zápisky z cest: loučení a ledovec.

Loučím se s Tebou, Bukurešti. Stále ještě nemám úplně jasno, jestli jsi TA Bukurešť nebo TEN Bukurešť. (lingvisté, předveďte se!) Můj ženský mozek Ti dal rod ženský, ono přece když je TA Budapešť, tak musí být TA Bukurešť. Ale je taky docela možné, že je TEN Bukurešť, snad aby dělal Budapešti garde...

Navzdory nepořádku, zmatku, opuštěným psům, všudypřítomným žebrákům, veškerému kontrastu, absurditě a prvkům pro některé z nás naprosto nepochopitelným si tato východní džungle získala mé srdce...

Když nám dnes skončilo naše poslední školení, vydaly jsme se s holkama (opět náš středoevropský trojúhelník) do Starbucks, kde jsem si už předchozího dne jakožto správný turista koupila svůj gigantický cestovatelský hrníček (který už se třese na pořádnou dávku černého čaje s mlékem) a jakožto správný konzument jsem si udělala zásoby nápojů se zeleným logem nejméně do konce mého pobytu. Nechala jsem na místní nástěnce vzkaz, které personálu udělal neuvěřitelnou radost, chodili ho všichni nadšeně okukovat a krásně se se mnou rozloučili :)

Poté jsme se vydali i s Diegem do centra, chtěli jsme ulovit pár vintage kousků abychom měli vzpomínku na náš první a pravděpodobně i poslední pobyt zde, ale po chvíli jsem skončila ve městě sama, protože jsem nechtěla marnit svůj čas kompromisy a taky jsem si přála být na chvíli sama a tak zbytek vyrazil zpět do hotelu (postel, sprcha, klimatizace) a já vstříc rozpáleným ulicím.. a pak to přišlo!

Objevila jsem úžasné umělecké místo přímo před budovou univerzity plné stovek, snad tisícovek starých knih všech možných jazyků, gramofonových desek a podobných vzácností. Bohužel prodavači ze mě měli dobrou legraci a snažili se mi úlovky prodat za naprosto nesmyslné částky. Nenechala jsem se okrást a alespoň si něco málo vyfotila. Od budovy univerzity jsem se vydala na Piata Uniri, odkud jsem podnikla svůj výlet nejrůznějšími uličkami. Spousta z nich byla doslova přeplněná drahými a luxusními kluby, bary a restauracemi (něco ve stylu naší Stodolní ulice), ovšem celý prostor byl dokonale ozdoben odpornými ruinami starých, snad ještě předválečných domů. Představte si zářivou luxusní restauraci s názvem "Bourgoise" a vedle ní ruinu bývalého autoservisu, která momentálně slouží jako útočiště všudypřítomných opuštěných psů. Sushi bary a drahé kavárny v kontrastu s architektonickými zombie si zkrátka zaslouží zvláštní uznání. (Pro zajímavost, Alejandro, který v Bukurešti strávil celý loňský rok v rámci Erasmu mi prozradil, že se zde nachází přes 3000 budov, které mají na své střeše obrovské červené kruhy. Toto značení znamená, že v případě zemětřesení se tyto budovy sesypou jako domečky z karet. Výrazné zemětřesení je v Bukurešti dokumentováno cca jednou za 35 let a letos je to 33 let od toho posledního, které dosáhlo 7,5 stupňů richterovy škály).

V jedné z uliček jsem narazila na krásný obchůdek plný vintage designových kousků, především hrníčku, čajových plechovek a podobně. Koupila jsem krásnou věc jako dárek, ale bohužel jsem zjistila, že byla poškrábaná, tak jsem jí musela vrátit. Také jsem objevila asi nejkrásnější módní obchod jaký jsem kdy viděla. Malý dokonale dekoračně řešený krámek plný šatů, bot a doplňků od nejrůznějších mladých designérů, originální (ne však přehnaně výstřední) kousky nejrůznějších barev střihů a vzorů si zkrátka získaly mou přízeň. Doufám, že jednou budu mít možnost se do tohoto obchůdku vrátit, nebo alespoň někde ve světě objevím podobný. Nejraději bych si každý kousek oblečení a doplňků vyfotila, ale styděla jsem se, chi :)

