zápisky z cest: loučení a ledovec.

Loučím se s Tebou, Bukurešti. Stále ještě nemám úplně jasno, jestli jsi TA Bukurešť nebo TEN Bukurešť. (lingvisté, předveďte se!) Můj ženský mozek Ti dal rod ženský, ono přece když je TA Budapešť, tak musí být TA Bukurešť. Ale je taky docela možné, že je TEN Bukurešť, snad aby dělal Budapešti garde...

Navzdory nepořádku, zmatku, opuštěným psům, všudypřítomným žebrákům, veškerému kontrastu, absurditě a prvkům pro některé z nás naprosto nepochopitelným si tato východní džungle získala mé srdce...

Když nám dnes skončilo naše poslední školení, vydaly jsme se s holkama (opět náš středoevropský trojúhelník) do Starbucks, kde jsem si už předchozího dne jakožto správný turista koupila svůj gigantický cestovatelský hrníček (který už se třese na pořádnou dávku černého čaje s mlékem) a jakožto správný konzument jsem si udělala zásoby nápojů se zeleným logem nejméně do konce mého pobytu. Nechala jsem na místní nástěnce vzkaz, které personálu udělal neuvěřitelnou radost, chodili ho všichni nadšeně okukovat a krásně se se mnou rozloučili :)

Poté jsme se vydali i s Diegem do centra, chtěli jsme ulovit pár vintage kousků abychom měli vzpomínku na náš první a pravděpodobně i poslední pobyt zde, ale po chvíli jsem skončila ve městě sama, protože jsem nechtěla marnit svůj čas kompromisy a taky jsem si přála být na chvíli sama a tak zbytek vyrazil zpět do hotelu (postel, sprcha, klimatizace) a já vstříc rozpáleným ulicím.. a pak to přišlo!

Objevila jsem úžasné umělecké místo přímo před budovou univerzity plné stovek, snad tisícovek starých knih všech možných jazyků, gramofonových desek a podobných vzácností. Bohužel prodavači ze mě měli dobrou legraci a snažili se mi úlovky prodat za naprosto nesmyslné částky. Nenechala jsem se okrást a alespoň si něco málo vyfotila. Od budovy univerzity jsem se vydala na Piata Uniri, odkud jsem podnikla svůj výlet nejrůznějšími uličkami. Spousta z nich byla doslova přeplněná drahými a luxusními kluby, bary a restauracemi (něco ve stylu naší Stodolní ulice), ovšem celý prostor byl dokonale ozdoben odpornými ruinami starých, snad ještě předválečných domů. Představte si zářivou luxusní restauraci s názvem "Bourgoise" a vedle ní ruinu bývalého autoservisu, která momentálně slouží jako útočiště všudypřítomných opuštěných psů. Sushi bary a drahé kavárny v kontrastu s architektonickými zombie si zkrátka zaslouží zvláštní uznání. (Pro zajímavost, Alejandro, který v Bukurešti strávil celý loňský rok v rámci Erasmu mi prozradil, že se zde nachází přes 3000 budov, které mají na své střeše obrovské červené kruhy. Toto značení znamená, že v případě zemětřesení se tyto budovy sesypou jako domečky z karet. Výrazné zemětřesení je v Bukurešti dokumentováno cca jednou za 35 let a letos je to 33 let od toho posledního, které dosáhlo 7,5 stupňů richterovy škály).

V jedné z uliček jsem narazila na krásný obchůdek plný vintage designových kousků, především hrníčku, čajových plechovek a podobně. Koupila jsem krásnou věc jako dárek, ale bohužel jsem zjistila, že byla poškrábaná, tak jsem jí musela vrátit. Také jsem objevila asi nejkrásnější módní obchod jaký jsem kdy viděla. Malý dokonale dekoračně řešený krámek plný šatů, bot a doplňků od nejrůznějších mladých designérů, originální (ne však přehnaně výstřední) kousky nejrůznějších barev střihů a vzorů si zkrátka získaly mou přízeň. Doufám, že jednou budu mít možnost se do tohoto obchůdku vrátit, nebo alespoň někde ve světě objevím podobný. Nejraději bych si každý kousek oblečení a doplňků vyfotila, ale styděla jsem se, chi :)

Z maličkých uliček jsem se vymotala až v srdci města - náměstí Piata Uniri - Piccadilly Circus východního světa. Prošla jsem se kolem velkých dominantních fontán, s úžasem sledovala poklidné místní žebráky, kteří žijí v jakési symbióze s divokými psy a dorazila až k budově parlamentu (ano to obrovské monstrum viditelné z vesmíru, které si nechal postavit komunistický diktátor Ceausescov jako důkaz síly a moci) a odtud zpět do parku na náměstí. Za zvuku okolních fontán, zpěvu Jacka Johnsona a pod světly, které pomalu udávaly městu jeho typické noční tempo jsem si snědla svou večeři v krabičce a přemýšlela nad spoustou otázek, které se poslední dobou zabydlely v mé šedé kůře mozkové. A právě v té chvíli, na lavičce v parku se sójovými placičkami v žaludku jsem si uvědomila, že tohle město má své nenahraditelné kouzlo. Můžeme očekávat velkoměsto typu Londýn, Paříž, Řím, ale dostaneme Bukurešť. Ve své podstatě vesnice, zmatená a ztracená daleko na východě, ovšem místo, které má opravdu spoustu co nabídnout. Jen musí člověk otevřít své oči a především mysl, stejně jako všude jinde v této zapomenuté zemi.

