traveller´s notes: comebacks.

I love flying. Yesterday I was asked what superpower would I choose if I had the chance. I responded „flying“. Unfortunatelly this was just a theoretical question, I don´t really have any superpower and therefore the only „human“ possibility of flying has to be sufficient for me. Today, after long four months I took off again. I missed it. The feeling of wheels glueing off the runway and the monumental object raises higher and higher and I get the chance to observe the roofs, the rivers, the mountain peeks, the seasides and the continents. I love the atmosphere on board, I love nice flight attendants offering good coffee in cute paper cups, I love orange juice that I normally don´t really drink. I actually drink orange juice specially on the place. I love neverending turning the leaves of offered newspapers and I love the little stomach shake that comes with every little unknown movement. I love flying.

But what I really don´t love, I honestly don´t even like it, are the tears that come before every flight. Especially during the past couple months. There was a lot of tears in Pisa this July, while reading the letter and stuffing my mouth with the peanut-butter and nutella sandwich that Keith gave me. There was a lot of them when saying goodbye to my family, when I left the house for the first time in my life and basically moved my life to Romania. There was a lot of them today while unwrapping the gift from Cori, while reading the letter from Lara and going through tons of those cute little notes and wishes everyone left for me. And there somewhere in between the breathe-in and breath-out, somewhere in between taking off in Timisoara and landing in Vienna, somewhere there a part of me just died. It felt like baseball bat hit being back here, in the world where anonymous faces with plastic cups of overpriced coffee and even more overpriced items in their hands just run into you and don´t even apologize, they actually don´t even bother looking at you. It felt like a blow seeing those two pigeons sitting apart after four months of spending every single minute together all in love on one tree branch right in front of our window. It felt sad to see all the rain in Arad after all those beautiful days full of fallen leaves and colors. Only gray remained. But what feels even more sad is the fact that the world that suddenly showed up around me and surrounded me for four months suddenly disappeared. No more neverending waiting for those magic old trams, no more dinners full of nice people and good food, no more glasses of wine in a really cool bar, no more complainning about the non-working shower, no more fighting with the broken door, no more goofying around in the office, no more dancing in a club full of annoying drunk Romanians.

No more Lara and her cute drawings, her love for raisins and the fact that she will probably never be able to learn the word „raisins“, no more talent for cooking czech meals and no more colors that she colors her life with. No more Julia and her big smile, excitement for more and more tequilla shots and her willingness to be around and help whenever needed. No more Sophie and her famous chocolate cakes, peacefull voice, disability to get mad and her passion for good movies. No more Alex, his funny English, innocent smile he can solve every problem with and neverending stupid jokes and comments. No more Ele, her energy, laughter and dancing. No more Diego able to spend hours and hours by the stove, no more Kakha being able to date four different girls in one day, no more Concha and her excitement she talks about dance with. No more Anca and her latino bubble she spends her working time in, no more Corina, her deadly sarcastic humour and ability to be a friend even though she´s old and desperate, no more Mircea.

Somewhere in between the breathe-in and breathe-out, somewhere in between Timisoara and Vienna a part of me died. The crazy world so remote from the original expectations died. The experience that I will appreciate for the rest of my life with all its goods and bads died. The comeback is here, but I know it will never be the same as it used to be. There is new story to be written, even though the background might have remained the same, the protagonists changed. We all changed, me and all the people around me. And me, sitting on the rough floor waitting for the report about my flight being cancelled and watching all the snowflakes outside and faces of the nervous travellers inside, I am scared of that change. I am scared of all the broken relationship and all the new that are coming. I am scared of plans that will never work out and acts that will replace them. I am scared of the everyday emptiness and neverending catching up at the same time. I am scared. But somewhere inside, deep under all the stress of the weather disfavor, fatigue of the caffeine absence and neverending questionning, there is the feeling of going home. Home! The place where they love me most and the place I love the most…

(Vienna, December 3rd)

While whirling above the night Ostrava I realized, for the first time in my life, what a beautiful city is that. At least in the night from the bird´s eye view. After half year of living in Italy and Romania I was home. And home was even more beautiful than ever before. Bruno was barking louder and jumping higher than ever before. Dumplings my mom made for me were even more delicious than ever before. I was home.

When I first stepped into my room and saw my baby sister sleeping with a photo of the two of us, I burst in tears. Because even though there is a culture shock and changes I am not ready for all around me, in the middle of all that I have a little oasis, where I can watch Scooby Doo, sledge slide, bake cookies and play uno cards without thinking of what´s gonna happen. The oasis is my home.

(Ostrava, December 5th)

For all the people that were a part of my new world I have one big „MULTUMESC!“. (I wish my keyboard had all the special Romanian letters).

(And in case you care, I am doing good here. My family is doing good, I think we will have a nice Christmas after all that happened. My little sister keeps me very busy with all the snow activities, baking and playing games. We enjoyed St. Nicolas as angels giving gifts to little children, which was amazing. My friends are amazing as well, they keep me busy while my sister is at school or sleeping. Right now I am catching up with all my doctors and stuff, packing for Prague and looking for a job while waitting for my college exams invitation. In the mean time I really miss you. I hope you are having a great time and you will have a chance to enjoy some snow there J !!!)

Keep me updated with what´s going on!!!!

Petra

some photos I took with my baby sister in the past couple days:

zápisky z cest: návraty.

Miluju létání. Včera jsem měla odpovědět na otázku jakou nadlidskou schopnost bych si vybrala, kdybych měla tu možnost. Odpověděla jsem, že schopnost létat. Bohužel šlo o teoretickou otázku, já žádnou nadlidskou schopnost nemám, tudíž se musím spokojit s tou jedinou „lidskou“ možností létat. Dnes jsem po dlouhých čtyřech měsících opět vzlétla. Chybělo mi to. Ten pocit, kdy se kola odlepí od země a obrovský mohutný kolos se vznese do vzduchu, výš a výš a já tak mám možnost pozorovat střechy domů, řeky, vrcholky hor, břehy moří a pevninu kontinentu. Mám ráda tu atmosféru na palubě, mám ráda příjemné letušky nabízející dobrou kávu v pěkných kelímcích, mám ráda pomerančový džus, který si běžně nikdy nedávám. Vlastně piju pomerančový džus výhradně v letadle. Mám ráda nekonečné listování nabízených tiskem a chvění v břiše při každém otřesu. Mám ráda létání. Moc.

Co ovšem ráda nemám jsou ty slzy, které předchází téměř každému letu. Obzvláště v poslední době. Bylo jich tolik v červenci v Pise, při čtení dopisu a žmoulání peanut-butter-nutella sandwiche od Keitha. Bylo jich tolik v srpnu při loučení s rodinou, když jsem poprvé v životě vylétla z hnízda. A bylo jich tolik dnes, při rozbalování dárku od Cori, při čtení dopisu od Lary a desítek barevných lístečků s přáním těch nejpříjemnějších věcí od všech ostatních. A tam někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi odlepením kol z temešvárské runwaye a jejich zpětným přilepením na runwayi ve Vídni, někde tam něco velkého ve mně zemřelo. Jako rána baseballovou holí působil návrat sem, do světa kde anonymní tváře s plastovými kelímky předražené kávy a ještě předraženějšími tablety v rukou do vás vrážejí kufry a sotvakdy pohlédnou do tváře člověka kráčejícímu naproti. Jako rána působil pohled na dvě hrdličky, které po dlouhých čtyřech měsících nekonečného sezení bok po boku na jedné větvi za okny našeho obývacího pokoje, zničehonic seděly ve středu každá na jiné větvi a dnes ráno už byly obě pryč. Rána byl také ten neustávající aradský déšť poslední tři dny, tatam bylo to krásné slunečné počasí, tatam bylo kouzlo podzimních barev, zbyl jen smutek a šeď. Největší ránou je ovšem to, že svět, který se kolem mě zničehonic vytvořil je pryč. Už žádné nekonečné čekání na ty kozelné staré tramvaje. Už žádné večeře plné smíchu a jídla ze všech koutů světa. Už žádné sklenky vína v baru plném umělců. Už žádné stěžování si na nefunkční sprchu, žádné zápasení s dveřmi pokoje, žádné blbnutí v kanceláří, žádné nesmyslné meetingy, žádné vzpoury proti systému, žádné protancované noci v klubu plném otravných Rumunů. Už žádná Lara, její roztomilé obrázky, láska k rozinkám a neschopnost naučit se rozinky vyslovovat, její talent na vaření českých jídel a její vlastní svět plný barev. Už žádná Julia, její úsměv od ucha k uchu, nadšení pro další a další panáky tequilly a její ochota a schopnost být vždy nablízku, když je potřeba. Už žádná Sophie, její vyhlášené čokoládové dorty, uklidňující hlas, vášeň pro filmy a neschopnost se zlobit. Už žádný Alex, jeho špatná angličtina, nevinný úsměv, kterým zachrání každou situaci a věčné hloupé poznámky a připomínky. Už žádná Ele, její divoké tance, hurónský smích a zvláštní energie, která z ní září. Žádný Diego, který je schopný strávit půl dne u plotny, žádný Kakha, který během toho půldne stihne čtyři rande, žádná Concha a zápal s jakým povídá o tanci. Už žádná Anca a její zvláštní bublina, ve které poslouchá latino a nevnímá okolí. Už žádná Cori, její smrtelný sarkasmus a schopnost být kamarádka i přesto, že je stará a zoufalá. Už žádný Mircea. Žádný Mircea.

Někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi Temešvárem a Vídní zemřel kus mě. Zemřel ten zvláštní svět, tolik vzdálený od původních plánů a očekávání. Zemřela ta zkušenost, které si budu do konce života cenit jako jedné z nejvýznamějších, se všemi svými pro i proti, ať se děje cokoliv. Příchází návrat do starých kolejí, které už ovšem nikdy nebudou stejné. Začíná nový příběh, jehož pozadí možná zůstává stejné, ale aktéři už nikdy stejní nebudou. Změnili jsme se všichni, já i všichni kolem a já, sedící na tvrdé podlaze vídeňského letiště, každou chvíli očekávající hlášení o zrušení mého letu a sledující šarádu vloček za okny a tváře nervozních cestujících, já se té změny bojím. Bojím se vztahů, které rozbiji a těch nových, které příjdou. Bojím se plánů, které nevyjdou a činů, které tyto plány nahradí. Bojím se prázdnoty všedních dnů a věčného nestíhání zároveň. Bojím se. Ale někde tam uvnitř, hluboko pod stresem z nepřízně počasí, únavy z nedostatku kofeinu a večnými dotazníky je vědomí, že jedu domů. Domů! Tam, kde mě milují ze všech nejvíce a tam, kde to miluji já…

(Vídeň, 3.12.)

Při kroužení nad noční Ostravou jsem si asi poprvé v životě uvědomila, jak krásné tohle město je. Přinejmenším v noci a z ptačí perspektivy. Po téměř půl roce jsem byla doma. Domov byl ještě krásnější než kdy předtím, Bruno ještě uštěkanější, uskákanější a roztomilejší, rajská omáčka od maminky ještě bezkonkurenčnější… byla jsem doma.

Když jsem poprvé vkročila do mého pokoje a viděla spící Kristýnku a naši společnou fotku na její poličce, která tam dříve nebyla, vyhrkly mi slzy. Protože i přesto, že na každém kroku číhá kulturní šok a změny, na které nejsem připravená, mám uprostřed toho všeho svojí malou oázu, kde můžu koukat na Scooby Doo, bobovat, péct perníčky a hrát uno beze strachu ze všech těch šoků a změn. Tou oázou je právě domov.

Tímto končí mé zápisky z cest. Snad vám čas od času dělaly radost, třeba vás občas rozesmály a některé možná nalákaly vyrazit na výlet za hranice našeho běžného žití. Ať tak či tak, jsem za to nesmírně ráda a slibuji, že až mě zase svět začne lákat k dalšímu dobrodružství, budu pokračovat. Do té doby mě najdete doma, takže se nebojte toho vytáhnout mě na kávu nebo třeba sklenku vína. Můžete mi vyprávět o změnách ve Vašich životech a já vám třeba o štrůdlech, které jsem pekla na rozloučenou.

A pro Vás všechny, kteří jste byli součástí toho světa, který byl předmětem těchto zápisků, pro Vás jedno velké MULTUMESC!

Petra.

(Bez fotek. V Aradu jsem nestihla vyfotit zhola nic a fotit přeplněná letiště nikdy nebylo mojí zálibou.)

zápisky z cest: cílová rovinka.

Je to tady. Poslední týden, poslední dva dny, poslední blbnutí v kanceláři, poslední odučené hodiny, poslední nekonečné jízdy tramvají, poslední večeře, poslední párty, poslední úsměvy a... první slzy. Ještě nechci psát ty melancholické výlevy, ještě ne!!! Mám celých 62 hodin než opustím tento můj jiný svět. Ještě je brzy!!! Proto jen ve zkratce popíši poslední dny a jejich náplň, která je důvodem mého věčného zápiskového lelkování.

