou jsem si stihla popovídat se spoustou domácích, ať šlo o pasáčka ovcí, majitele několika polí nebo mého oblíbeného pana Štěpničku a zase si jednou uvědomila jak jiný, zvláštní a troufám si říct zkažený (?) je život v civilizaci posedlé penězi a honbou za materiálními úspěchy... Ale filosofii třeba jindy.

Po turistickém víkendu jsem v pondělí deset minut před sedmou sedla do auta k paní učitelce Hance, se kterou jsme vyrazily na Gerník. Paní učitelka se nesmírně vtipná, sarkastická a upřímná osoba od Prahy, která do Banátu přijela letos v létě a po celý rok zastává funkci české učitelky, jak na Heleně, tak na Gerníku. během celého dne jsme si užily neuvěřitelně moc zábavy, popvídaly si o všem možném, společně si postěžovaly, postýskaly a ani jedné nám nějak nepřišlo, že je mezí námi více než 20letý věkový rozdíl. Na Gerníku jsme odučily několik hodin Češtiny (ano, nevím proč mám to štěstí, že kamkoliv ve světě přijdu, vždycky skončím jako úča. Dětem se moje hodina, kdy jsme rozebírali příběh o mouše co spadla do krajáče mléka líbila, kupodivu mě všichni, až na malého Fandu se zájmem poslouchali) a ve volném čase jsme vyrazily k pekařce Pepce na pivo. Podobný scénář se opakoval po návratu do Heleny, ovšem bez toho učení. U pana Štěpničky jsme si daly jedno točené a poté, už za tmy, mi paní učitelka předvedla také helenskou školu. A musím uznat, že děti si tam nežijí vůbec špatně, škola je to krásná. Celý den s paní učitelkou byl jako dokonalá tečka za tímto výletem. Paní učitelka měla radost, že si mohla po delší době popovídat s někým z domova a loučila se se sovy, že se snad co nejdříve zase potkáme. A to já bych taky ráda :)

Večer už mě čekalo balení, poslední noc pod duchnou u kamen a brzy ráno hurá zpět Arad. Ten mě přivítal deštěm, šedivostí, prázdnou lednicí, hromadou povinností, nepřečtených e-mailů a doslova zahlceného facebooku (opravdu nechápu tu dnešní zvrácenost. Člověk se 5 dnů nepřihlásí na sociální síť a už je považován na zmizelého, mrtvého nebo já vám ani nevím co). K tomu se přidala neuvěřitelná hloupost a omezenost některých lidí (mluvím o těch, kteří něco sami nabídnou, slíbí a stojí si za tím, ale ani po čtyřech měsících nejsou schopni svého slova dostát a ještě se vám zbaběle vyhýbají. Myslím, že ona osoba ví, že mluvím k ní a nečekám, že si sáhne do svědomí, ale ulevit si můžu, no ne?), podivná nálada a celkově nějaká krize středního věku, či co. Mé šťastné, odpočaté a spokojené já nejspíš zůstalo tam někde v Karpatech, zatímco mé nepříjemné a podzimně nervní já je zde. Ale snad to s tím deštěm odejde.

Abych tedy zhodnotila svůj výlet ke krajanům jakožto správný turista - neváhejte! Pokud máte rádi krásnou, civilizací netknutou přírodu a k tomu žijete trochu aktivnější život, Banát je ideální. kromě obrovského množství turistických tras nabízí také vyjížďky na koni a v létě koupání v Dunaji. Atmosféra těchto ojedinělých vesniček chytne za srdce asi každého správného patriota a kdo ví, možná i nepatriota. Fotografové, malíři, hudebníci a filmaři si také přijdou na své, tahle oblast vás svou inspirativností naprosto pohltí. Já osobně nejsem ani fotograf ani filmař, ale materiálu jsem si odvezla do aleluja. A pokud si uděláte chvilku čas a pobavíte se s místními, dostane se vám také spousty zajímavých informací, které já jakožto správný reportér (houhouhou) hodlám aktivně zužitkovat. Zkrátka a dobře, výletu nebudete litovat, na své si přijdou všechny věkové kategorie a peněženku to taky nezabolí. Ideální :)

Zde je pár fotek, širší kolekce je na facebooku (protože tam to žije, že?)

Civilizací znechucená, podzimem otrávená, deštěm přejetá Petra.