zápisky z cest: první dojmy.

Právě máme 10 hodin večer a já jsem se dostala do své postele, ve svém novém pokoji a podařilo se mi (konečně po několika náročných pokusech) připojit se k internetu. Fouká na mě větrák, vedle se mixují všechny světové jazyky a můj žaludek stále náročně zpracovává množství spořádaného melounu z místních trhů. Nevím jak a kde přesně začít své zápisky z cest, začnu tedy od posledního dne v rodné hroudě..

Neděle byla (jak už to tak s nedělemi chodí) hnusná, šedivá, deštivá, chladná, zkrátka přesně taková, že by ani psa nevyhnal.. nebo lépe řečeno, by ho nejraději vyhnal do teplých krajin. Hned po probuzení na mě vybafl obrovský kufr doslova praskající ve všech švech a pohled na něj mi připomněl, že tohle není sen. Čekalo mě náročné loučení s jedním z těch lidí, se kterými by se člověk nejraději nikdy neloučil. Loučení není nikdy lehká věc, natož loučení s někým, kdo má u vás naprosto jedinečné postavení. Což mi připomíná otázku... co je to "good" ve slově "goodbye"???

Čekal mě na dlouhou dobu poslední oběd doma, výborné vepřo-knedlo-zelo (respektive jen knedlo-zelo), poslední blbnutí s Kristýnkou, vymalovávání a hra s indiánskými postavičkami a fazolovou dráhou. A pak už nastal čas vydat se na letiště. Pořád mi to nějak nedocházelo a asi ani pořádně ještě nedošlo, ale ve chvíli, kdy jsem vkročila do odbavovací zóny a byl čas se rozloučit, v tu chvíli to přišlo, Spousta slz a smutné loučení. Asi nejsmutnější v mém životě, protože se ještě nikdy nestalo, že bych opouštěla domov na tak dlouhou dobu. Let do Prahy byl krátký, let z Prahy taky a po mém usazení v taxíku, který mě měl odvézt do mého nového domova začalo to pravé drama. Řidiči neuměli pořádně anglicky, takže jsem se složitě dobírala k tomu, co mě vlastně čeká přičemž mi hlavou rotovaly Tamařiny poučné fráze "Hlavně nebuď důvěřivá, jasné? Nikomu nevěř!". Ale když se k nám po nějaké době přidali další dva "přiletěnci", sympatičtí francouzští chlapíci, jejichž BurgerKing tašky svým silným odérem brzy zamořily celé auto (vzpomněla jsem si na Bářino opěvování francouzské gastronomie) a jejichž vtipy mi zpříjemňovali celou cestu, dálnici lemovala slunečnicová pole, slunce romanticky zalézalo za obzor a Jamie Cullum mi k tomu hrál přímo do uší, bylo mi jasné, že všechno bude dobré. Že moje cesta pryč a můj "nový život" má nějaký svůj smysl. Že mi to dá do života daleko víc, než bezcílné stereotypní bloumání od ničeho k ničemu.

Po příjezdu jsem byla v šoku. Město Arad mě překvapilo od samého začátku. Čekala jsem východní džungli bez sebemenšího náznaku vyspělé západní civilizace (ach ty předsudky). Přivítalo mě velké město, s krásným historickým jádrem, obrovskou hlavní třídou plnou obchodů, bank, kaváren a restaurací různých jmen a značek. Po příjezdu do bytu jsem byla překvapena osazenstvem, spočívalo totiž vesměs čistě ve francouzském složení A už po prvních pár minutách mi bylo jasné, že ten bod ve smlouvě ohledně pití a pořádání večírků na bytě, jsem četla asi jen já :) Bohužel jsem dnes zjistila, že většina mých francouzských spolubydlících za měsíc odjíždí :(