Tak tedy... od posledního příspěvku se mnoho nezměnilo. Dny se stále nesou v té párty-spánek-párty-spánek atmosféře. Ale popořádku, hezky den po dni. Čtvrtek byl zvláštní den. Po několika dnech nepříliš příjemného pocitu ohledně celého toho skupinkování a neskupinkování se naše dobrovolnická parta hic opět projevila jako velká rodina. A to na mid-term školení, které jsme měli. On totiž ten pan (ehm ehm) trenér se ukázal jako pěkný &*())(*&&^%^% nechci ve svých zápiscích používat ošklivá slova, takže představte si pod touto šifrou co se vám zlíbí. Našim úkolem bylo sepsat si na papír náš osobní plán na příští rok. Většina z nás načmárala klikyhák, někdo udělal tečku, já jsem ovšem byla vzorná a hezky rozepsala všechny mé plány v bodech. Jako poslední jsem přidala poznámku - pravděpodobně žádný z mých plánů nevyjde jelikož život má neuvěřitelný talent na to mě neustále překvapovat. Náš pan trenér nedokázal pochopit, proč se nám tato kreativní aktivita nelíbí. Víte ono je hezké si něco malovat, ale je trochu těžší uvažovat realisticky. O to těžší bylo pochopit, proč člověk, který (dle jeho vlastních slov) strávil 23 let svého života hraním počítačových her načež si uvědomil, že to není to pravé ořechové a stal se "trenérem", soudí životní situace a rozhodnutí lidí, které viděl všehovšudy dvakrát v životě. Ovšem tento pan trenér si nebral servítky. Alejandrovi poradil, aby vydělával tisíce dolarů jakožto žurnalista. Pokud se orientujete v současné situaci španělské nezaměstnanosti, pravděpodobně víte, že 20% populace je nezaměstnaná a tímto trendem trpí především absolventi vysokých škol, nejvíce těch bez technického či zemědělského zaměření. Ano Alex je žurnalista absolvent tudíž tisíce dolarů??? Dále poté poradil slečně z Gruzie, aby neváhala a zůstala v Rumunsku ilegálně, bez víza. Je to údajně dobré pro ni samotnou. To, že by jí při případném dopadení hrozilo 7 let uvěznění ve vlastní zemi je jedna věc. To, že někteří lidé zkrátka nechtějí dělat věci ilegálně je věc druhá. No a aby toho nebylo málo, třetí obětí jsem se stala já. Dle slov tohoto pána nemám ráda svou rodinu a měla bych si tak vytvořit vlastní (Alex se okamžitě aktivně nabídl, že se toho s radostí chopí). Byla jsem v šoku. Zvláště když nepřestával a vtloukával mi tuhle myšlenku do hlavy tak dlouho, dokud jsem s pláčem neopustila místnost. A to já prosím jen tak nefňukám. Aby toho nebylo málo, poté co jsem se uklidnila (děkuji Ele za větu: "Come on he´s fucking fat and I´m sure he doesn´t want to be!") a vrátila zpět do místnosti, citlivě se mě optal, jestli si náhodou popovídat o mých problémech. Kdyby nevážil 300kg, možná bych ho i kopla! Zkušenost k nezaplacení. Setkat se s hloupým člověkem je jako rána baseballovou holí do hlavy. Bolí to! Ale alespoň se opět upevnila naše rodinná pouta - velice uniformě jsme tohoto pána v ten moment nenáviděli. Čtvrteční večer se pak nesl v kreativním tvoření s Larou a dále hraním šipek a billiardu v nedalekém baru a následné večeři (španělské ve 2 ráno) a sledování Kingova "IT". Doporučuji, ideální film na deštivou podzimní noc.

Pátek byl velice krátký, jelikož jsem se probudila asi ve 2 odpoledne, kdy už byla Lara odstěhovaná pryč z našeho bytu. Ona spolu s několika ostatními zamířila do bytu v centru, kam jsem se jí vydala večer navštívit a po cestě potkala koho jiného než šéfíka. Začínám mít vážné podezření, že se potajnu nabourává do mé mysli a špehuje, kterou tramvají se chystám jet. V centru jsem pomohla s dekoracemi bytu, dali jsme si večeři a zamířili do KF, odkud jsem se odebrala na páteční noc netradičně brzy. To proto, že jsme se s Ancou (další zaměstnankyně organizace, sdílící kancelář s šéfíkem) domluvily, že sobotní noc bude první kolo mého rozlučkového maratonu a také proto, že jsme si s šéfíkem domluvili plány na sobotní ráno. Tajné plány. Výsledkem tohoto tajemství byla spousta horké čokolády a moje první gramofonová deska v životě :)

Poté mě čekalo natáčení, oběd v centru a hned zase vyražení do víru města. Začalo to celé docela nevinně v KF tím nápadem s tequillou. Dokonce i zarytá abstinentka Sophie si dala s námi!!! No a potom už jsme s Julií nenápadně rozjely tequillový maraton sem tam proložený sklenkami vína (z nějakého zvláštního důvodu mi je ten velice příjemný barman ten večer dával zdarma). Při čísle 12 jsem panáky tequilly přestala počítat. Z KF jsme zamířily do disco clubu Republica, kde už divoce tančila Anca s Corinou, mé dvě milované kancelářské duše. Posléze dorazil šéfík a kromě několika dalších tequill, momentu, kdy se Anca plnou silnou svalila na zem ve víru tance a šéfíkova vláčení mé osoby přes celou hlavní třídu do taxíku si toho opravdu moc nepamatuji. Ale určitě jsem se zatraceně dobře bavila, jelikož v neděli jsem vstala přes ve 20:30 s žaludkem tak trochu nasáklým tím mexickým mokem. Ovšem žádný strach, můj výpadek paměti nezabránil tomu dovědět se, co se ten večer dělo. Mircea si velice mimořádně užívá veškeré příležitosti, kdy mi může připomenout některý z mých podnapilých výroků. Aneb jak řekla Cori - "Nikdy v životě nepij alkohol před Mirceaou. Budeš to mít na talíři po zbytek tvého mizerného života!" Na talíři jsme ovšem měli naloženo všichni, protože jak se zdá, lidé neměli co jiného na práci než řešit naši sobotní párty, takže s pondělním příchodem do kanceláře se na nás navalilo milion otázek na téma vzestupů a pádů opilých zaměstnanců organizace. Ale zpět k neděli, respektive jejímu zbytku, který jsme strávili večeří a hraním her s ostatními dobrovolníky a mě se podařilo natočit pár materiálů, které jsem potřebovala.

Pondělí proběhlo poklidně, já a Ele jsme strávily značnou část dne prací a následně výletem do města kvůli nějakým oficialitám v kanceláři. Poté jsme si doma s celou španělskou mafií dopřáli roztomilé sandwiche a kakao a vydali se zpět do města sledovat nad výbornou pizzou ten dlouho očekávaný zápas Real vs Barca. Navzdory tomu, že se jednalo o samé madriďany zůstal nakonec Alex jediný na straně těchto bílých baleťáků. A logicky se tak stal terčem všech nemilosrdných vtípků jak v pizzerii tak později v KF. Večer jsme ukončili asi ve 4 ráno s příjemným pocitem dobře odvedené práce barcelonského týmu.

A úterý, tedy dnešní den (pardon, vlastně už včerejší) proběhl velice pracovně. Učila jsem své hodiny, poté dopsala potřebné články (jak jinak než v KF) a po zbytek odpoledne vyplňovala své finální dokumenty potřebné k odjezdu (za neustálého vtípkování s Cori a šéfíkem). Domů jsem dorazila poměrně vyčerpaná a zralá tak akorát na šálek horké čokolády a postel. Ovšem šéfíkovo věčné rozptylování mé osoby na všech možných sociálních serverech a telefonát od Cori mi tuto myšlenku z hlavy okamžitě vyhnal. Příjemný den jsem tak zakončila ještě příjemnějším večerem u Cori doma s Ancou a Oanou (všechny jsou zaměstnankyně organizace) debatováním o příšernosti mužského plemene nad palačinkami a láhví vína. Budou mi vážně chybět holky. I přesto, že Cori je stará a zlá a já jím lepidlo, tvoříme spolu dokonalou dvojici. A s mírně opožděnou krasavicí Ancou (vážně není blondýna!) a zoufalou Oanou jsme skoro tak dokonalé jako zoufalé manželky. Jen ti manželé nám schází. A nyní jsem v posteli, chystám se pustit si nějaký seriál a spát, jelikož v 10:30 mám nástup na poslední natáčení. Dále mě taky zítra čeká příprava veliké rozlučkové večeře, oslavy v centru (rumunský nejdůležitější státní svátek) a večerní párty v sobotním složení. Pokud se tedy nikomu neozvu následujících 48 hodin, pravděpodobně se mé tělo vyrovnává s přijatými tekutinami...

A víte co??? Já nebudu smutná! Já si ty zbývající dny užiju jak se patří!!! Hawk!!!

fotografie ze sobotního mecheche (té části, kdy jsem byla schopná udržet foťák):

a pár z dnešní hodiny angličtiny:

Dobrou noc a krásný zbytek týdne (pro případ, že bych si v rámci toho užívání nenašla čas).

Veselá Petra

zápisky z cest: čas se (ne)bezpečně krátí.

Omlouvám se za delší pisatelskou odmlku, ale děje se spousta věcí a není čas na všechny potřebné aktivity. Ale vlastně se paradoxně neděje nic velkého. Tak nějak tady žijeme a člověk na nějaké psaní nemyslí... Ale teď jsem si uvařila svůj půllitrový krajáč horké bílé čokolády, pustila pořádnou zásobu české hudby a hodlám to alespoň trochu dohnat :)

Za těch 10 dní, co jsem se nestihla virtuálně vyzpovídat je konala spousta menších i větších akcí. Asi největší byl náš mid-term intercultural event. Konal se minulou středu a předcházelo mu velké vaření a pečení. Já jsem byla šikovná a ani jeden z pěti štrůdlů nespálila. Výstava, promítání našeho filmu, předávání poděkování a následná divoká párty se odehrála v irském baru, který mě moc příjemně překvapil, ani jsem netušila, že tady v Aradu takový máme. Celá událost se dle mého názoru povedla na jedničku, především tedy divoké tance.

Čtvrtek se nesl v odpočinkovém relaxačním duchu a pátek byl jeden z těch náročnějších dnů. Učení a můj velký individuální meeting s vedením organizace, na kterém jsem se chystala poprvé oznámit své rozhodnutí ukončit projekt dříve a odjet domů předčasně. Nemám potřebu tady veřejně vysvětlovat své důvody, jediné co považuji za důležité uvést na pravou míru je to, že ať jsou ty důvody jakékoliv, ani v nejmenším není chyba na rumunské straně. Meeting mi vyrazil dech, dozvěděla jsem se, že mě vedení považuje za nejlepšího dobrovolníka, kterého kdy v teamu měli a to proto, že jsem nikdy neměla s nikým problém, vždy jsem přišla včas a připravená vrhnout se do práce, kterou jsem odváděla na 200% a vkládala do ní spoustu vlastních nápadů a kreativity. Tento proslov mi vehnal slzy do očí a nebyla jsem daleko od citového záchvatu, jaký předvedla má "šéfová" Ramona. Bylo to milé a zároveň příšerně smutné. V momentě kdy jsem věděla, že zanedlouho budu sedět v letadle zpět domů na mě tak nějak všechno padlo. Hned mi volal Mircea a kdyby nebyl tak nebezpečně vtipný, nejspíš bych se mu rozbrečela do telefonu. Ale byla jsem statečná! Následující tři noci byly opravdu vyčerpávající. Nejprve karaoke a následná párty v místních discoclubu, poté pizza party a zakončení v klubu, který jsem také navštívila poprvé a v neděli v noci opět party, následná procházka ve dvě ráno přes celé město domů, kde už na nás čekaly dovezené pizzy. Všechny tyto večírky a mecheche sloužily jako rozloučení s Fany a Elisou. Loučení bylo smutné. Moc smutné. A já si při něm ještě mnohonásobněji uvědomila, že velice brzy mě čeká to stejné...

Jinak se vlastně poslední dobou nic moc velikého neděje. Kromě mého prvního (a z celého srdce doufám, že také posledního) přihlášení na vysokou školu a náležitostí s ním spojených, učení a také kreativního tvoření všeho druhu celé dny trávíme především hraním všelijakých stolních i karetních her v mém oblíbeném baru KF, jehož indoorovou verzi mám ještě raději než tu outdoorovou. Namísto midterm tréninku v horské oblasti v Transylvánii jsme byli odkázání na midterm trénink tady u nás v Aradu, což není tak úplně fér, jelikož jsem se těšila, že si své poslední chvilky tady užiji v krásném prostředí zasněžených hor, ale nějak to všichni přežíváme, přecejen už nám to zítra skončí :) Také na nás přišel tak trochu BigBrotherovská nemoc. Začíná se nám tady všechno skupinkovat, párovat a zase jinak skupinkovat. Lidé k sobě přestávají být upřímní a lžou si za zády, což se mi tak úplně nelíbí. Nikdy jsem nebyla tady ten skupinkovací typ a nejspíš ani nikdy nebudu, a tak jsem skončila tak nějak uprostřed, působím jako podivná spojka a snažím se nedostat s nikým do křížku. Opravdu to nemám zapotřebí takhle ke konci. Bude mi bohatě stačit, když si ten zbývající čas pořádně užiju na sto procent s těmi, které mám opravdu ráda:)

S tím také souvisí jeden bod, na který bych nerada zapomněla. V rámci tréninku jsme měli říct jméno osoby, za kterou nám bude nejvíce smutno. I přes dlouhé přemýšlení mě napadalo převážně jedno jediné jméno. Mircea, můj "šéfík", local facilitator a především člověk, který by pro mě nejspíš udělal první poslední. Nejen, že mě vzal na procházku po městě, ukázal mi trhy a zařídil mi kolo přestože jiní museli čekat i dlouhé dva měsíce hned první den co jsem přijela, vozil mě ráno do kanceláře když pršelo a pracoval se mnou na článku pro Reflex, byl se mnou celou tu sobotní noc, kdy jsem se vrátila zpátky domů a taky poté, co jsem se vrátila zpět, obíhal se mnou doktory, nakupoval, opravoval všechno co nefungovalo, nosil mi filmy a knížky, ale především mi vyrazil dech svou reakcí na můj odjezd. Asi ještě nikdy v životě jsem neviděla nikoho tak upřímně smutného. Skoro se mi chtělo brečet a vím, že jemu taky. Seděli jsme spolu dlouhé hodiny a povídali si a od toho dne v tom pokračujeme. A já tak vím, že on je přesně ten člověk, za kterým mi bude nejvíce smutno. On a jeho příšerně černý humor, inteligence, kterou je v dnešní době tak těžké hledat, jeho suverenita v kanceláři a stydlivost mimo kancelář, jeho nesmyslné vtipy a nápady, hloupé poznámky a milé pochvaly, jeho stalkování mého facebook profilu, naše příšerně hloupé konverzace plné záchvatu smíchu a ten smích sám o sobě. Myslím, že možná i překonám svůj poslední rekord v množství slz na letišti...

A to nejen kvůli šéfíkovi. Čím více se blíží ono datum (už mi dokonce na stole leží letenka), tím více si uvědomuji, kolik štěstí jsem měla, když jsem dostala příležitost prožít si tady tu zkušenost. O tom ale zase příště, nechci být příliš emotivní... Na druhou stranu také čím více se blíží můj odlet, tím více se těším. Na českou hudbu znějící z rádia v kuchyni, na mého bláznivého Bruna, který vyskakuje metr vysoko sotva odemknu dveře, na Kristýnku a její novou sbírku mončičáků, na maminku a její rajskou omáčku s knedlíkem, na Ostravu a její klady i zápory, na češtinu všude kolem a možná dokonce i na ten chleba, který nejím... Suma sumárum, každé dobrodružství jednou končí, aby mohlo začít nějaké další. Jen si teď musím přesně v hlavě urovnat jak by to tak asi mělo celé vypadat. No a do té doby si budu jen a pouze užívat ty poslední zbytky času tady... v zemi, kde je všechno možné :)

pár fotek z posledních dnů:

z výstavy.

z výstavy.

happy hour.

z výstavy.

loučení s Fany. já, Fany,Lara, Alex

já a Fany. už teď mi chybí..

s Alexem.

s Xermanem.

Fany a Alex.

můj den - snídaně v oblíbené restauraci.

můj den - pracovní odpoledne. mátová limonáda a psaní článků.

můj den - večerní Kf a hry .)

můj den - večerní Kf.

a moje Lara :)

Dobrou noc!

Zmatená Petra

zápisky z cest: mých 5.

Právě je 16:44 našeho času a já dokončuji snídani. Je to sice už celých 20 minut co jsem vzhůru, ale přesto se mé myšlenky mohou zdát trochu pomatenější, tak si je prosím utřiďte podle svého gusta. Co se zbytku mého týdne týče, probíhal v klidném, poměrně pracovním tempu. Mé hodiny se stávají čím dál oblíbenější, děti mi kreslí obrázky, paní učitelka nosí dobroty a dokonce jsem byla požádána o učení dvojnásobku hodin, z čehož mám obrovskou radost. Tento týden jsme byli dokonce kreativní (a hodláme v té kreativitě pokračovat) a tady je důkaz :)

(děti se hrozně postrkovaly aby mohly stát vedle mě :)

Kromě učení jsem se také snažila věnovat točení, ale přemohla mě lenost. Je to jako s přípravou k maturitě, když si při slavnostním zahájení maturit uvědomíte, že jste ty desky ještě neotevřeli, donutí vás to zapnout nouzový režim mozku. Stejně tak je to s mým točením, předpokládám, že kameru a stativ zapřáhnu až ve chvíli, kdy mě budou termíny strašit i ve snech. A tak jsem odpoledne a večery trávila vykupováním místního antikvariátu (dvojsvazek - existencí tohoto slova si nejsem zcela jistá - mého oblíbeného Stendhala v krásné kožené vazbě za nekřesťansky levný peníz, to jsem tam přece nemohla nechat!), konzumací výborného vína, večerním piknikováním na balkóně s Larou a tortillou (Lara je bytost, tortilla jídlo, jen tak pro pořádek) a zaháněním podzimních splínů nákupy. Moje nová kabelka, nejrůznější kousky zimních kolekcí a stav konta hovoří za vše. No a pokud se někomu zdálo podezřelé, že několik posledních víkendů bylo nezvykle klidných (z důvodu cestování), můžete si být jistí, že vše je v pořádku ve starých kolejích. V pátek jsme začaly s Larou vinných dýchánkem a potom celá naše španělská mafie vyrazila vyzvednout na nádraží Toma, dobrovolníka z Izraele, a společně jsme zamířili nejprve do nových indoorových prostorů mého oblíbeného KF a později na karaoke. Tam jsem ovšem postupně zanechávala hlas a rozhodla se proto ukončit mecheche nezvykle brzy abych si šetřila síly na sobotní noc, tudíž někdy kolem čtvrté ranní jsem dorazila domů. Sobota, tedy spíše to, co ze soboty zbylo, se neslo ve znamení líné procházky, nákupu na trhu a přípravy dobrot na večer. Diego slavil narozeniny a každý tak připravil nějakou tu dobrotu. My s Larou samozřejmě myslíme na zdraví a linii nás dobrovolníků, tudíž salát a tortilla byla jasná volba :D Oslava se vydařila, všichni byli spokojení a s plnými žaludky se většina vydala pokračovat do Joy´s. Ti moudřejší z nás (španělská mafie + já a Elisa) vyčkali příjezdu Ele, která nám ze svého srbskobosenského výletu dovezla krásnou, luxusně zabalenou láhev rakkie, která ovšem položila svůj život než bys řekl švec. Poté jsme nasedali do taxíků a jak už tomu tak u nás chodí, kolem druhé ranní začala ta pravá párty v pořádném disco clubu.

Během těch pěti-šesti-ani sama nevím hodin divokého a šíleného tancování, poskakování, přeskakování, vyskakování a odhánění dotěrných dotěrů jsem si uvědomila tři věci.

Zaprvé to, jak strašně mi chybí v životě tanec. Ne ten strojený, choreografie na soutěži (i když ten vlastně taky), ale hlavně tento tanec. Přátelé, zábava, veselo, bláznivá hudba a ještě bláznivější taneční show, u které nepřemýšlíte jestli vám to jde do rytmu nebo jestli se na vás nedívají lidi hloupě. Když jsme to kolem sedmé ranní zabalili, byla jsem sice kvalitně zničená a mé nohy nebyly schopny pořádně vnímat co se děje, ale klidně bych zvládla dalších pět hodin.

Druhá věc, kterou jsem si uvědomila je ta, jak moc mi chybí ty staré časy, kdy jsme se chodili dobře bavit. DOBŘE je to slovo. Časy, kdy nebylo účelem opít se do němoty, sbalit co nejvíce úlovků, čím společensky populárnější, tím lepší, stihnout se přitom několikrát vyfotit nějakým kvalitním "módním" fotografem a druhé ráno to honem rychle hodit "na zeď". Časy, kdy vám na společenský žebříček každý z vysoka kašlal, facebook neexistoval a alkohol fungoval jen jako odbourávač tanečního ostychu. Bohužel tahle stará škola je již asi nenávratně ztracena, tak si tento styl zábavy musím užít tady a to na tisíc procent.

V poslední, třetí řadě je to fakt, jak strašně moc mi budou všichni lidé chybět. Čím více se blíží datum mého odjezdu, tím méně se mi odjíždět chce. Samozřejmě už se nemůžu dočkat domů, ale zároveň si nedokážu představit loučení s mou novou rodinou. Ani nad tím nechci moc přemýšlet, ale vzhledem k tomu, že ve středu nás čeká goodbye párty s několika dobrovolníky a za pár týdnů nastane i moje goodbye párty, nemůžu se tomu ubránit. S touto myšlenkou taky přichází pointa mého příspěvku - bližší představení mé rodiny. Nové, jiné a úžasné. Rodiny, která tady pro mě byla a je 24 hodin denně, ať se děje co se děje. A že se občas děje! Rodiny, která drží po hromadě. Skupina neuvěřitelně krásných, talentovaných a výjimečných osobností. Lidí, kteří neřeší jak vypadáte, co máte na sobě nebo na jaké úrovni je vaše angličtina. Skupina lidí, která pro mě i z tak bizardního místa jako je Micalaca vytvořila domov. Tady jsou, tváře lidí, které bych si ve světě mobilních operátorů zvolila jako "mých 5".

Lara

Spolubydlící, spolusdílící, spolumyslící, spolusmutnící, spoluradující se maminka, umělkyně a velká inspirace. I přesto, že jsme se pořádně poznaly až když se přistěhovala k nám do Micalaca, tak už teď vím, že to bude právě ona, kdo mi bude chybět asi ze všech nejvíc. Naše společné vinné dýchánky, balkonové pikniky, noční procházky městem, vaření, uklízení, nadávání, vyspávání do oběda, plánování diet a následné porušování, společné nakupování a neschopnost shodnout alespoň na jedné jediné věci, která by se nám líbila, malování, zpívání, vytváření, vyrábění, inspirování... nevíte, kolik by byl poplatek za extra zavazadlo, do kterého bych tohohle člověka mohla zabalit???

Alejandro

Něco jako velký i malý bratr v jednom, budoucí hrdina světové žurnalistické scény, tak trochu pako, ale především nejlepší kamarád, který jak sám prohlásil si mě jednou "za normálních podmínek" najde, vezme a budeme spolu šťastní až do smrti. Asi si už život nedokážu představit bez jeho věčného šťourání, hloupých poznámek a protivných obličejů, které vždycky nějak vyžehlí, bez jeho okupování našeho bytu, jeho kulinářského talentu podobného tomu mému a jeho kvalitní české slovní zásoby. Mám ho tak moc ráda, že už mu ani nikdy nezazpívám tu připitomělou Gagu. A to je co říct!!!

Xerman

Můj velký táta. Člověk, který se tak špatně popisuje a charakterizuje. Obrovský umělec, neuvěřitelně talentovaný fotograf, životní dobrodruh, zatraceně vzdělaný a orientující se snad ve všech oborech a především zcela lidský zpěvák poloprofesionál s věčným úsměvem na tváři. Jeho malý notýsek, do kterého si zapisuje cokoliv ho zrovna napadne, jeho energie s jakou se otáčí v kuchyni, aby jeho tortilla byla přesně taková jako má být a jeho ranní koncerty ve sprše, to je to, co dělá Xermana Xermanem. Život bez něj bude o tolik prázdnější. Vypsala bych konkurz na nového Xermana, ale předem vím, že takového už nenajdu...

Ele

Pamatuju si svůj první den tady. Potkala jsem Ele v tramvaji a koukala na ní celou tu nekonečně dlouhou cestu. Její přirozená, těžko popsatelná krása, její úžasný přízvuk a temperament nápadně připomínající Penelope Cruz a charisma, které vás donutí zamilovat se, to je prostě Ele. Prvních pár dnů jsem z ní měla opravdu velký respekt, ale od toho večera, kdy jsme si spolu ponadávaly, poplakaly a rozebraly kvalitní množství světových konfliktů nad několika láhvemi už vím, že není čeho se bát. Ele je nejen neuvěřitelně inteligentní, krásná a vzdělaná, ale především upřímná a férová. Nesměje se vtipům, které nejsou vtipné, neusmívá se na lidi, na které se usmívat nechce, nechválí věci, které si chválu nezaslouží. Ele je Ele a jak bude můj život a především párty probíhat bez tohoto temperamentního tornáda, to si ani nechci představovat...

Julia

Julia. Procestovaly jsme spolu pár stovek kilometrů, překročily hranice (dvakrát!), vypily desítky láhví všeho možného, uvařily jídla povedená i nepovedená, rozřešily možné i nemožné a kvalitně prošlapaly boty ze všech našich filosofických procházek. Bude mi smutno, holka jedna rakouská!

(videa tady na blogspotu nefungují nejlíp. Dole je odkaz, kde jedou jak mají, i s titulkami :)

Tohle je těch mých pět. Samozřejmě je těžké takhle volit, ale když i ti operátoři to po nás chtějí. (Pokud jste zaznamenali "mírnou" převahu španělské mafie, nemýlíte se. Vsadím boty, že mám nějakého zatajeného španělského předka, jinak si nedovedu vysvětlit tu samozřejmost, se kterou jsem k mafii zapadla. Možná vlasy, možná oči, možná Maybelline).

Smutno mi ovšem bude upřímně za každým. Za Fany a její bláznivostí, nesrozumitelnou angličtinou a nejveselejším smíchem. Za Conchou a jejím nadšením pro tanec a ochotou kdykoliv pomoci. Za krásnou Elisou, jejím stoprocentně italským přízvukem a nejlepší pizzou, kterou jsem kdy měla možnost ochutnat. Za Sophie, která je taková dobrá duše, až se to zdá neuvěřitelné. její čokoládové dorty nebudou chybět jen mě, tím jsem si jistá. Za Michaelem a jeho nesrozumitelné němčoangličtině, cookies a černým humorem. Za Iou, krásnou a tak neuvěřitelně vtipnou. Chybí mi tady u nás v bytě, ale o to raději jí potkávám náhodně v tramvaji. Dokonce i za tou protivnou a neoblíbenou Alexandrou mi bude smutno!

Tady je kompletní sestava nás dobrovolníků ze SIA3 a SIA4. Protože několik z nás už příští týden odjede a už nebudeme takoví, jako doposud, toto je mé oficiální loučení. Jste skvělí. Ani nevím kde jsem posbírala tolik štěstí, že se mi povedlo dostat se právě mezi Vás! Besos!

Utancovaná, právě probuzená a nostalgicky divná Petra

zápisky z cest: útěk domů.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy

jedli bramboráky z domácích brambor, s domácí smetanou a s domácím česnekem?

spali pod pořádnou duchnou v pokoji vytápěném kachlovými kamny?

vstávali s kohoutím kokrháním a vraceli se domů s prvními proužky kouře z komína?

poslouchali zvonky pasoucích se krav a ptali se pasáčka ovcí na cestu k potoku?

jeli na koňském povozu v místech, kde jiná doprava neexistuje?

snídali honzovy buchty s domácím tvarohem a šípkovými povidly?

seděli s paní Marjánkou na zápraží a pili horké mléko?

ztráceli se v loukách a polích a zpívali "Kdyby byl Bavorov"?

jedli lilkovou pomazánku tak dobrou, že i čtyři krajíce vám byly málo?

odnášeli od pana Štěpničky tolik domácího medu až se vám záda prohýbala?

nazývali dům stavením a pokoj světnicí?

sledovali západ slunce nad Dunajem a nemysleli na žádné povinnosti, nedokončenou práci, blížící se termíny a starosti o budoucnost?

spořádali na posezení dvanáct švestkových knedlí a šli to zapít točeným pivem s paní učitelkou?

byli tak nějak přirozeně neplánovaně šťastní a spokojení???

U mě tohle všechno a ještě mnohem víc proběhlo v minulých pěti dnech. Ze své vlastní potřeby utéct mimo civilizaci, mimo internet, mimo mobilní síť, mimo práci, povinnosti a všechny strašáky posledních dnů jsem si sbalila jsem svých pět švestek a vyrazila směr Temešvár - Moldova Noua - Svatá Helena. Kdo se trochu vyzná ví, že Svatá Helena je vesnice v oblasti takzvaného Českého Banátu v rumunsko-srbské oblasti. Cesta neproběhla úplně podle mých představ, jak už to tomu v této zemi bývá, autobus, který si zjišťujete důkladně předem samozřejmě nejel, tudíž jsem byla odkázána na jakéhosi pána, který mě odvezl někam... no já vlastně ani nevím kam. Nevím jestli se mi snažil pomoci nebo se snažil si slušně přivydělat, ale skončila jsem někde, kde jsem vůbec skončit neměla a cesta do cíle se mi tak krásně o dobrou stovku kilometrů prodloužila. Ve městě kam mě pán odvezl mi pomohl česky mluvící prodavač, který mi nabídl odvoz s jakýmsi starým pánem a jeho velice archivní Dacií. Vzhledem k tomu, že jsem neměla tucha kde jsem a jestli se v těchto končinách dá vůbec někde přečkat noc, souhlasila jsem. O pár hodin později, o pár set leiů (ano, cesta se mi kapánek prodražila) lehčí jsem konečně dorazila do vesnice Svatá Helena.

Z vyprávění i z všemožných informačních zdrojů jsem věděla, že se v těchto českých vesnicích údajně mluví česky (proto taky české, že Petro?) a dokonce prý můžete platit v Korunách, ale upřímně se mi tomu nechtělo moc věřit. Možná pár lidí si pamatuje jakési prehistorické slovní spojení, ale toť vše. Ovšem ihned po opuštění mé milé archivní Dacie se se mnou aktivně dal do řeči pan Štěpnička, místní hospodský a prodavač. A věřte tomu nebo ne, opravdu se zde mluví česky. Dokonale česky, takovým tím způsobem, který vám vyvolává úsměv na rtech. Někdo je vodejitej do Čech, někdo má takový to véééliký stavení tadyk na Heleně, pan farář vobčas dojede dýl a to se pak děti nemusej moc učit. Zkrátka a dobře, člověk se najednou z ničeho nic cítí jako v pohádce o princezně ze mlejna.

Ubytování jsem si zařizovala přes člověka, který má na starost celý Banát a k mému velkému štěstí jsem se dostala k paní Marjánce. Paní Marjánka je poklad. Doslova a dopísmene zlatý člověk. Nejen, že vám vyvařuje jedna radost (k výše zmíněným pokrmům bych přidala houbovou omáčku s domácími knedlíky, zapékané palačinky s tvarohem, opékané brambory se sázenými vejci, hromadu domácích povidel, marmelád a pomazánek, výborné buchty a domácí sušenky, no zkrátka a dobře, má týden udržovaná dieta šla do kytek) čtyřikrát denně, přestože zaplaceno máte pouze na polopenzi, ale k tomu vám i ochotně zařídí výlety po okolí, na ty výlety vám nachystá a zabalí svačinku, uvaří čaj do termosky, neustále kontroluje jestli vám v pokoji pořádně hřejí kamna, ukáže vám rodinná alba a ráda vám povypráví o čemkoliv, co vás zajímá, ale aby toho nebylo málo, když jediný spoj, který vás vyveze z Banátu zpět do civilizace jede ve 4 ráno z 20km vzdáleného městečka, neváhá vstát, nachystat vám ranec na cestu a spolu s manželem vás na ten autobus odvézt. To, že si ode mě vzala méně peněz než měla a volala mi, aby zjistila, že jsem v pořádku a popřála mi pěkného dne, to už mi vhánělo slzy do očí. Pokud se někdy v životě budete chystat do Banátu, prohloupíte, když si nezajistíte ubytování u paní Marjánky. Já osobně se k ní určitě ještě vrátím, i kdyby jen kvůli těm knedlíkům!

Co se samotných vesnic týče, já stihla pouze dvě, Svatou Helenu a Gerník, ale myslím si, že i ta Helena je dostačující. První dva dny jsem strávila procházkami, procházkami a procházkami. Možná působím jako divná stará paní nebo ještě divnější nadšenec pěší turistiky, ale to by člověk nevěřil, jak takové procházení v loukách a polích, cesta na Kulhavou skálu a sledování pasoucích se ovcí, krav a koní člověku vyčistí hlavu. nemá cenu dopodrobna popisovat každý krok mých cest, to si člověk musí projít a zažít sám, aby poznal kouzlo místní krajiny, tvořené zelenými vrcholky Karpat a modromodrým tokem Dunaje. Během svého putování krajinou jsem si stihla popovídat se spoustou domácích, ať šlo o pasáčka ovcí, majitele několika polí nebo mého oblíbeného pana Štěpničku a zase si jednou uvědomila jak jiný, zvláštní a troufám si říct zkažený (?) je život v civilizaci posedlé penězi a honbou za materiálními úspěchy... Ale filosofii třeba jindy.

Po turistickém víkendu jsem v pondělí deset minut před sedmou sedla do auta k paní učitelce Hance, se kterou jsme vyrazily na Gerník. Paní učitelka se nesmírně vtipná, sarkastická a upřímná osoba od Prahy, která do Banátu přijela letos v létě a po celý rok zastává funkci české učitelky, jak na Heleně, tak na Gerníku. během celého dne jsme si užily neuvěřitelně moc zábavy, popvídaly si o všem možném, společně si postěžovaly, postýskaly a ani jedné nám nějak nepřišlo, že je mezí námi více než 20letý věkový rozdíl. Na Gerníku jsme odučily několik hodin Češtiny (ano, nevím proč mám to štěstí, že kamkoliv ve světě přijdu, vždycky skončím jako úča. Dětem se moje hodina, kdy jsme rozebírali příběh o mouše co spadla do krajáče mléka líbila, kupodivu mě všichni, až na malého Fandu se zájmem poslouchali) a ve volném čase jsme vyrazily k pekařce Pepce na pivo. Podobný scénář se opakoval po návratu do Heleny, ovšem bez toho učení. U pana Štěpničky jsme si daly jedno točené a poté, už za tmy, mi paní učitelka předvedla také helenskou školu. A musím uznat, že děti si tam nežijí vůbec špatně, škola je to krásná. Celý den s paní učitelkou byl jako dokonalá tečka za tímto výletem. Paní učitelka měla radost, že si mohla po delší době popovídat s někým z domova a loučila se se sovy, že se snad co nejdříve zase potkáme. A to já bych taky ráda :)

Večer už mě čekalo balení, poslední noc pod duchnou u kamen a brzy ráno hurá zpět Arad. Ten mě přivítal deštěm, šedivostí, prázdnou lednicí, hromadou povinností, nepřečtených e-mailů a doslova zahlceného facebooku (opravdu nechápu tu dnešní zvrácenost. Člověk se 5 dnů nepřihlásí na sociální síť a už je považován na zmizelého, mrtvého nebo já vám ani nevím co). K tomu se přidala neuvěřitelná hloupost a omezenost některých lidí (mluvím o těch, kteří něco sami nabídnou, slíbí a stojí si za tím, ale ani po čtyřech měsících nejsou schopni svého slova dostát a ještě se vám zbaběle vyhýbají. Myslím, že ona osoba ví, že mluvím k ní a nečekám, že si sáhne do svědomí, ale ulevit si můžu, no ne?), podivná nálada a celkově nějaká krize středního věku, či co. Mé šťastné, odpočaté a spokojené já nejspíš zůstalo tam někde v Karpatech, zatímco mé nepříjemné a podzimně nervní já je zde. Ale snad to s tím deštěm odejde.

Abych tedy zhodnotila svůj výlet ke krajanům jakožto správný turista - neváhejte! Pokud máte rádi krásnou, civilizací netknutou přírodu a k tomu žijete trochu aktivnější život, Banát je ideální. kromě obrovského množství turistických tras nabízí také vyjížďky na koni a v létě koupání v Dunaji. Atmosféra těchto ojedinělých vesniček chytne za srdce asi každého správného patriota a kdo ví, možná i nepatriota. Fotografové, malíři, hudebníci a filmaři si také přijdou na své, tahle oblast vás svou inspirativností naprosto pohltí. Já osobně nejsem ani fotograf ani filmař, ale materiálu jsem si odvezla do aleluja. A pokud si uděláte chvilku čas a pobavíte se s místními, dostane se vám také spousty zajímavých informací, které já jakožto správný reportér (houhouhou) hodlám aktivně zužitkovat. Zkrátka a dobře, výletu nebudete litovat, na své si přijdou všechny věkové kategorie a peněženku to taky nezabolí. Ideální :)

Zde je pár fotek, širší kolekce je na facebooku (protože tam to žije, že?)

Civilizací znechucená, podzimem otrávená, deštěm přejetá Petra.