zápisky z cest: útěk domů.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy

jedli bramboráky z domácích brambor, s domácí smetanou a s domácím česnekem?

spali pod pořádnou duchnou v pokoji vytápěném kachlovými kamny?

vstávali s kohoutím kokrháním a vraceli se domů s prvními proužky kouře z komína?

poslouchali zvonky pasoucích se krav a ptali se pasáčka ovcí na cestu k potoku?

jeli na koňském povozu v místech, kde jiná doprava neexistuje?

snídali honzovy buchty s domácím tvarohem a šípkovými povidly?

seděli s paní Marjánkou na zápraží a pili horké mléko?

ztráceli se v loukách a polích a zpívali "Kdyby byl Bavorov"?

jedli lilkovou pomazánku tak dobrou, že i čtyři krajíce vám byly málo?

odnášeli od pana Štěpničky tolik domácího medu až se vám záda prohýbala?

nazývali dům stavením a pokoj světnicí?

sledovali západ slunce nad Dunajem a nemysleli na žádné povinnosti, nedokončenou práci, blížící se termíny a starosti o budoucnost?

spořádali na posezení dvanáct švestkových knedlí a šli to zapít točeným pivem s paní učitelkou?

byli tak nějak přirozeně neplánovaně šťastní a spokojení???

U mě tohle všechno a ještě mnohem víc proběhlo v minulých pěti dnech. Ze své vlastní potřeby utéct mimo civilizaci, mimo internet, mimo mobilní síť, mimo práci, povinnosti a všechny strašáky posledních dnů jsem si sbalila jsem svých pět švestek a vyrazila směr Temešvár - Moldova Noua - Svatá Helena. Kdo se trochu vyzná ví, že Svatá Helena je vesnice v oblasti takzvaného Českého Banátu v rumunsko-srbské oblasti. Cesta neproběhla úplně podle mých představ, jak už to tomu v této zemi bývá, autobus, který si zjišťujete důkladně předem samozřejmě nejel, tudíž jsem byla odkázána na jakéhosi pána, který mě odvezl někam... no já vlastně ani nevím kam. Nevím jestli se mi snažil pomoci nebo se snažil si slušně přivydělat, ale skončila jsem někde, kde jsem vůbec skončit neměla a cesta do cíle se mi tak krásně o dobrou stovku kilometrů prodloužila. Ve městě kam mě pán odvezl mi pomohl česky mluvící prodavač, který mi nabídl odvoz s jakýmsi starým pánem a jeho velice archivní Dacií. Vzhledem k tomu, že jsem neměla tucha kde jsem a jestli se v těchto končinách dá vůbec někde přečkat noc, souhlasila jsem. O pár hodin později, o pár set leiů (ano, cesta se mi kapánek prodražila) lehčí jsem konečně dorazila do vesnice Svatá Helena.

Z vyprávění i z všemožných informačních zdrojů jsem věděla, že se v těchto českých vesnicích údajně mluví česky (proto taky české, že Petro?) a dokonce prý můžete platit v Korunách, ale upřímně se mi tomu nechtělo moc věřit. Možná pár lidí si pamatuje jakési prehistorické slovní spojení, ale toť vše. Ovšem ihned po opuštění mé milé archivní Dacie se se mnou aktivně dal do řeči pan Štěpnička, místní hospodský a prodavač. A věřte tomu nebo ne, opravdu se zde mluví česky. Dokonale česky, takovým tím způsobem, který vám vyvolává úsměv na rtech. Někdo je vodejitej do Čech, někdo má takový to véééliký stavení tadyk na Heleně, pan farář vobčas dojede dýl a to se pak děti nemusej moc učit. Zkrátka a dobře, člověk se najednou z ničeho nic cítí jako v pohádce o princezně ze mlejna.

Ubytování jsem si zařizovala přes člověka, který má na starost celý Banát a k mému velkému štěstí jsem se dostala k paní Marjánce. Paní Marjánka je poklad. Doslova a dopísmene zlatý člověk. Nejen, že vám vyvařuje jedna radost (k výše zmíněným pokrmům bych přidala houbovou omáčku s domácími knedlíky, zapékané palačinky s tvarohem, opékané brambory se sázenými vejci, hromadu domácích povidel, marmelád a pomazánek, výborné buchty a domácí sušenky, no zkrátka a dobře, má týden udržovaná dieta šla do kytek) čtyřikrát denně, přestože zaplaceno máte pouze na polopenzi, ale k tomu vám i ochotně zařídí výlety po okolí, na ty výlety vám nachystá a zabalí svačinku, uvaří čaj do termosky, neustále kontroluje jestli vám v pokoji pořádně hřejí kamna, ukáže vám rodinná alba a ráda vám povypráví o čemkoliv, co vás zajímá, ale aby toho nebylo málo, když jediný spoj, který vás vyveze z Banátu zpět do civilizace jede ve 4 ráno z 20km vzdáleného městečka, neváhá vstát, nachystat vám ranec na cestu a spolu s manželem vás na ten autobus odvézt. To, že si ode mě vzala méně peněz než měla a volala mi, aby zjistila, že jsem v pořádku a popřála mi pěkného dne, to už mi vhánělo slzy do očí. Pokud se někdy v životě budete chystat do Banátu, prohloupíte, když si nezajistíte ubytování u paní Marjánky. Já osobně se k ní určitě ještě vrátím, i kdyby jen kvůli těm knedlíkům!