Svým náhlým zjištěním a neočekávaným návalem pozitivních emocí jsem vylekala sebe samu, spočítala si poslední drobné (ano, inteligentně jsem si vzala jen omezené množství peněz, abych měla po zbytek měsíce co jíst), rozběhla se rychle koupit maličký dárek pro sestru (doufám, že se Ti bude líbit!!! :) a potom se vydala noční Bukureští zpět do hotelu... a teď jsem tady, v hlavě mám zmatek, poslouchám matoucí hudbu, loupu pomeranč, který zůstal v mé kabelce od úterní snídaně a na jednu stranu se moc těším zpět "domů" do Aradu, ale na druhou stranu vím, že mi tohle divné místo bude svým způsobem chybět. Přecejen už se vyznám ve všech trasách metra :)

(více fotek a popisky k nim najdete na facebooku :)

Nyní ale k praktičtější stránce věci - spousta mých kamarádů a rodinných příslušníků se ptala, co to vlastně máme za školení a k čemu slouží. Tak tedy jedná se o týdenní intenzivní popříjezdový tréning pro všechny dobrovolníky, kteří se momentálně nacházejí v Rumunsku. Tento tréning nám má zjednodušit adaptaci se v nové zemi, v nové komunitě, upozornit nás na možnost kulturního šoku a naučit nás jak se s ním vyrovnat, jak přijímat nové netradiční zvyklosti a kulturní odlišnosti a také si uvědomit, jaké jsou ty naše vlastní.

Organizace tréningu jako taková byla dle mého názoru zvládnutá na jedničku, všechno šlo tak jak mělo, některá témata mě samozřejmě zajímala méně a některá více, ale celkově si myslím, že není na co si stěžovat, právě naopak to pro mě byl velice přínosný týden. Co mi ovšem můj tréning vyloženě znechutilo (a bylo tvrdým nepříjemným překvapením) byl postoj a chování některých dobrovolníků z jiných projektů. Poslouchat neustálé fňukání, stěžování si, sprostá slova, vulgarismy a egoistické poznámky z úst lidí, kteří jsou všichni do jednoho starší (a tudíž by měli být také vyspělejší) než já, to byl opravdu obohacující zážitek. Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle, například slečny z Polska, Španěl Alvaro nebo Estonka Ance byli opravdu moc fajn, ale zbytek bohužel (bohudík?) zapříčinil to, že jsem si já (i všichni ostatní) uvědomila, jak velké jsem měla štěstí, že jsem přišla právě do našeho projektu, plného tak skvělých lidí. I když ne vždy pracujeme bezproblémově, tak i tak je pro mě má skupina téměř dokonalá. Averze a odpor k některým jsou také důvodem proč páteční noc trávím na hotelu - opravdu se necítím na předstíranou zábavu se "super partou". Brrrrr!

Co se týče náplně našich školení, musím rozebrat jednu část, která mě zaujala asi nejvíce a to zamýšlení se nad modelem "kulturního ledovce" mé rodné země. Jelikož považuji přijetí vlastní kultury jako první a nezbytný krok k pochopení kultury jiné, tohle zamýšlení pro mě bylo opravdu důležité a přínosné. Vypíšu zde pár bodů týkajících se "mého" kulturního ledovce a prosím, pokud k němu máte jakékoliv pozitivní nebo negativní názory a připomínky, budu moc ráda, když mi je sdělíte, ať už prostřednictvím komentáře nebo e-mailu... Vím, že můj blog čte docela slušný počet lidí, tak bych si moc ráda poslechla Vaše názory a třeba se na věc podívala z jiného úhlu pohledu. Protože nikdo netvrdí, že zrovna ten můj názor je ten správný. Děkuji moc! :)

Tak tedy:

viditelná část ledovce - co se týče literatury, dramatu, hudby a umění obecně, zmínila jsem osoby dle mého názoru světově známé - Hašek, Čapek, Havel, Kafka (ano přivlastňuji si ho), Dvořák, Forman a podobně. Co se kultury obecně týče, myslím, že velké procento naší rodné kultury tvoří sport a nadšení pro něj, proto jsem zmínila především fotbal a hokej. A co se vědy týče, samozřejmě jsem zmínila Ottu Wichterleho :)

neviditelná část ledovce - pro mě daleko zajímavější část, zde je několik neuspořádaných bodů, nad kterými si myslím stojí za to se zamyslet. Prosím neberte můj názor jako něco směrodatného, nesnažím se nás nijak značkovat ani řadit k žádným stereotypům, je to jen můj osobní názor a ráda si vyslechnu názory jiné :)

Co se vůdcovství (notion of leadership) týče, vyslovila jsem názor, že náš národ se po desetiletích okupace snaží být nezávislý jak jen to jde (např. v rámci EU) a také podle toho občas vypadá politická situace v zemi, kdy si každý tak nějak demokraticko-anarchisticky dělá co chce.

Co se skromnosti týče (notion of modesty) myslím si, že náš národ má tendenci se v současném světě podceňovat, ale na druhou stranu jsme velice hrdí na naší bohatou historii a rádi o ní mluvíme.

Co se vztahu ke zvířatům týče velice jsem nás pochválila. Nevím, jestli jste se nad touto tématikou někdy nějak hlouběji zamýšleli, ale já, momentální obyvatel země plné opuštěných zoufalých zvířecích duší se zamýšlím čím dál častěji. Téměř každá česká rodina má svého pejska, kočku či jiného mazlíčka a chová se k nim jako ke členům rodiny. Ti méně šťastní opuštění se v porovnání právě s Rumunskem mají ještě velice dobře troufám si říct (nikdy bych nevěřila, že něco takového vyslovím, ale je to tak, rumunští psi jsou vážně silný kalibr).

Co se pracovního tempa týče řekla jsem, že jakožto národ jsme velice pracovití a troufám si tvrdit, že pracujeme rychle a efektivně, ovšem nejsme zrovna příliš kooperativní a raději pracujeme individuálně. Netvrdím, že můj názor je správný, ale tak to vnímám já a taky vím, že to takhle funguje u mě samotné.

Co se týče postoje k řešení problémů, opět jsem zmínila naší individualitu, neradi se obracíme na ostatní co se našich problémů týče a když už ano, tak své problémy velice rádi řešíme prostřednictvím soudů a úřadů, které je posílají dál a dál, takže defakto se problémy nikdy zdárně nevyřeší.

Co se pohyblivosti (mobility) týče, dle mého názoru jsme jako názor velmi mobilní, především díky okupaci a vlně emigrace. Mladí lidé se nebojí sbalit si svůj raneček a odejít za prací nebo zkrátka jen tak lovit své sny na druhou stranu světa.

Co se emocí týče, Češi dle mého názoru nepatří k těm, kteří mají potřebu nějak divoce projevovat své emoce. Možná můžeme působit rezervovaně, chladně až odměřeně (ano, s tímhle názorem se zde setkávám dnes a denně), ale já tohle nevnímám ani pozitivně ani negativně. Zkrátka a dobře nemám tu potřebu sdílet své vnitřní pocity s celý širým světem.

Co se soutěživosti týče, myslím, že jsme velice soutěživý národ, což ostatně dokazují naše sportovní výsledky. Ovšem nejen ve sportu, ale i v kariéře si, myslím, jdeme tvrdě za svým. Ovšem samozřejmě záleží na člověku :)

Co se fyzického prostoru týče, jak už jsem zmínila, můžeme být považování za chladné a odměřené, ale fyzický prostor si rádi střežíme a udržujeme. Žádné přehnané objímání, líbání a podobně, spíše raději potřeseme rukou. A s tím také souvisí naše střízlivost co se veřejných projevů lásky týče (přála bych vám projít se rumunskými uličkami a parky - člověk si připadá málem jako v hodinovém hotelu).

Tohle je jen pár bodů z mnoha, nad kterými jsem se zamýšlela, jak už jsem psala výše, velice ocením Vaše názory a připomínky, opravdu mě tato tématika zajímá a baví.

Teď už se ale chystám na film a do postele, zítra mě čeká balení a pápá Bukurešti.

Tak dobrou noc!!!

- Petra

zápisky z cest: Paříž východu.

Tak tedy Bukurešť. Betonová džungle plná kontrastů, opuštěných psů a podivné prázdnoty. Město jakoby narychlo uplácnuté z posledních zbytků nejrůznějších uměleckých období na Vás dýchne svým nicotným dojmem tak silně, až se Vám chce v minutě odjet pryč. Ale dát této Paříži východu šanci určitě stojí za to...

Naše putování začalo únavnou cestou vlakem napříč celou zemí. Vlak měl původně jet 10 hodin, ale jelikož jsme v Rumunsku, cesta zabrala celých 12 hodin. Z počátku to vypadalo jako legrační zážitek, svačinky, dobroty, pivo, hudba a filmy.. ale po pár hodinách jsme začali postupně odpadat každý do svého vlakového lůžka. Připadala jsem si trochu jako v Někdo to rád horké, s tím rozdílem, že namísto krásné a okouzlující Marilyn na mě ze zrcadla koukalo podivné individuum v teplácích a s kruhy pod očima.

Bukurešť nás přivítala před 6 ranní tmou, prázdnotou a štěkotem všudypřítomných opuštěných psů. Hotel se nám, dobrovolníkům zvyklým na polorozpadlé bytečky s věčně ucpaným odpadem, jevil jako palác. Krásné prostorné pokoje, postel veliká asi jako půlka mého pokoje v Aradu, LCD, horká sprcha a neomezený přísun předem připraveného jídla. Ach! Po dlouhé sprše a letmém shlédnutí záznamu z české PGA tour jsem se vydala na snídani a později hromadně s celou skupinou na místo, kde se po celý týden odehrává náš trénink. Objevily se první komplikace a neshody, ale zdárně jsme je vyřešili. Ovšem po 8 hodinovém sezení v jedné místnosti s lidmi, kteří nám nebyli ani trochu sympatičtí začalo nadšení z výletu opadávat a po první procházce městem opadlo úplně.

Upřímně řečeno, můj první dojem byl přibližně takový, že ošklivější místo jsem asi ještě ve svém životě nenavštívila. Národní divadlo v podobě obrovské betonové krychle zdobené amatérskými sprejovými malůvkami a výkaly bezdomovců, centrum města, které běžný člověk nerozliší od nejzapadlejší periferie, spousta monumentů poskládaných bez ladu a skladu, odpadky, špína, žebráci a zlodějíčci. Po dlouhé vyčerpávající procházce jsme zjistili, že Diego se stal obětí právě jednoho ze zlodějíčků a jeho krásný foťák zmizel v jeho spárech. Měli jsme po náladě a po ideálech týkajících se tohoto výletu a s plechovkami limetkového Becks se vydali zpět do hotelu.

Druhý den byl lepší, ráno jsme diskutovali o našich kulturách, zvycích a stereotypech, což sice chvílemi tahalo za má nervová zakončení, ale celkově jsem tréning považovala za velice přínosný. Odpoledne jsme prošli jiné části centra a musím uznat, že na druhý pohled se zdálo daleko snesitelnější, chvílemi dokonce příjemné. Objevila jsem místa krásná, krásnější a místa natolik ošklivá, až se zdála krásná. Bukurešť nelze popsat jinými slovy než jako jeden velký KONTRAST. Stovky krásných luxusních aut, budov, obchodů drahých značek a sushi barů a rozbořené ruiny hned vedle nich. Město mě svou kontrastní krásou a ošklivostí v jednom naprosto pohltilo. Stejně jako dnes. Po skončení školení jsme se se Sophie vydaly na nákup anglicky psaných knih (ano chybí mi četba klasických tištěných textů) a objevily nová zajímavá místa. Koupila jsem si dvě zajímavé knihy, kalhoty, o kterých jsem snila od chvíle, kdy jsem je poprvé spatřila v americkém vydání In Style a roztomilou čajovou lžičku s potiskem mumínků (ať žije Zara Home). Po telefonátu s mamkou a Kristýnkou jsem se vydala na lov vína, čokolády a chipsů a užila si spoustu legrace se Sophie. Dohodly jsme se, že než skončíme tento projekt, sepíšeme naše rozhovory odehrávající se vždy u nákupu chipsů. ("Oh I'm buying chips, I don't care how disgusting I am." "We can share!"). Sophie je moje spřízněná duše, společně s ní a Julií bojuji proti všemu negativnímu, proti smutku, proti nepříjemným lidem, proti kulturním rozdílnostem, proti všemu. Jsem ráda, že je mám :)

A momentálně sedím v hotelu dole v recepci, Diego a Julia vedle mě diskutují s lotyšskou slečnou drby z pracoviště, Alejandro otravuje s fotbalem, Elena zjišťuje ceny místních módních obchodů a já se upřímně těším na svou láhev vína, nekonečnou postel a sprchu :)

Takže končím a brzy přidám příspěvek zpracovaný z mých poznámek ohledně stereotypů, interkulturních zážitků a podobně :)

Přeji dobrou noc všem!

