espresso yourself.: zápisky z cest: čas se (ne)bezpečně krátí.

Omlouvám se za delší pisatelskou odmlku, ale děje se spousta věcí a není čas na všechny potřebné aktivity. Ale vlastně se paradoxně neděje nic velkého. Tak nějak tady žijeme a člověk na nějaké psaní nemyslí... Ale teď jsem si uvařila svůj půllitrový krajáč horké bílé čokolády, pustila pořádnou zásobu české hudby a hodlám to alespoň trochu dohnat :)

Za těch 10 dní, co jsem se nestihla virtuálně vyzpovídat je konala spousta menších i větších akcí. Asi největší byl náš mid-term intercultural event. Konal se minulou středu a předcházelo mu velké vaření a pečení. Já jsem byla šikovná a ani jeden z pěti štrůdlů nespálila. Výstava, promítání našeho filmu, předávání poděkování a následná divoká párty se odehrála v irském baru, který mě moc příjemně překvapil, ani jsem netušila, že tady v Aradu takový máme. Celá událost se dle mého názoru povedla na jedničku, především tedy divoké tance.

Čtvrtek se nesl v odpočinkovém relaxačním duchu a pátek byl jeden z těch náročnějších dnů. Učení a můj velký individuální meeting s vedením organizace, na kterém jsem se chystala poprvé oznámit své rozhodnutí ukončit projekt dříve a odjet domů předčasně. Nemám potřebu tady veřejně vysvětlovat své důvody, jediné co považuji za důležité uvést na pravou míru je to, že ať jsou ty důvody jakékoliv, ani v nejmenším není chyba na rumunské straně. Meeting mi vyrazil dech, dozvěděla jsem se, že mě vedení považuje za nejlepšího dobrovolníka, kterého kdy v teamu měli a to proto, že jsem nikdy neměla s nikým problém, vždy jsem přišla včas a připravená vrhnout se do práce, kterou jsem odváděla na 200% a vkládala do ní spoustu vlastních nápadů a kreativity. Tento proslov mi vehnal slzy do očí a nebyla jsem daleko od citového záchvatu, jaký předvedla má "šéfová" Ramona. Bylo to milé a zároveň příšerně smutné. V momentě kdy jsem věděla, že zanedlouho budu sedět v letadle zpět domů na mě tak nějak všechno padlo. Hned mi volal Mircea a kdyby nebyl tak nebezpečně vtipný, nejspíš bych se mu rozbrečela do telefonu. Ale byla jsem statečná! Následující tři noci byly opravdu vyčerpávající. Nejprve karaoke a následná párty v místních discoclubu, poté pizza party a zakončení v klubu, který jsem také navštívila poprvé a v neděli v noci opět party, následná procházka ve dvě ráno přes celé město domů, kde už na nás čekaly dovezené pizzy. Všechny tyto večírky a mecheche sloužily jako rozloučení s Fany a Elisou. Loučení bylo smutné. Moc smutné. A já si při něm ještě mnohonásobněji uvědomila, že velice brzy mě čeká to stejné...

Jinak se vlastně poslední dobou nic moc velikého neděje. Kromě mého prvního (a z celého srdce doufám, že také posledního) přihlášení na vysokou školu a náležitostí s ním spojených, učení a také kreativního tvoření všeho druhu celé dny trávíme především hraním všelijakých stolních i karetních her v mém oblíbeném baru KF, jehož indoorovou verzi mám ještě raději než tu outdoorovou. Namísto midterm tréninku v horské oblasti v Transylvánii jsme byli odkázání na midterm trénink tady u nás v Aradu, což není tak úplně fér, jelikož jsem se těšila, že si své poslední chvilky tady užiji v krásném prostředí zasněžených hor, ale nějak to všichni přežíváme, přecejen už nám to zítra skončí :) Také na nás přišel tak trochu BigBrotherovská nemoc. Začíná se nám tady všechno skupinkovat, párovat a zase jinak skupinkovat. Lidé k sobě přestávají být upřímní a lžou si za zády, což se mi tak úplně nelíbí. Nikdy jsem nebyla tady ten skupinkovací typ a nejspíš ani nikdy nebudu, a tak jsem skončila tak nějak uprostřed, působím jako podivná spojka a snažím se nedostat s nikým do křížku. Opravdu to nemám zapotřebí takhle ke konci. Bude mi bohatě stačit, když si ten zbývající čas pořádně užiju na sto procent s těmi, které mám opravdu ráda:)

S tím také souvisí jeden bod, na který bych nerada zapomněla. V rámci tréninku jsme měli říct jméno osoby, za kterou nám bude nejvíce smutno. I přes dlouhé přemýšlení mě napadalo převážně jedno jediné jméno. Mircea, můj "šéfík", local facilitator a především člověk, který by pro mě nejspíš udělal první poslední. Nejen, že mě vzal na procházku po městě, ukázal mi trhy a zařídil mi kolo přestože jiní museli čekat i dlouhé dva měsíce hned první den co jsem přijela, vozil mě ráno do kanceláře když pršelo a pracoval se mnou na článku pro Reflex, byl se mnou celou tu sobotní noc, kdy jsem se vrátila zpátky domů a taky poté, co jsem se vrátila zpět, obíhal se mnou doktory, nakupoval, opravoval všechno co nefungovalo, nosil mi filmy a knížky, ale především mi vyrazil dech svou reakcí na můj odjezd. Asi ještě nikdy v životě jsem neviděla nikoho tak upřímně smutného. Skoro se mi chtělo brečet a vím, že jemu taky. Seděli jsme spolu dlouhé hodiny a povídali si a od toho dne v tom pokračujeme. A já tak vím, že on je přesně ten člověk, za kterým mi bude nejvíce smutno. On a jeho příšerně černý humor, inteligence, kterou je v dnešní době tak těžké hledat, jeho suverenita v kanceláři a stydlivost mimo kancelář, jeho nesmyslné vtipy a nápady, hloupé poznámky a milé pochvaly, jeho stalkování mého facebook profilu, naše příšerně hloupé konverzace plné záchvatu smíchu a ten smích sám o sobě. Myslím, že možná i překonám svůj poslední rekord v množství slz na letišti...

A to nejen kvůli šéfíkovi. Čím více se blíží ono datum (už mi dokonce na stole leží letenka), tím více si uvědomuji, kolik štěstí jsem měla, když jsem dostala příležitost prožít si tady tu zkušenost. O tom ale zase příště, nechci být příliš emotivní... Na druhou stranu také čím více se blíží můj odlet, tím více se těším. Na českou hudbu znějící z rádia v kuchyni, na mého bláznivého Bruna, který vyskakuje metr vysoko sotva odemknu dveře, na Kristýnku a její novou sbírku mončičáků, na maminku a její rajskou omáčku s knedlíkem, na Ostravu a její klady i zápory, na češtinu všude kolem a možná dokonce i na ten chleba, který nejím... Suma sumárum, každé dobrodružství jednou končí, aby mohlo začít nějaké další. Jen si teď musím přesně v hlavě urovnat jak by to tak asi mělo celé vypadat. No a do té doby si budu jen a pouze užívat ty poslední zbytky času tady... v zemi, kde je všechno možné :)

pár fotek z posledních dnů: