zápisky z cest: návraty.

Miluju létání. Včera jsem měla odpovědět na otázku jakou nadlidskou schopnost bych si vybrala, kdybych měla tu možnost. Odpověděla jsem, že schopnost létat. Bohužel šlo o teoretickou otázku, já žádnou nadlidskou schopnost nemám, tudíž se musím spokojit s tou jedinou „lidskou“ možností létat. Dnes jsem po dlouhých čtyřech měsících opět vzlétla. Chybělo mi to. Ten pocit, kdy se kola odlepí od země a obrovský mohutný kolos se vznese do vzduchu, výš a výš a já tak mám možnost pozorovat střechy domů, řeky, vrcholky hor, břehy moří a pevninu kontinentu. Mám ráda tu atmosféru na palubě, mám ráda příjemné letušky nabízející dobrou kávu v pěkných kelímcích, mám ráda pomerančový džus, který si běžně nikdy nedávám. Vlastně piju pomerančový džus výhradně v letadle. Mám ráda nekonečné listování nabízených tiskem a chvění v břiše při každém otřesu. Mám ráda létání. Moc.

Co ovšem ráda nemám jsou ty slzy, které předchází téměř každému letu. Obzvláště v poslední době. Bylo jich tolik v červenci v Pise, při čtení dopisu a žmoulání peanut-butter-nutella sandwiche od Keitha. Bylo jich tolik v srpnu při loučení s rodinou, když jsem poprvé v životě vylétla z hnízda. A bylo jich tolik dnes, při rozbalování dárku od Cori, při čtení dopisu od Lary a desítek barevných lístečků s přáním těch nejpříjemnějších věcí od všech ostatních. A tam někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi odlepením kol z temešvárské runwaye a jejich zpětným přilepením na runwayi ve Vídni, někde tam něco velkého ve mně zemřelo. Jako rána baseballovou holí působil návrat sem, do světa kde anonymní tváře s plastovými kelímky předražené kávy a ještě předraženějšími tablety v rukou do vás vrážejí kufry a sotvakdy pohlédnou do tváře člověka kráčejícímu naproti. Jako rána působil pohled na dvě hrdličky, které po dlouhých čtyřech měsících nekonečného sezení bok po boku na jedné větvi za okny našeho obývacího pokoje, zničehonic seděly ve středu každá na jiné větvi a dnes ráno už byly obě pryč. Rána byl také ten neustávající aradský déšť poslední tři dny, tatam bylo to krásné slunečné počasí, tatam bylo kouzlo podzimních barev, zbyl jen smutek a šeď. Největší ránou je ovšem to, že svět, který se kolem mě zničehonic vytvořil je pryč. Už žádné nekonečné čekání na ty kozelné staré tramvaje. Už žádné večeře plné smíchu a jídla ze všech koutů světa. Už žádné sklenky vína v baru plném umělců. Už žádné stěžování si na nefunkční sprchu, žádné zápasení s dveřmi pokoje, žádné blbnutí v kanceláří, žádné nesmyslné meetingy, žádné vzpoury proti systému, žádné protancované noci v klubu plném otravných Rumunů. Už žádná Lara, její roztomilé obrázky, láska k rozinkám a neschopnost naučit se rozinky vyslovovat, její talent na vaření českých jídel a její vlastní svět plný barev. Už žádná Julia, její úsměv od ucha k uchu, nadšení pro další a další panáky tequilly a její ochota a schopnost být vždy nablízku, když je potřeba. Už žádná Sophie, její vyhlášené čokoládové dorty, uklidňující hlas, vášeň pro filmy a neschopnost se zlobit. Už žádný Alex, jeho špatná angličtina, nevinný úsměv, kterým zachrání každou situaci a věčné hloupé poznámky a připomínky. Už žádná Ele, její divoké tance, hurónský smích a zvláštní energie, která z ní září. Žádný Diego, který je schopný strávit půl dne u plotny, žádný Kakha, který během toho půldne stihne čtyři rande, žádná Concha a zápal s jakým povídá o tanci. Už žádná Anca a její zvláštní bublina, ve které poslouchá latino a nevnímá okolí. Už žádná Cori, její smrtelný sarkasmus a schopnost být kamarádka i přesto, že je stará a zoufalá. Už žádný Mircea. Žádný Mircea.

Někde mezi nádechem a výdechem, někde mezi Temešvárem a Vídní zemřel kus mě. Zemřel ten zvláštní svět, tolik vzdálený od původních plánů a očekávání. Zemřela ta zkušenost, které si budu do konce života cenit jako jedné z nejvýznamějších, se všemi svými pro i proti, ať se děje cokoliv. Příchází návrat do starých kolejí, které už ovšem nikdy nebudou stejné. Začíná nový příběh, jehož pozadí možná zůstává stejné, ale aktéři už nikdy stejní nebudou. Změnili jsme se všichni, já i všichni kolem a já, sedící na tvrdé podlaze vídeňského letiště, každou chvíli očekávající hlášení o zrušení mého letu a sledující šarádu vloček za okny a tváře nervozních cestujících, já se té změny bojím. Bojím se vztahů, které rozbiji a těch nových, které příjdou. Bojím se plánů, které nevyjdou a činů, které tyto plány nahradí. Bojím se prázdnoty všedních dnů a věčného nestíhání zároveň. Bojím se. Ale někde tam uvnitř, hluboko pod stresem z nepřízně počasí, únavy z nedostatku kofeinu a večnými dotazníky je vědomí, že jedu domů. Domů! Tam, kde mě milují ze všech nejvíce a tam, kde to miluji já…

(Vídeň, 3.12.)

Při kroužení nad noční Ostravou jsem si asi poprvé v životě uvědomila, jak krásné tohle město je. Přinejmenším v noci a z ptačí perspektivy. Po téměř půl roce jsem byla doma. Domov byl ještě krásnější než kdy předtím, Bruno ještě uštěkanější, uskákanější a roztomilejší, rajská omáčka od maminky ještě bezkonkurenčnější… byla jsem doma.

Když jsem poprvé vkročila do mého pokoje a viděla spící Kristýnku a naši společnou fotku na její poličce, která tam dříve nebyla, vyhrkly mi slzy. Protože i přesto, že na každém kroku číhá kulturní šok a změny, na které nejsem připravená, mám uprostřed toho všeho svojí malou oázu, kde můžu koukat na Scooby Doo, bobovat, péct perníčky a hrát uno beze strachu ze všech těch šoků a změn. Tou oázou je právě domov.

Tímto končí mé zápisky z cest. Snad vám čas od času dělaly radost, třeba vás občas rozesmály a některé možná nalákaly vyrazit na výlet za hranice našeho běžného žití. Ať tak či tak, jsem za to nesmírně ráda a slibuji, že až mě zase svět začne lákat k dalšímu dobrodružství, budu pokračovat. Do té doby mě najdete doma, takže se nebojte toho vytáhnout mě na kávu nebo třeba sklenku vína. Můžete mi vyprávět o změnách ve Vašich životech a já vám třeba o štrůdlech, které jsem pekla na rozloučenou.

A pro Vás všechny, kteří jste byli součástí toho světa, který byl předmětem těchto zápisků, pro Vás jedno velké MULTUMESC!

Petra.

(Bez fotek. V Aradu jsem nestihla vyfotit zhola nic a fotit přeplněná letiště nikdy nebylo mojí zálibou.)