- Petra

fotek mám spoustu na facebooku, sem přidám jen pár pro mě nejzajímavějších kousků:

street art

park a druhá největší budova světa

Romania libera

krásy Bukureště

jedno z mnoha místních kin, která nepřestanu obdivovat

národní banka a pes

odpadky v centru města

Armani

heart

stěna se jmény obětí revoluce

paní v ulicích

balónky a národní galerie

balónky

a ještě

pán v kostele a jeho bible

may angels lead you in.

Tento příspěvek nemá hlubší opodstatnění, cestovatelsky, jazykově ani jinak Vás nejspíš neobohatí. Jsou 3 hodiny ráno, sedím ve svém hotelovém pokoji v tom nejzvláštnějším, nejkontrastnějším a nejosamělejším městě světa. Skoro jako bych se nacházela na samém konci toho prostoru, který před pár stovkami let Koperník prohlásil za kulatý. Pokoj je to pěkný, to ano. Ale po shlédnutí jednoho s nejkýčovitějších, nejromantičtějších a nejameričtějších filmů je mi v něm tak nějak stísněně. Včera jsme se bavily s Bárou o tom, jak jsme vypadaly zhruba před necelým rokem. Plánovaly jsme si kam nejspíš půjdeme na školu, co budeme dělat, s kým budeme a jak to bude celé probíhat. Nechci se pitvat v tom, jaké ty představy byly, ale s jistotou mohu prohlásit, že Rumunsko, hotelový pokoj v Bukurešti, reportérství, krádeže v metru ani nic podobného v těch představách opravdu nebylo. A i přesto, že je mi každý den tolik smutno a při každém pohledu na Kristýnčiny obrázky vlepené v mém diáři, při každém mamčině "Vrať se domů", při každém pohledu na opuštěného psa v ulicích a vzpomínce na toho mého doma se mi oči ztratí ve slaném přílivu, i přesto vím, že tenhle hotelový pokoj, tahle země a tahle zkušenost je daleko přínosnější než to, co jsem si před rokem malovala.

Ovšem nutno podotknout, že velké činy žádají velké oběti. A že obětovat něco není vždycky lehké. A že to bolí a mrzí a trvá dlouho přijmout věci tak jak jsou. Ale výsledek snad stojí za to. Já doufám, z celého svého malého naivního kardiovaskulárního systému doufám, že za to stát bude. Protože to tak vypadá. Dějí se věci, o kterých bych nikdy ani nesnila. Nikdy by mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Tak snad.

Před několika minutami mi Klárka poslala video - Petr Pan - May angels lead you in. Má to svůj význam a pointu, ale to by byla další zdlouhavá pitva. Hraje mi tady už potřetí. Oči se mi opět ztratily. Dnes je mi smutno, moc. Možná kvůli tomu filmu, možná kvůli blížícímu se začátku školního roku a vědomí, že neuvidím Kristýnku odcházet ráno s aktovkou na zádech a nebudu se dohadovat s mamkou o tom, kdo vyvenčí Bruna. Ale vím, že se mé oči zase najdou a naplno se pustím do těch úžasných věcí, které se dějí a dít budou. Jsem si tím jistá a to z jednoho prostého důvodu. May angels lead you in - mám dostatečnou dávku životního štěstí, lásky a porozumění od všech těch andělů (nechci jmenovat, dotyční snad tuší o koho se jedná), kteří jsou kolem mě. Možná ne momentálně a v následujících měsících fyzicky, ale psychicky jsou tady 24/7. A já to vím!

A proto jdu zalehnout do své obrovské, pohodlné hotelové postele, abych se ráno vzbudila, dopřála si příjemnou dlouhou hotelovou sprchu, užila si neomezenou výbornou hotelovou snídani a naplno se vrhla do práce. O tomto městě a zážitcích s ním spojených napíšu co nejdříve, snad se mi poštěstí zítra. A snad brzo budu moci psát i o těch velkých věcech (ne s předstihem, nechci nic zakřiknout). Prosím nehledejte v tomhle mém ranním příspěvku hlavu a patu, těžko byste našli pouhý trup. Já jen... jen to není vždycky lehké. A člověk má občas potřebu to ventilovat. Tak ventiluji.

Dobrou noc.

- Petra

zápisky z cest: knedlíky a podobně.

Chtěla jsem nový příspěvek napsat už daleko dříve, ale nikdy jsem se k tomu bohužel nedostala. Nebo spíše bohudík, je to znamení, že mám stále co na práci :)

Momentálně je neděle, čas oběda, já mám sbalený kufr, čekám na pár skype telefonátů, palačinky a můžu vyrazit... na výlet!

