Včera jsem nějak neudržela své emoce na uzdě a z mnoha různých důvodů se povolily mé slzné kanálky těsně před podáváním jídla na večeři v bytě dalších dobrovolníků. Důvody Vám jmenovat nebudu, zaprvé nejsem ten typ, který by veřejně publikoval své vnitřní záležitosti a zadruhé Vás by to ani nebavilo číst. Prostě tomu nešlo pomoci a po příjemné ranní konverzaci s holkama (Němka a Rakušanka mého věku, jako jedny z mála stále žijící s rodiči stejně jako já), kdy jsem zjistila, že ty stejné vnitřní souboje sehrává i někdo jiný, jsem měla pocit, že se mám komu svěřit. A tak jsem si poplakala a během konzumace výborného jídla jsem si vyslechla spoustu rozumných názorů a rad. Věc, která mi však utkvěla v paměti a kterou v ní hodlám udržet jak nejdéle to půjde je ta, kterou vyslovila Elena, temperamentní Španělka, která ve mě v prvních momentech vyvolávala přirozený respekt. Řekla mi "My jsme teď tvá rodina. Jsme tady všichni na jedné lodi, všechny nás trápí ty stejné věci a nemáme nikoho kdo by nám pomohl. Proto si musíme pomáhat navzájem, být pro druhého oporou a sami se nebát tu oporu přijmout." Zní to hrozně romanticky, možná skoro jako vystřižené z nějaké mýdlové opery. Ale mě to v tu chvíli upřímně pomohlo, stejně jako následné několikahodinové povídání o světové politice a globálních problémech nad krabicí dobré čokolády.
Uvědomila jsem si, že stejně jako mě i všechny ostatní děsí rozbité ulice, staré tramvaje, ošklivé domy, polozrezivělá auta a podobně. Že stejně jako já i všichni ostatní mají doma rodinu a všem ta rodina chybí. Někomu míň někomu víc, pravda, ale jsme zkrátka na stejné lodi. Uvědomila jsem si, že ode dne kdy jsem přijela jsem nezažila ráno - odpoledne - večer, kdy bych nedostala minimálně tři různé nabídky - pozvání k večeři, ke hře pokeru, do místních barů, na billiard nebo třeba jen na procházku k jezeru. Uvědomila jsem si, že tihle lidé mají o mě upřímný zájem a že ať se děje co se děje, po celou dobu projektu tady budu mít tuhle novou rodinu. A to je moc pěkný pocit!
Jak už jsem zmínila výše, dnes mě popadly přesně tři záchvaty pláče. První když po cestě do práce. Už od rána, kdy jsem se šla v 8 hodin proběhnout a nakoupit ovoce a jogurt ke snídani a potkala jsem během své cesty tři černé kočky přecházející přes cestu a jablka se mi rozsypala po cestě z trhu přesně třikrát, jsem si podvědomě říkala, že dnes mám nějakou špatnou karmu. Po cestě do práce se to stalo. Jeden ze zážitků, které už si nechci zopakovat. Jela jsem na kole po kraji cesty a za sebou zaregistrovala auto. Cesty jsou zde poměrně úzké a špatně organizované. Před sebou jsem ovšem viděla dvojici opuštěných psů, která si zrovna dopřávala ranní siestu na okraji silnice. Snažila jsem se vymyslet způsob, jak se vyhnout psům a zároveň se nenechat přejet popřípadě přepadnout přes řídítka. Chtěla jsem psy objet po úplném kraji, ale jeden z nich se vylekal a divoce mi skočil pod kola. Přes řídítka jsem sice nepřepadla (ovšem nechybělo mnoho), ale to uširvoucí zakňučení a odkulhání psa někam do křoví bylo možná ještě horší. Jelikož už od malička (troufám si říct od dob, kdy jsem se naučila vyslovovat haf haf) mám velice blízký vztah ke psům a celkově ke zvířatům (která proto také nepojídám), tohle pro mě byl opravdu nepříjemný zážitek. Rozbrečela jsem se jako malá holka, snažila pejska ve křoví najít, ale nepovedlo se. Karma!
Druhý záchvat pláče přišel, když jsem psala dopis pro svou malou sestřičku. Koupila jsem jí dnes takovou maličkost (která jí snad udělá velkou radost), aby si zpříjemnila vstup do třetí třídy a během psaní dopisu se spustila další slaná vlna.
Poslední přišla po cestě z hodiny rumunštiny. Asi únava, nepříjemná atmosféra v práci, ony nejmenované důvody a další černá kočka přebíhající cestu přímo před mýma očima. V kombinaci s lyrickým Jamiem polemizujícím o lásce, která tě nikdy nenechá klesnout zkrátka ideální konstalace.
Tak to bychom měli tu kritickou část mého působení tady. Nyní přichází pozitivnější "všechno nejlepší" část. Kdo dnes nahlédl do kalendáře ví, že svátek slaví Petra. Svátek je takový ten den, kdy malicherně oslavujeme kreativitu našich rodičů. Já jsem se se svým jménem dlouhá léta nemohla pořádně sžít, dá se říct, že až při svých cestách do zahraničí jsem dokázala docenit jeho, z globálního hlediska vzato, originalitu. Tímto přeji všem Petrám krásný zbyteček jejich dne :)
Bohužel poslední dva roky mám svůj svátek spojen s negativními vzpomínkami a svátek před třemi lety mě pro změnu popálila medůza. Ovšem dnes byl můj svátek jiný. První, kdy jsem nedostala žádný materiální ani finanční dar (ach znáte to zoufalé čekání na jakoukoliv příležitost obdržet od rodiny beztrestně nějaký obnos?), ale zato už od 8 hodin (Vašich 7 ať jsem přesná) mi chodily nejhezčí e-maily, telefonáty, sms, komentáře, zprávy, zkrátka všechno možné. Chyběl snad jen poštovní holub a telegram. Bylo moc příjemné sledovat, jak si každý vyhradil alespoň minimum času na to popřát mi pěkný den (kéž by si takhle lidé přáli pěkný den každý den a ne jen ten, kdy kalendář hlásá jeho jméno). Tímto bych chtěla VŠEM ještě jednou poděkovat za zpříjemnění poměrně nepříjemného dne a za připomenutí, jaká spousta skvělých lidí mě za hory a doly čeká :)
Ale i přesto, že je mi neuvěřitelně, nepředstavitelně a až nadpřirozeně smutno, i přesto to tady zvládnu. Chvílemi mám pocit, že tohle byl nejhorší nápad mého života a chvílemi naopak, že tohle je přesně to, co jsem vždycky potřebovala. Pořádnou lekci, šok, ponaučení, práci, samostatnost a podobně. A jak mi řekla teta "Nevracej se domů, protože se potom po zbytek života budeš vracet z půli cesty." A to já nechci. I přesto, že to není vždycky nejjednodušší, v práci se objevují problémy a ne všechno funguje jak má, i přesto, že vím, že mám doma dveře vždy dokořán otevřené a je několik lidí, ke kterým můj odjezd nebyl úplně fér, i přesto tady zůstanu a zvládnu to a až to zvládnu tak snad budu mít právo být na sebe hrdá :)
Hezký večer přeji :) A pokud jste mi, ostudy, ještě nestihli popřát k svátku, tak máte ještě přesně 2 hodiny a 14 minut (nechám Vám Vaše časové pásmo - výhoda!!! :))
- Petra
(pár náhodně vybraných fotek 3 osob, které mi chybí nejnejnejnejnejvíce..)
(vždycky jsem k ní vzhlížela - důkaz:)
No comments:
Post a Comment