Co se samotných vesnic týče, já stihla pouze dvě, Svatou Helenu a Gerník, ale myslím si, že i ta Helena je dostačující. První dva dny jsem strávila procházkami, procházkami a procházkami. Možná působím jako divná stará paní nebo ještě divnější nadšenec pěší turistiky, ale to by člověk nevěřil, jak takové procházení v loukách a polích, cesta na Kulhavou skálu a sledování pasoucích se ovcí, krav a koní člověku vyčistí hlavu. nemá cenu dopodrobna popisovat každý krok mých cest, to si člověk musí projít a zažít sám, aby poznal kouzlo místní krajiny, tvořené zelenými vrcholky Karpat a modromodrým tokem Dunaje. Během svého putování krajinou jsem si stihla popovídat se spoustou domácích, ať šlo o pasáčka ovcí, majitele několika polí nebo mého oblíbeného pana Štěpničku a zase si jednou uvědomila jak jiný, zvláštní a troufám si říct zkažený (?) je život v civilizaci posedlé penězi a honbou za materiálními úspěchy... Ale filosofii třeba jindy.

Po turistickém víkendu jsem v pondělí deset minut před sedmou sedla do auta k paní učitelce Hance, se kterou jsme vyrazily na Gerník. Paní učitelka se nesmírně vtipná, sarkastická a upřímná osoba od Prahy, která do Banátu přijela letos v létě a po celý rok zastává funkci české učitelky, jak na Heleně, tak na Gerníku. během celého dne jsme si užily neuvěřitelně moc zábavy, popvídaly si o všem možném, společně si postěžovaly, postýskaly a ani jedné nám nějak nepřišlo, že je mezí námi více než 20letý věkový rozdíl. Na Gerníku jsme odučily několik hodin Češtiny (ano, nevím proč mám to štěstí, že kamkoliv ve světě přijdu, vždycky skončím jako úča. Dětem se moje hodina, kdy jsme rozebírali příběh o mouše co spadla do krajáče mléka líbila, kupodivu mě všichni, až na malého Fandu se zájmem poslouchali) a ve volném čase jsme vyrazily k pekařce Pepce na pivo. Podobný scénář se opakoval po návratu do Heleny, ovšem bez toho učení. U pana Štěpničky jsme si daly jedno točené a poté, už za tmy, mi paní učitelka předvedla také helenskou školu. A musím uznat, že děti si tam nežijí vůbec špatně, škola je to krásná. Celý den s paní učitelkou byl jako dokonalá tečka za tímto výletem. Paní učitelka měla radost, že si mohla po delší době popovídat s někým z domova a loučila se se sovy, že se snad co nejdříve zase potkáme. A to já bych taky ráda :)

Večer už mě čekalo balení, poslední noc pod duchnou u kamen a brzy ráno hurá zpět Arad. Ten mě přivítal deštěm, šedivostí, prázdnou lednicí, hromadou povinností, nepřečtených e-mailů a doslova zahlceného facebooku (opravdu nechápu tu dnešní zvrácenost. Člověk se 5 dnů nepřihlásí na sociální síť a už je považován na zmizelého, mrtvého nebo já vám ani nevím co). K tomu se přidala neuvěřitelná hloupost a omezenost některých lidí (mluvím o těch, kteří něco sami nabídnou, slíbí a stojí si za tím, ale ani po čtyřech měsících nejsou schopni svého slova dostát a ještě se vám zbaběle vyhýbají. Myslím, že ona osoba ví, že mluvím k ní a nečekám, že si sáhne do svědomí, ale ulevit si můžu, no ne?), podivná nálada a celkově nějaká krize středního věku, či co. Mé šťastné, odpočaté a spokojené já nejspíš zůstalo tam někde v Karpatech, zatímco mé nepříjemné a podzimně nervní já je zde. Ale snad to s tím deštěm odejde.

Abych tedy zhodnotila svůj výlet ke krajanům jakožto správný turista - neváhejte! Pokud máte rádi krásnou, civilizací netknutou přírodu a k tomu žijete trochu aktivnější život, Banát je ideální. kromě obrovského množství turistických tras nabízí také vyjížďky na koni a v létě koupání v Dunaji. Atmosféra těchto ojedinělých vesniček chytne za srdce asi každého správného patriota a kdo ví, možná i nepatriota. Fotografové, malíři, hudebníci a filmaři si také přijdou na své, tahle oblast vás svou inspirativností naprosto pohltí. Já osobně nejsem ani fotograf ani filmař, ale materiálu jsem si odvezla do aleluja. A pokud si uděláte chvilku čas a pobavíte se s místními, dostane se vám také spousty zajímavých informací, které já jakožto správný reportér (houhouhou) hodlám aktivně zužitkovat. Zkrátka a dobře, výletu nebudete litovat, na své si přijdou všechny věkové kategorie a peněženku to taky nezabolí. Ideální :)

Zde je pár fotek, širší kolekce je na facebooku (protože tam to žije, že?)

Civilizací znechucená, podzimem otrávená, deštěm přejetá Petra.