Ale popořádku.. tento týden jsem si opravdu na maximum užila. Od pondělka jsme v kanceláři plánovali čtvrteční večer nazvaný "Intercultural event in Micalca". Na vysvětlenou Micalaca je čtvrť, ve které bydlíme. A intercultural event v praxi znamená večer, kdy jdeme mezi lidi, podáváme jim jídla typická pro zemi, ze které pocházíme, povídáme si s nimi, připravíme nějaké aktivity pro děti i dospělé a podobně. Zpočátku se mi do toho zrovna extra nechtělo, zvláště když mě ve středu ráno popadla příšerná bolest v krku, kašel, rýma a tady ty legrácky, ale když jsme s holkama vytvořily středoevropský trojuhelník (Česko, Rakousko, Německo) a navzdory zhoršeným podmínkám se nám podařilo upéct 5 štrůdlů a uvařit kolem dvacítky švestkových knedlíků, viděla jsem celou věc pozitivněji. A ona pozitivnější byla! Čtvrteční večer byl opravdu mimořádně povedený! Do parku přišla spousta lidí, hráli jsme si s dětmi, podávali pokrmy ze všech možných zemí (dle mého názoru zvítězily francouzské palačinky, španělská tortilla a naše českorakouskoněmecké dobrůtky), francouz Nicolas učil děti hrát na akordeon, teenageři nám vyplnili náš evropský kvíz a příchozí všech věkových kategorií měli spoustu otázek, což bylo opravdu milé. Skončili jsme kolem 9 hodiny večerní a potom jsme se všichni vydali do centra do příjemného café-baru rozloučit se s naší umělkyní Maiou, která druhý den letěla zpátky domů a rozloučila se s námi stylovou výstavou jejich vlastních prací. Zkrátka velice podařený večer!

V pátek nás čekal meeting na zhodnocení celé situace a řešení dalších projektů, které bychom chtěli nějak rozjet. Já jich mám v hlavě spoustu, tak snad se mi podaří je všechny zrealizovat. Po práci jsme se vydali na místní trhy rozprostírající se přes celé centrum města. Arad totiž právě slaví takzvané Dny Aradu, takže všude ve městě jsou nejrůznější koncerty, výstavy, trhy a podobně. Bohužel se nám kvůli časové tísni podařilo dostat jen na ty zmíněné trhy, ovšem i ty stály za to. Spousta starožitného a vintage zboží (ach ty analogy!!! pohlednice!!! rámečky!!! zrcadla!!!), neobvyklých šperků, doplňků, jídla, nápojů a podobně. Jelikož nás čekal oběd u Diega, jako dezert jsme si koupili ooobrovský trdelník a to za cenu toho pidimaličkého, který nabízí na Staromáku. Mňam! Jakožto správná amatérka jsem si nevzala foťák ani v pátek ani v sobotu, takže jsem nevyfotila ani jednu z těch úžasných věcí, které Arad nabízel... :(

Páteční večer se nesl ve stylu oslavy narozenin našeho local facilitatora Mircei. Local facilitator je člověk, který nám má zařizovat věci potřebné k naší práci, ovšem v případě Mircei je to někdo, kdo nám zařizuje všechno. Tráví s námi téměř 24 hodin denně, obzvláště po pracovní době někde v baru :) Mircea je zkrátka takový náš "otec" nebo spíš brácha, takže jsme mu jako správní kamarádi koupili láhve Robby Bubble, Hannah Montana lízátka a podobně a vydali se do jeho krásného domu oslavit jeho 24té narozeniny. Párty to byla veliká, plná dobrého barbecue, pití, vína, místního národního pití (výslovnost je tsuika, nemám rumunskou klávesnici :D), které mi nápadně připomíná naší slivovici, hudby a tance. Domů jsme se Sophie odcházely někdy kolem 6 ráno, naprosto mrtvé, unavené a nutno podotknout, že mezi prvními. Myslím, že oslava se opravdu povedla, což ostatně bylo vidět sobotní ráno v kanceláři, kam všichni přišli nastartovaní na velice úsporný režim.

V sobotu nás v kanceláři čekalo velké překvapení a to takové, že namísto týdenního tréninku v hotelu kousek od Brašova (slavné město slavného hraběte Drákuly) nás čeká týdenní trénink v Bukurešti. Což defakto není vůbec špatná věc, hotel vypadá velice dobře a Bukurešť je jedno z míst, které jsem opravdu chtěla navštívit a dostatečně prozkoumat, ale když je člověk celou dobu připraven na pobyt v nedotčené krajině a najednou se má vydat do šílené betonové džungle, trochu ho to překvapí.

Sobotu jsme strávili z dobré poloviny v kanceláří (spousta pracovních hodin, jooooo!!!), poté na obědě u Nicolase (opět francouzská doborota, mňam!) a večer mě čekalo ne zrovna příjemné překvapení v podobě menší francouzské invaze v našem bytě. Právě tady tak nějak vegetuje 5 cizích ne zrovna příjemně vypadajících dredatých individuí, které okupují naši kuchyň, koupelnu a podobně. Takže jsem co nejdříve prchla k holkám, spořádaly jsme tunu brownies a sobotní večer - ráno strávili všichni společně v asi nejzajímavějším baru v jakém jsem kdy byla - KF. Hodně alternativní umělecká kavárna, která se v noci mění v úžasný bar. Místo se spoustou vintage plakátů, podivných křesel a gaučů všech druhů a barev, spousta světel a prací nejrůznějších umělců. Dýdžej na svým jablíčkovým pracovním nástrojem většinou dřímá, ale kupodivu hudbu hraje velice příjemnou, servírky jsou milé a kromě tisíce druhů piv (zamilovala jsem si Becks!) podávají i Dr Peppera!!! A nízká cena tequilly mluví za vše :)

A teď právě sedím ve svém krásně uklizeném pokoji, ukrytá před tou žabožroutí invazí vedle, foťáky, kameru a kufr mám sbalený a už se opravdu těším na následující týden. Myslím, že bydlení s Elenou na pokoji, nekonečně dlouhé švédské stoly, cestování metrem místo na kole a celkově jiné prostředí bude pro náš Aradem unavený organismus dobrá změna. A taky se těším až nám Alejandro, který v Bukurešti strávil celý jeden rok v rámci Erasmu ukáže všechna zajímavá místa, kluby, bary a podobně. Snad bude spousta fotek :)

Merge la Bucuresti!!!

Mějte se jak nejlépe to jde, posledních pár dnů prázdnin...

- Petra

pár fotek:

s Michaelem.

Mircea's party

ne opravdu netuším proč mám takový výraz.

s mou milou spolubydlící Iou.

asi mi zrovna řekli, že Škoda auta pocházejí ze Španělska :D

zápisky z cest: krize a všechno nejlepší.

