Ve valné většině případů se mláďata rozhodnou odejít na vysokou školu do jiného města. Okusit si život na kolejích, naučit se nezávislosti a zodpovědnosti. Bohudík(bohužel?) je tato odpovědnost limitována víkendovými návraty domů, kde maminka ochotně vypere, vyžehlí, upeče bábovku, naplní peněženku a nám přesto zůstane ten pocit, že jsme vlastně strašně nezávislí a zodpovědní.
Někteří z nás si na tuhle falešnou nezávislost nehrají a rovnou zůstanou ve svém dětském pokojíčku a cesta na půdu jejich almy mater jim trvá sotva pár minut tramvají.
A ostatní, naopak, nechtějí rodinnou kasu zatěžovat vůbec. Zabalí si svůj raneček, najdou práci a zakusí život uvězněný v pracovní rutině. Mají své vlastní příjmy, často jsou s pracovní pozicí velice spokojeni, ale možná se přecejen okradli o trochu toho mládí.
Já nespadám pod žádnou z kategorií. Na vysokou školu do vzdáleného města jsem nechtěla jít z jednoho důvodu, kterým je právě ta falešná nezávislost. Pocit svobody a absolutní zodpovědnosti za sebe sama je sice krásný, ovšem ne pokud je stoprocentně dotován účtem rodičů. Pracovat jsem také nechtěla, ne že bych byla líná kůže, ale ono se to s maturitou těžko shání práce, která by člověka naplňovala i po stránce emocionální, ne jen materiální.
A tak někdy uprostřed svatého týdne, v době, kdy už jsem byla definitivně rozhodnutá nejít na vysokou školu, protože jsem neměla tak úplně jasno, co bych vlastně chtěla studovat a volit si obory jaké si volí všichni podobně zmatení bez ohledu na to, jestli mají vůbec nějaké uplatnění, se mi také nezamlouvalo (pro vás, věčné skeptiky a mravokárce - já na tu vysokou půjdu, jen prostě ne letos!!!), jsem se jednou provždy rozhodla - já musím PRYČ. Musím odjet, cestovat, poznat nové lidi, nové kultury, zažít všechno dobré i zlé co člověka na cestách může potkat, zkrátka a dobře poznat hranice mého já. Ovšem chtít a moci jsou dvě odlišné věci. Moji rodiče nejsou z těch, kteří by řekli: "Ach tak ty nechceš studovat... nevadí, tady máš penízky, dělej si co chceš." Nejsou a já jsem za to ráda. Právě naopak, mám pocit, že jsou mým rozhodnutím nejít na školu zklamaní a já se jim vlastně ani nedivím. A tak mi nezbylo než se obrátit na zdroje, které by mi dovolily cestovat a nejlépe přitom dělat něco užitečného, abych měla sama ze sebe dobrý pocit.
Slovo dalo slovo a když jsem se dnes po rušné a náročné noci probudila, čekal mě e-mail s finálním datem. Neděle neneděle, stály v něm všechny pokyny, data, informace. A tak se 7. srpna roku 2010 vydám na svou cestu za dobrodružstvím. Dělat něco, co mě vždycky bavilo a vždycky bavit bude a to dokumentovat lidi, věci, nálady a emoce kolem sebe a to v zemi, o které jsem nikdy nikdy nikdy ve svém životě neuvažovala jako o zemi, kde bych měla jednou žít. A tak po všech mých plánech od baletky, přes herečku, policistku, agentku FBI, veterinářku, spisovatelku, diplomatku a zakladatelku neziskovky soustředící se na děti v Barmě, jsem to dopracovala sem.
Mám pět dní, pět nebezpečně krátkých letních dní na to sbalit si kufry, oběhat úřady a tak nějak se sama v sobě smířit s tím, že své nejbližší uvidím nejdříve... no doufejme o Vánocích. Ještě děsivější je to, že jsem na tohle všechno sama, protože rodina tráví čas v teplých krajích a o mém unáhleném odjezdu zatím nevědí. Když si vzpomenu na svůj necelý měsíc v Itálii, kde jsem byla naprosto sama téměř bez kontaktu s rodinou, naskakuje mi husí kůže. Ale na druhou stranu vím, že tohle bude zkušenost s velkým Z. Jedno velké dobrodružství, které mě naučí samostatnosti (bez maminčina praní, žehlení a nedělních bábovek), zodpovědnosti, které mě naučí orientovat se v cizí zemi, v cizí kultuře, v cizím jazyce a v cizím pracovním procesu. Naučí mě vážit si svojí rodiny a pohodlí, které mi celých 19 let poskytovala, naučí mě odbourávat předsudky a zabránit vzniku nových.
Bude mi smutno, budu brečet, budu zoufalá a budu sama. Ale bude to stát za to!
Krásnou neděli přeji!
- Petra
No comments:
Post a Comment