Můj první den začal divně. Zaspala jsem, nechápala jsem, kde se to nacházím, nedařilo se mi připojit k internetu a ani jsem nestihla dopít svou kávu. Ale po příjezdu do centra a setkání se s mou support person (nesmírně milá psycholožka Ramona) se to všechno začalo vybarvovat do růžovějších odstínů. Už po cestě tramvají jsem si našla první kamarády (Alejandrooooo Ale Alejandroooooo), v průběhu odpoledne jsem měla tu čest ochutnat výborný rumunské oběd (spousta zeleniny, mňam!), sníst ooobrovitááánský meloun v officu se všemi "šéfy" (a pustit jim k tomu Ewu Farnou) a projít si město. Město, které je krásné, plné parků a parčíků, kaváren a kavárniček, restaurací, menších i větších obchůdků, s obrovským množstvím aktivního sportovního vyžití (ano, dneska jsem poprvé jela na svém city biku!!!) a také velikánským trhem, kam každé ráno přijíždí farmáři a pěstitelé z okolních vesnic, aby zde levně prodávali své domácí produkty - všechny možné i nemožné druhy ovoce, zeleniny, maso, sýry a jiné mléčné výrobky, těstoviny, pečivo, mňam! Také jsem dostala svou sim kartu, na kterou mi okamžitě volal Alejandro, a tak jsem večer strávila s ním a dalšími mými kolegy na místním koupališti. Po cestě zpět jsem šla na zmrzlinu s klukem z Gruzie, který mi povídal o nedávné válce v jeho zemi a teď sedím ve své posteli a je mi tak nějak všelijak.

Na jednu stranu jsem stoprocentně nadšená, nečekala bych, že všechno půjde tak hladce, mám svůj vlastní pokoj, internet doma, telefon, peníze, dostatek veškerého luxusu, obchody a značky, ve které jsem ani nedoufala a především skvělý team kolem sebe, ať už jde o "kolegy" nebo vedoucí projektu, mentory, učitele a podobně.

Na druhou stranu mi už dnes chyběl domov. Ano jsem hrozné ufňukané dítko, ale zkrátka už po jednom dni pryč je mi smutno. Je to asi proto, že si moc dobře uvědomuju, že nejde o několikadenní dovolenou. Ale snad se s tím zvládnu nějak poprat, kdyby ne, mám svou mentorku a support person :)

Zítra mě čeká IT tréning, budu se učit pořádně a plnohodnotně editovat videozáznamy a podobně a někdy v průběhu týdne začnou moje hodiny rumunštiny (lekce mám 3x týdně). Taky jsem byla požádána jednou francouzskou slečnou o doučování angličtiny, což znamená, že si dáme hezké dvojjazyčné anglo-francouzské hodiny:)

A nyní pár poznatků, kterých jsem si tady stihla všimnout:

- Banky. Všude! Tisíc. Všude samé banky.

- Rumuni hodně kouří. A všichni ostatní návštěvníci této země hodně kouří. Levné cigarety, velká spotřeba.

- Miliarda druhů cigaret (souvisí s výše zmíněným bodem). Voňavé, tenké, se třpytkami, s příchutěmi, v designových krabičkách, ble.

- Rumuni mají na všechno čas. Stejně jako španělé, francouzi a italové. Jak to tak vidím, tak můj první článek mi vytisknou přinejlepším o Vánocích.

- Rumuni rádi kávu. Silnou, černou a často. Dát si v 11 dopoledne třetí šálek není nic neobvyklého.

- Levné mobilní služby. Potkat člověka bez telefonu přilepeného k uchu je opravdu rarita.

Toť mé první zážitky a dojmy. V našem bytě se už zase hromadí spousta neznámých lidí, stihla jsem se zatím pobavit s novými francouzi a uruguajcem, ale jdu pozdravit i zbytek, dát si sprchu a spát. Zítra mě čeká dlooouhý den. Dobrou noc :)

Petra.

(časem určitě přidám fotky, zatím jsem se k žádnému focení nedostala)