Jak název napovídá, projevila se na mě první krize. Podařilo se mi jí omezit z celonedělního breku na 2-3 menší záchvaty denně. A to především proto, že jsem si uvědomila důležité a klíčové tajemství tohohle projektu...

Včera jsem nějak neudržela své emoce na uzdě a z mnoha různých důvodů se povolily mé slzné kanálky těsně před podáváním jídla na večeři v bytě dalších dobrovolníků. Důvody Vám jmenovat nebudu, zaprvé nejsem ten typ, který by veřejně publikoval své vnitřní záležitosti a zadruhé Vás by to ani nebavilo číst. Prostě tomu nešlo pomoci a po příjemné ranní konverzaci s holkama (Němka a Rakušanka mého věku, jako jedny z mála stále žijící s rodiči stejně jako já), kdy jsem zjistila, že ty stejné vnitřní souboje sehrává i někdo jiný, jsem měla pocit, že se mám komu svěřit. A tak jsem si poplakala a během konzumace výborného jídla jsem si vyslechla spoustu rozumných názorů a rad. Věc, která mi však utkvěla v paměti a kterou v ní hodlám udržet jak nejdéle to půjde je ta, kterou vyslovila Elena, temperamentní Španělka, která ve mě v prvních momentech vyvolávala přirozený respekt. Řekla mi "My jsme teď tvá rodina. Jsme tady všichni na jedné lodi, všechny nás trápí ty stejné věci a nemáme nikoho kdo by nám pomohl. Proto si musíme pomáhat navzájem, být pro druhého oporou a sami se nebát tu oporu přijmout." Zní to hrozně romanticky, možná skoro jako vystřižené z nějaké mýdlové opery. Ale mě to v tu chvíli upřímně pomohlo, stejně jako následné několikahodinové povídání o světové politice a globálních problémech nad krabicí dobré čokolády.

Uvědomila jsem si, že stejně jako mě i všechny ostatní děsí rozbité ulice, staré tramvaje, ošklivé domy, polozrezivělá auta a podobně. Že stejně jako já i všichni ostatní mají doma rodinu a všem ta rodina chybí. Někomu míň někomu víc, pravda, ale jsme zkrátka na stejné lodi. Uvědomila jsem si, že ode dne kdy jsem přijela jsem nezažila ráno - odpoledne - večer, kdy bych nedostala minimálně tři různé nabídky - pozvání k večeři, ke hře pokeru, do místních barů, na billiard nebo třeba jen na procházku k jezeru. Uvědomila jsem si, že tihle lidé mají o mě upřímný zájem a že ať se děje co se děje, po celou dobu projektu tady budu mít tuhle novou rodinu. A to je moc pěkný pocit!

Jak už jsem zmínila výše, dnes mě popadly přesně tři záchvaty pláče. První když po cestě do práce. Už od rána, kdy jsem se šla v 8 hodin proběhnout a nakoupit ovoce a jogurt ke snídani a potkala jsem během své cesty tři černé kočky přecházející přes cestu a jablka se mi rozsypala po cestě z trhu přesně třikrát, jsem si podvědomě říkala, že dnes mám nějakou špatnou karmu. Po cestě do práce se to stalo. Jeden ze zážitků, které už si nechci zopakovat. Jela jsem na kole po kraji cesty a za sebou zaregistrovala auto. Cesty jsou zde poměrně úzké a špatně organizované. Před sebou jsem ovšem viděla dvojici opuštěných psů, která si zrovna dopřávala ranní siestu na okraji silnice. Snažila jsem se vymyslet způsob, jak se vyhnout psům a zároveň se nenechat přejet popřípadě přepadnout přes řídítka. Chtěla jsem psy objet po úplném kraji, ale jeden z nich se vylekal a divoce mi skočil pod kola. Přes řídítka jsem sice nepřepadla (ovšem nechybělo mnoho), ale to uširvoucí zakňučení a odkulhání psa někam do křoví bylo možná ještě horší. Jelikož už od malička (troufám si říct od dob, kdy jsem se naučila vyslovovat haf haf) mám velice blízký vztah ke psům a celkově ke zvířatům (která proto také nepojídám), tohle pro mě byl opravdu nepříjemný zážitek. Rozbrečela jsem se jako malá holka, snažila pejska ve křoví najít, ale nepovedlo se. Karma!

Druhý záchvat pláče přišel, když jsem psala dopis pro svou malou sestřičku. Koupila jsem jí dnes takovou maličkost (která jí snad udělá velkou radost), aby si zpříjemnila vstup do třetí třídy a během psaní dopisu se spustila další slaná vlna.

Poslední přišla po cestě z hodiny rumunštiny. Asi únava, nepříjemná atmosféra v práci, ony nejmenované důvody a další černá kočka přebíhající cestu přímo před mýma očima. V kombinaci s lyrickým Jamiem polemizujícím o lásce, která tě nikdy nenechá klesnout zkrátka ideální konstalace.

Tak to bychom měli tu kritickou část mého působení tady. Nyní přichází pozitivnější "všechno nejlepší" část. Kdo dnes nahlédl do kalendáře ví, že svátek slaví Petra. Svátek je takový ten den, kdy malicherně oslavujeme kreativitu našich rodičů. Já jsem se se svým jménem dlouhá léta nemohla pořádně sžít, dá se říct, že až při svých cestách do zahraničí jsem dokázala docenit jeho, z globálního hlediska vzato, originalitu. Tímto přeji všem Petrám krásný zbyteček jejich dne :)

