espresso yourself.: zápisky z cest: vzhůru za dobrodružstvím..

Mám za sebou asi nejkontrastnější dva dny mého života. Tak pěkně popořádku...

Festival, na který jsme se všichni hromadně chystali v pátek po práci se nekonal. Respektive konal, ale já a Diego (španělský spoludobrovolník) jsme chytili nějakou jinou frekvenci a na festival ani nedorazili. Začalo to páteční večeří u Diega, kde pro mě, Nicolase a Camille uvařil výborné těstoviny. Sbalila jsem si kameru, foťák, pár kousků oblečení, pevnou obuv a základní hygienické pomůcky a těšila se na víkend plný hudby v horách, v domě kamaráda jednoho z dobrovolníků. Rozhodla jsem se, že stopovat budu s Diegem, protože si docela rozumíme a bude to určitě příjemnější než s někým, s kým se ještě moc neznám. Nutno podotknout, že to byla má vůbec první zkušenost se stopováním. Na předměstí Aradu nám asi po 5 minutách zastavil velice příjemný skoro 40letý pán, se kterým jsme si celou cestu do 160km vzdáleného města Deva povídali o všem možném. Mluvil moc dobrou angličtinou, jako ostatně většina lidí, se kterými jsem se zatím setkala. Tento pán nás zavezl až do výše zmíněné Devy, vysadil nás u obchodu, kde jsme si nakoupili pár surovin na další cestování, obdaroval nás lahvemi vody a vzal si Diegův e-mail, aby se mohli případně v budoucnu kontaktovat. Byla jsem nadšená, jak hladce všechno jde!

Ovšem v tu chvíli se něco zlomilo a smůla se nám nalepila na paty. A my ne a ne se jí zbavit. Nemohli jsme stopnout žádné další auto, které by nás zavezlo do Alba Julia, města asi 100km vzdáleného. Bylo pozdě, blížila se půlnoc a my zoufale čekali co se bude dít. Najednou k nám zamířila trojice podivných kluků (tipuji kolem 25 let) ptali se nás odkud jsme a kam se chceme dostat. Jeden z nich mluvil výborně španělsky, takže si s Diegem povídali jako o život, oni nám zjistili nejbližší autobusy, vlaky a podobně a jelikož nejbližší vlak jel ve 2 ráno, pozvali nás do McDonaldu. Byli vážně příjemní a nadšení, že můžou procvičit své cizí jazyky. Jak jsem taky zjistila, druhého dne ráno je čekalo stěhování na 4 měsíce do Prahy. Byli jsme připravení sednout na autobus do blízkého města Hunedoara, kde jsme chtěli přespat a odtamtud o víkendu procestovat blízký národní park. Zkrátka už se nám na 250km vzdálený festival nechtělo jet. Ale zavolala nám Camille, že jsou taky ve městě a ať přijdeme za nimi. Což jsme neměli dělat. Autobus nám ujel a nezbývalo nám, než začít v 1 ráno zase stopovat. Po náročné cestě dvěma různými auty s naprosto neanglicky mluvícími řidiči jsme se někdy kolem 2 hodiny ranní dostali do města Hunedoara. Po cestě městem jsme potkali dvě, tipuji asi 16leté slečny, které po nás doslova žebrali cigarety a jídlo. jakožto nekuřáci jsme jim mohli nabídnout pouze čokoládové sušenky. Jedna z nich si jich vzala pořádné množství, údajně pro její miminko (?!). Byla jsem vyděšená, město bylo liduprázdné, zdobené všudypřítomnými opuštěnými industriálními monstry z železa a betonu, byla jsem vyčerpaná a zničená, ale to jsem ještě netušila co přijde.

Došli jsme k obrovskému hradu, údajně nejbezpečnějšímu místu ve městě plném opuštěných industriálních betonových monster. Mě se ovšem tak bezpečné nezdálo. Vyděsila mě už vstupní brána, kterou jsme museli podlézt a v tom okamžiku se na nás pověsila asi dvacítka divokých psů (rumunská specialita - opuštění psi. Množí se jich v ulicích celé generace a stát nijak nezasahuje.). Postavili jsme si stan a snažili se co nejrychleji usnout, ovšem podařilo se nám to až kolem 6 ranní. Kolem našeho stanu totiž neustále chodili psi, vyli a škrábali nám na stan a později se k tomu přidal i zvuk koňských kopyt. Ráno jsme se oba s Diegem shodli, že jsme slyšeli i lidské hlasy, no zkrátka hororová noc jako vyšitá.