Z maličkých uliček jsem se vymotala až v srdci města - náměstí Piata Uniri - Piccadilly Circus východního světa. Prošla jsem se kolem velkých dominantních fontán, s úžasem sledovala poklidné místní žebráky, kteří žijí v jakési symbióze s divokými psy a dorazila až k budově parlamentu (ano to obrovské monstrum viditelné z vesmíru, které si nechal postavit komunistický diktátor Ceausescov jako důkaz síly a moci) a odtud zpět do parku na náměstí. Za zvuku okolních fontán, zpěvu Jacka Johnsona a pod světly, které pomalu udávaly městu jeho typické noční tempo jsem si snědla svou večeři v krabičce a přemýšlela nad spoustou otázek, které se poslední dobou zabydlely v mé šedé kůře mozkové. A právě v té chvíli, na lavičce v parku se sójovými placičkami v žaludku jsem si uvědomila, že tohle město má své nenahraditelné kouzlo. Můžeme očekávat velkoměsto typu Londýn, Paříž, Řím, ale dostaneme Bukurešť. Ve své podstatě vesnice, zmatená a ztracená daleko na východě, ovšem místo, které má opravdu spoustu co nabídnout. Jen musí člověk otevřít své oči a především mysl, stejně jako všude jinde v této zapomenuté zemi.

Svým náhlým zjištěním a neočekávaným návalem pozitivních emocí jsem vylekala sebe samu, spočítala si poslední drobné (ano, inteligentně jsem si vzala jen omezené množství peněz, abych měla po zbytek měsíce co jíst), rozběhla se rychle koupit maličký dárek pro sestru (doufám, že se Ti bude líbit!!! :) a potom se vydala noční Bukureští zpět do hotelu... a teď jsem tady, v hlavě mám zmatek, poslouchám matoucí hudbu, loupu pomeranč, který zůstal v mé kabelce od úterní snídaně a na jednu stranu se moc těším zpět "domů" do Aradu, ale na druhou stranu vím, že mi tohle divné místo bude svým způsobem chybět. Přecejen už se vyznám ve všech trasách metra :)

(více fotek a popisky k nim najdete na facebooku :)

Nyní ale k praktičtější stránce věci - spousta mých kamarádů a rodinných příslušníků se ptala, co to vlastně máme za školení a k čemu slouží. Tak tedy jedná se o týdenní intenzivní popříjezdový tréning pro všechny dobrovolníky, kteří se momentálně nacházejí v Rumunsku. Tento tréning nám má zjednodušit adaptaci se v nové zemi, v nové komunitě, upozornit nás na možnost kulturního šoku a naučit nás jak se s ním vyrovnat, jak přijímat nové netradiční zvyklosti a kulturní odlišnosti a také si uvědomit, jaké jsou ty naše vlastní.

Organizace tréningu jako taková byla dle mého názoru zvládnutá na jedničku, všechno šlo tak jak mělo, některá témata mě samozřejmě zajímala méně a některá více, ale celkově si myslím, že není na co si stěžovat, právě naopak to pro mě byl velice přínosný týden. Co mi ovšem můj tréning vyloženě znechutilo (a bylo tvrdým nepříjemným překvapením) byl postoj a chování některých dobrovolníků z jiných projektů. Poslouchat neustálé fňukání, stěžování si, sprostá slova, vulgarismy a egoistické poznámky z úst lidí, kteří jsou všichni do jednoho starší (a tudíž by měli být také vyspělejší) než já, to byl opravdu obohacující zážitek. Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle, například slečny z Polska, Španěl Alvaro nebo Estonka Ance byli opravdu moc fajn, ale zbytek bohužel (bohudík?) zapříčinil to, že jsem si já (i všichni ostatní) uvědomila, jak velké jsem měla štěstí, že jsem přišla právě do našeho projektu, plného tak skvělých lidí. I když ne vždy pracujeme bezproblémově, tak i tak je pro mě má skupina téměř dokonalá. Averze a odpor k některým jsou také důvodem proč páteční noc trávím na hotelu - opravdu se necítím na předstíranou zábavu se "super partou". Brrrrr!

Co se týče náplně našich školení, musím rozebrat jednu část, která mě zaujala asi nejvíce a to zamýšlení se nad modelem "kulturního ledovce" mé rodné země. Jelikož považuji přijetí vlastní kultury jako první a nezbytný krok k pochopení kultury jiné, tohle zamýšlení pro mě bylo opravdu důležité a přínosné. Vypíšu zde pár bodů týkajících se "mého" kulturního ledovce a prosím, pokud k němu máte jakékoliv pozitivní nebo negativní názory a připomínky, budu moc ráda, když mi je sdělíte, ať už prostřednictvím komentáře nebo e-mailu... Vím, že můj blog čte docela slušný počet lidí, tak bych si moc ráda poslechla Vaše názory a třeba se na věc podívala z jiného úhlu pohledu. Protože nikdo netvrdí, že zrovna ten můj názor je ten správný. Děkuji moc! :)