Bohužel poslední dva roky mám svůj svátek spojen s negativními vzpomínkami a svátek před třemi lety mě pro změnu popálila medůza. Ovšem dnes byl můj svátek jiný. První, kdy jsem nedostala žádný materiální ani finanční dar (ach znáte to zoufalé čekání na jakoukoliv příležitost obdržet od rodiny beztrestně nějaký obnos?), ale zato už od 8 hodin (Vašich 7 ať jsem přesná) mi chodily nejhezčí e-maily, telefonáty, sms, komentáře, zprávy, zkrátka všechno možné. Chyběl snad jen poštovní holub a telegram. Bylo moc příjemné sledovat, jak si každý vyhradil alespoň minimum času na to popřát mi pěkný den (kéž by si takhle lidé přáli pěkný den každý den a ne jen ten, kdy kalendář hlásá jeho jméno). Tímto bych chtěla VŠEM ještě jednou poděkovat za zpříjemnění poměrně nepříjemného dne a za připomenutí, jaká spousta skvělých lidí mě za hory a doly čeká :)

Ale i přesto, že je mi neuvěřitelně, nepředstavitelně a až nadpřirozeně smutno, i přesto to tady zvládnu. Chvílemi mám pocit, že tohle byl nejhorší nápad mého života a chvílemi naopak, že tohle je přesně to, co jsem vždycky potřebovala. Pořádnou lekci, šok, ponaučení, práci, samostatnost a podobně. A jak mi řekla teta "Nevracej se domů, protože se potom po zbytek života budeš vracet z půli cesty." A to já nechci. I přesto, že to není vždycky nejjednodušší, v práci se objevují problémy a ne všechno funguje jak má, i přesto, že vím, že mám doma dveře vždy dokořán otevřené a je několik lidí, ke kterým můj odjezd nebyl úplně fér, i přesto tady zůstanu a zvládnu to a až to zvládnu tak snad budu mít právo být na sebe hrdá :)

Hezký večer přeji :) A pokud jste mi, ostudy, ještě nestihli popřát k svátku, tak máte ještě přesně 2 hodiny a 14 minut (nechám Vám Vaše časové pásmo - výhoda!!! :))

- Petra

(pár náhodně vybraných fotek 3 osob, které mi chybí nejnejnejnejnejvíce..)

(vždycky jsem k ní vzhlížela - důkaz:)

♥ ♥ ♥

zápisky z cest: vzhůru za dobrodružstvím..

Mám za sebou asi nejkontrastnější dva dny mého života. Tak pěkně popořádku...

Festival, na který jsme se všichni hromadně chystali v pátek po práci se nekonal. Respektive konal, ale já a Diego (španělský spoludobrovolník) jsme chytili nějakou jinou frekvenci a na festival ani nedorazili. Začalo to páteční večeří u Diega, kde pro mě, Nicolase a Camille uvařil výborné těstoviny. Sbalila jsem si kameru, foťák, pár kousků oblečení, pevnou obuv a základní hygienické pomůcky a těšila se na víkend plný hudby v horách, v domě kamaráda jednoho z dobrovolníků. Rozhodla jsem se, že stopovat budu s Diegem, protože si docela rozumíme a bude to určitě příjemnější než s někým, s kým se ještě moc neznám. Nutno podotknout, že to byla má vůbec první zkušenost se stopováním. Na předměstí Aradu nám asi po 5 minutách zastavil velice příjemný skoro 40letý pán, se kterým jsme si celou cestu do 160km vzdáleného města Deva povídali o všem možném. Mluvil moc dobrou angličtinou, jako ostatně většina lidí, se kterými jsem se zatím setkala. Tento pán nás zavezl až do výše zmíněné Devy, vysadil nás u obchodu, kde jsme si nakoupili pár surovin na další cestování, obdaroval nás lahvemi vody a vzal si Diegův e-mail, aby se mohli případně v budoucnu kontaktovat. Byla jsem nadšená, jak hladce všechno jde!

Ovšem v tu chvíli se něco zlomilo a smůla se nám nalepila na paty. A my ne a ne se jí zbavit. Nemohli jsme stopnout žádné další auto, které by nás zavezlo do Alba Julia, města asi 100km vzdáleného. Bylo pozdě, blížila se půlnoc a my zoufale čekali co se bude dít. Najednou k nám zamířila trojice podivných kluků (tipuji kolem 25 let) ptali se nás odkud jsme a kam se chceme dostat. Jeden z nich mluvil výborně španělsky, takže si s Diegem povídali jako o život, oni nám zjistili nejbližší autobusy, vlaky a podobně a jelikož nejbližší vlak jel ve 2 ráno, pozvali nás do McDonaldu. Byli vážně příjemní a nadšení, že můžou procvičit své cizí jazyky. Jak jsem taky zjistila, druhého dne ráno je čekalo stěhování na 4 měsíce do Prahy. Byli jsme připravení sednout na autobus do blízkého města Hunedoara, kde jsme chtěli přespat a odtamtud o víkendu procestovat blízký národní park. Zkrátka už se nám na 250km vzdálený festival nechtělo jet. Ale zavolala nám Camille, že jsou taky ve městě a ať přijdeme za nimi. Což jsme neměli dělat. Autobus nám ujel a nezbývalo nám, než začít v 1 ráno zase stopovat. Po náročné cestě dvěma různými auty s naprosto neanglicky mluvícími řidiči jsme se někdy kolem 2 hodiny ranní dostali do města Hunedoara. Po cestě městem jsme potkali dvě, tipuji asi 16leté slečny, které po nás doslova žebrali cigarety a jídlo. jakožto nekuřáci jsme jim mohli nabídnout pouze čokoládové sušenky. Jedna z nich si jich vzala pořádné množství, údajně pro její miminko (?!). Byla jsem vyděšená, město bylo liduprázdné, zdobené všudypřítomnými opuštěnými industriálními monstry z železa a betonu, byla jsem vyčerpaná a zničená, ale to jsem ještě netušila co přijde.

Došli jsme k obrovskému hradu, údajně nejbezpečnějšímu místu ve městě plném opuštěných industriálních betonových monster. Mě se ovšem tak bezpečné nezdálo. Vyděsila mě už vstupní brána, kterou jsme museli podlézt a v tom okamžiku se na nás pověsila asi dvacítka divokých psů (rumunská specialita - opuštění psi. Množí se jich v ulicích celé generace a stát nijak nezasahuje.). Postavili jsme si stan a snažili se co nejrychleji usnout, ovšem podařilo se nám to až kolem 6 ranní. Kolem našeho stanu totiž neustále chodili psi, vyli a škrábali nám na stan a později se k tomu přidal i zvuk koňských kopyt. Ráno jsme se oba s Diegem shodli, že jsme slyšeli i lidské hlasy, no zkrátka hororová noc jako vyšitá.