Ráno jsme si dali v blízkém baru kávu a vyrazili na cesty. Po cestě ve třech různých autech jsme ve městě Orestia stopli velice příjemný mladý manželský pár, který nás vzal do hor v Sarmizegetusa. Bylo to krásné! Během stoupání po drsných kamenných cestách jsme viděli krávy, které si vyšly na procházku, chlapce táhnoucího na špagátu osla nebo třeba rodinku divokých prasátek, které se spokojeně rochnily v horské říčce. Všechny nepříjemné pocity z předchozí noci ze mě spadly a užívala jsem si atmosféru nedotčené přírody. Na samém vrcholku hory jsme navštívili bývalý obrovský chrám, v jehož současných ruinách se údajně soustředí velké množství energie, kterou zde jezdí čerpat jogíni a buddhisté z celého světa. Pozorovali jsme je spolu s nedotčenou přírodou, pořídili pár fotek, napili se z místního pramene, natrhali pár ostružin, osvěžili se ve vodopádě a vyrazili zpět. Dole ve vesničce jsme roztáhli deku a manželé se s námi podělili o jejich zásoby jídla a po krátkém rozmýšlení jsme přikývli na jejich nabídku odvézt nás do Alba Julia, města, kam jsme se tak pracně snažili dostat předchozí noci. Byli jsme s Diegem oba unavení a vyčerpaní a přáli jsme si dostat se co nejdříve zpět do Aradu, což se nám kolem 8 hodiny večerní, vzdáleni 250 km jevilo jako nemožné.

Po dobré půlhodince stopování jsme měli štěstí, zastavil nám pěkný citroen s nabídkou odvozu do Aradu. Chtělo se mi brečet štěstím, protože unaveněji, špinavěji a vyčerpaněji jsem se ještě nikdy v životě necítila. Ovšem jak se ukázalo, bylo to spíše štěstí v neštěstí. Řidič byl nepříjmený starší chlap, který neuměl ani slovo jiným jazykem než rumunsky, celou cestu jel průměrnou rychlosti 140km/h přestože jsme jeli vesměs jen přes malé vesničky a po horských cestách. Za volantem kouřil, neustále s někým hlasitě telefonoval a já i Diego jsme se v duchu modlili ať tuhle cestu přežijeme ve zdraví. Vzpomněla jsem si na slova taxikáře, který mě vezl minulý víkend z letiště. Varoval mě, ať nikomu nevěřím a mám oči neustále otevřené. V té chvíli v autě jsem se snažila držet oči co nejvíce zavřené, protože čísla na tachometru mě děsila a v hlavě se mi honily myšlenky typu za jak dlouho by se moje rodina dozvěděla, že jsem zemřela na rumunských silnicích s řidičem nevyrovnaným starým chlapem. Naštěstí jsme se zázrakem ve zdraví dostali do Aradu, zhruba v 11 hodin místního času. Ten nepříjemný starý chlap po nás chtěl peníze na benzín a hodně křičel, a tak jsme mu s Diegem utekli a když jsem otevřela dveře našeho bytu, spustil se obrovský záchvat pláče.

Přišla na mě už v pátek po telefonátu s mamkou a Kristýnkou první krize a po cca 800 najetých kilometrech v různých autech během asi 30hodin jsem si přála jet okamžitě domů, být ve svém pokoji, ve své posteli, se svou rodinou, svým psem, kamarády, přítelem, zkrátka daleko od téhle šílené země. Brečela jsem a brečela a dnes ráno zase, ale po odeslání pár e-mailů domů a po výborném obědě u Diega, kde jsem poznala dalšího z dobrovolníků (který byl celý minulý týden na cestách) němce Michaela a naplánovali jsme pár projektů, které bychom za dobu tady rádi zrealizovali, se už cítím líp. Samozřejmě stesk po domově se ani v nejmenším nezmenšil, vidina dalších 5 měsíců mě děsí čím dál víc, ale alespoň mám pár dalších plánů. A zítra si konečně popovídám se svou mentorkou, řeknu jí o svém stesku po domově a zeptám se, jestli by bylo možné přestěhovat se k Diegovi a ostatním do bytu, který je mnohem příjemnější než ten náš. Tak snad už to bude všechno lepší :) Za tento víkend jsem se poučila, že stopování může být úžasná a příjemná zkušenost a možnost potkat skvělé lidi, ale taky může být přesným opakem. Taky jsem se setkala s pomocnou rukou mnoha místních, což bylo příjemné, ale uvědomila jsem si, že asi nejsem až takový dobrodruh abych spala v odporném děsivém městě mezi divokými psy... třeba někdy budu, ale teď mám minimálně na pár týdnů zažitého dobrodružství až nad hlavu. Těším se do práce, tento týden budeme připravovat reportáže z okolních vesnic, tak snad to bude zábava :)

Doufám, že se máte všichni hezky a že si co nejdřív zvládnu zavolat se všemi blízkými :)

pár fotek:

opuštěný pes v Devě.