Tak tedy:

viditelná část ledovce - co se týče literatury, dramatu, hudby a umění obecně, zmínila jsem osoby dle mého názoru světově známé - Hašek, Čapek, Havel, Kafka (ano přivlastňuji si ho), Dvořák, Forman a podobně. Co se kultury obecně týče, myslím, že velké procento naší rodné kultury tvoří sport a nadšení pro něj, proto jsem zmínila především fotbal a hokej. A co se vědy týče, samozřejmě jsem zmínila Ottu Wichterleho :)

neviditelná část ledovce - pro mě daleko zajímavější část, zde je několik neuspořádaných bodů, nad kterými si myslím stojí za to se zamyslet. Prosím neberte můj názor jako něco směrodatného, nesnažím se nás nijak značkovat ani řadit k žádným stereotypům, je to jen můj osobní názor a ráda si vyslechnu názory jiné :)

Co se vůdcovství (notion of leadership) týče, vyslovila jsem názor, že náš národ se po desetiletích okupace snaží být nezávislý jak jen to jde (např. v rámci EU) a také podle toho občas vypadá politická situace v zemi, kdy si každý tak nějak demokraticko-anarchisticky dělá co chce.

Co se skromnosti týče (notion of modesty) myslím si, že náš národ má tendenci se v současném světě podceňovat, ale na druhou stranu jsme velice hrdí na naší bohatou historii a rádi o ní mluvíme.

Co se vztahu ke zvířatům týče velice jsem nás pochválila. Nevím, jestli jste se nad touto tématikou někdy nějak hlouběji zamýšleli, ale já, momentální obyvatel země plné opuštěných zoufalých zvířecích duší se zamýšlím čím dál častěji. Téměř každá česká rodina má svého pejska, kočku či jiného mazlíčka a chová se k nim jako ke členům rodiny. Ti méně šťastní opuštění se v porovnání právě s Rumunskem mají ještě velice dobře troufám si říct (nikdy bych nevěřila, že něco takového vyslovím, ale je to tak, rumunští psi jsou vážně silný kalibr).

Co se pracovního tempa týče řekla jsem, že jakožto národ jsme velice pracovití a troufám si tvrdit, že pracujeme rychle a efektivně, ovšem nejsme zrovna příliš kooperativní a raději pracujeme individuálně. Netvrdím, že můj názor je správný, ale tak to vnímám já a taky vím, že to takhle funguje u mě samotné.

Co se týče postoje k řešení problémů, opět jsem zmínila naší individualitu, neradi se obracíme na ostatní co se našich problémů týče a když už ano, tak své problémy velice rádi řešíme prostřednictvím soudů a úřadů, které je posílají dál a dál, takže defakto se problémy nikdy zdárně nevyřeší.

Co se pohyblivosti (mobility) týče, dle mého názoru jsme jako názor velmi mobilní, především díky okupaci a vlně emigrace. Mladí lidé se nebojí sbalit si svůj raneček a odejít za prací nebo zkrátka jen tak lovit své sny na druhou stranu světa.

Co se emocí týče, Češi dle mého názoru nepatří k těm, kteří mají potřebu nějak divoce projevovat své emoce. Možná můžeme působit rezervovaně, chladně až odměřeně (ano, s tímhle názorem se zde setkávám dnes a denně), ale já tohle nevnímám ani pozitivně ani negativně. Zkrátka a dobře nemám tu potřebu sdílet své vnitřní pocity s celý širým světem.

Co se soutěživosti týče, myslím, že jsme velice soutěživý národ, což ostatně dokazují naše sportovní výsledky. Ovšem nejen ve sportu, ale i v kariéře si, myslím, jdeme tvrdě za svým. Ovšem samozřejmě záleží na člověku :)

Co se fyzického prostoru týče, jak už jsem zmínila, můžeme být považování za chladné a odměřené, ale fyzický prostor si rádi střežíme a udržujeme. Žádné přehnané objímání, líbání a podobně, spíše raději potřeseme rukou. A s tím také souvisí naše střízlivost co se veřejných projevů lásky týče (přála bych vám projít se rumunskými uličkami a parky - člověk si připadá málem jako v hodinovém hotelu).

Tohle je jen pár bodů z mnoha, nad kterými jsem se zamýšlela, jak už jsem psala výše, velice ocením Vaše názory a připomínky, opravdu mě tato tématika zajímá a baví.

Teď už se ale chystám na film a do postele, zítra mě čeká balení a pápá Bukurešti.

Tak dobrou noc!!!

- Petra