Ráno jsme si dali v blízkém baru kávu a vyrazili na cesty. Po cestě ve třech různých autech jsme ve městě Orestia stopli velice příjemný mladý manželský pár, který nás vzal do hor v Sarmizegetusa. Bylo to krásné! Během stoupání po drsných kamenných cestách jsme viděli krávy, které si vyšly na procházku, chlapce táhnoucího na špagátu osla nebo třeba rodinku divokých prasátek, které se spokojeně rochnily v horské říčce. Všechny nepříjemné pocity z předchozí noci ze mě spadly a užívala jsem si atmosféru nedotčené přírody. Na samém vrcholku hory jsme navštívili bývalý obrovský chrám, v jehož současných ruinách se údajně soustředí velké množství energie, kterou zde jezdí čerpat jogíni a buddhisté z celého světa. Pozorovali jsme je spolu s nedotčenou přírodou, pořídili pár fotek, napili se z místního pramene, natrhali pár ostružin, osvěžili se ve vodopádě a vyrazili zpět. Dole ve vesničce jsme roztáhli deku a manželé se s námi podělili o jejich zásoby jídla a po krátkém rozmýšlení jsme přikývli na jejich nabídku odvézt nás do Alba Julia, města, kam jsme se tak pracně snažili dostat předchozí noci. Byli jsme s Diegem oba unavení a vyčerpaní a přáli jsme si dostat se co nejdříve zpět do Aradu, což se nám kolem 8 hodiny večerní, vzdáleni 250 km jevilo jako nemožné.

Po dobré půlhodince stopování jsme měli štěstí, zastavil nám pěkný citroen s nabídkou odvozu do Aradu. Chtělo se mi brečet štěstím, protože unaveněji, špinavěji a vyčerpaněji jsem se ještě nikdy v životě necítila. Ovšem jak se ukázalo, bylo to spíše štěstí v neštěstí. Řidič byl nepříjmený starší chlap, který neuměl ani slovo jiným jazykem než rumunsky, celou cestu jel průměrnou rychlosti 140km/h přestože jsme jeli vesměs jen přes malé vesničky a po horských cestách. Za volantem kouřil, neustále s někým hlasitě telefonoval a já i Diego jsme se v duchu modlili ať tuhle cestu přežijeme ve zdraví. Vzpomněla jsem si na slova taxikáře, který mě vezl minulý víkend z letiště. Varoval mě, ať nikomu nevěřím a mám oči neustále otevřené. V té chvíli v autě jsem se snažila držet oči co nejvíce zavřené, protože čísla na tachometru mě děsila a v hlavě se mi honily myšlenky typu za jak dlouho by se moje rodina dozvěděla, že jsem zemřela na rumunských silnicích s řidičem nevyrovnaným starým chlapem. Naštěstí jsme se zázrakem ve zdraví dostali do Aradu, zhruba v 11 hodin místního času. Ten nepříjemný starý chlap po nás chtěl peníze na benzín a hodně křičel, a tak jsme mu s Diegem utekli a když jsem otevřela dveře našeho bytu, spustil se obrovský záchvat pláče.

Přišla na mě už v pátek po telefonátu s mamkou a Kristýnkou první krize a po cca 800 najetých kilometrech v různých autech během asi 30hodin jsem si přála jet okamžitě domů, být ve svém pokoji, ve své posteli, se svou rodinou, svým psem, kamarády, přítelem, zkrátka daleko od téhle šílené země. Brečela jsem a brečela a dnes ráno zase, ale po odeslání pár e-mailů domů a po výborném obědě u Diega, kde jsem poznala dalšího z dobrovolníků (který byl celý minulý týden na cestách) němce Michaela a naplánovali jsme pár projektů, které bychom za dobu tady rádi zrealizovali, se už cítím líp. Samozřejmě stesk po domově se ani v nejmenším nezmenšil, vidina dalších 5 měsíců mě děsí čím dál víc, ale alespoň mám pár dalších plánů. A zítra si konečně popovídám se svou mentorkou, řeknu jí o svém stesku po domově a zeptám se, jestli by bylo možné přestěhovat se k Diegovi a ostatním do bytu, který je mnohem příjemnější než ten náš. Tak snad už to bude všechno lepší :) Za tento víkend jsem se poučila, že stopování může být úžasná a příjemná zkušenost a možnost potkat skvělé lidi, ale taky může být přesným opakem. Taky jsem se setkala s pomocnou rukou mnoha místních, což bylo příjemné, ale uvědomila jsem si, že asi nejsem až takový dobrodruh abych spala v odporném děsivém městě mezi divokými psy... třeba někdy budu, ale teď mám minimálně na pár týdnů zažitého dobrodružství až nad hlavu. Těším se do práce, tento týden budeme připravovat reportáže z okolních vesnic, tak snad to bude zábava :)

Doufám, že se máte všichni hezky a že si co nejdřív zvládnu zavolat se všemi blízkými :)

pár fotek:

opuštěný pes v Devě.

v McDonaldu s našimi pomocníky.

hrad. fotka není nejkvalitnější, ale snad alespoň trochu vystihuje situaci.

brána, kterou jsme museli podlézt, abychom měli kde spát.

rumunská specialita. nevzhledné.

nejošklivější město, jaké jsem kdy navštívila.

Hunedoara.

země kde je možné všechno. i vánoční osvětlení v srpnu.

ošklivost.

tomuhle nerozumím. vážně škaredé město.

konečně v krásné přírodě.

jogín v pozadí.

opuštění psi, tentokrát v horách.

jogín v pozadí.

voda z hor. mňam!

opuštěný pes ve vesnici pod horami.

a já u vodopádů :)

- Petra