(děti se hrozně postrkovaly aby mohly stát vedle mě :)
Kromě učení jsem se také snažila věnovat točení, ale přemohla mě lenost. Je to jako s přípravou k maturitě, když si při slavnostním zahájení maturit uvědomíte, že jste ty desky ještě neotevřeli, donutí vás to zapnout nouzový režim mozku. Stejně tak je to s mým točením, předpokládám, že kameru a stativ zapřáhnu až ve chvíli, kdy mě budou termíny strašit i ve snech. A tak jsem odpoledne a večery trávila vykupováním místního antikvariátu (dvojsvazek - existencí tohoto slova si nejsem zcela jistá - mého oblíbeného Stendhala v krásné kožené vazbě za nekřesťansky levný peníz, to jsem tam přece nemohla nechat!), konzumací výborného vína, večerním piknikováním na balkóně s Larou a tortillou (Lara je bytost, tortilla jídlo, jen tak pro pořádek) a zaháněním podzimních splínů nákupy. Moje nová kabelka, nejrůznější kousky zimních kolekcí a stav konta hovoří za vše. No a pokud se někomu zdálo podezřelé, že několik posledních víkendů bylo nezvykle klidných (z důvodu cestování), můžete si být jistí, že vše je v pořádku ve starých kolejích. V pátek jsme začaly s Larou vinných dýchánkem a potom celá naše španělská mafie vyrazila vyzvednout na nádraží Toma, dobrovolníka z Izraele, a společně jsme zamířili nejprve do nových indoorových prostorů mého oblíbeného KF a později na karaoke. Tam jsem ovšem postupně zanechávala hlas a rozhodla se proto ukončit mecheche nezvykle brzy abych si šetřila síly na sobotní noc, tudíž někdy kolem čtvrté ranní jsem dorazila domů. Sobota, tedy spíše to, co ze soboty zbylo, se neslo ve znamení líné procházky, nákupu na trhu a přípravy dobrot na večer. Diego slavil narozeniny a každý tak připravil nějakou tu dobrotu. My s Larou samozřejmě myslíme na zdraví a linii nás dobrovolníků, tudíž salát a tortilla byla jasná volba :D Oslava se vydařila, všichni byli spokojení a s plnými žaludky se většina vydala pokračovat do Joy´s. Ti moudřejší z nás (španělská mafie + já a Elisa) vyčkali příjezdu Ele, která nám ze svého srbskobosenského výletu dovezla krásnou, luxusně zabalenou láhev rakkie, která ovšem položila svůj život než bys řekl švec. Poté jsme nasedali do taxíků a jak už tomu tak u nás chodí, kolem druhé ranní začala ta pravá párty v pořádném disco clubu.
Během těch pěti-šesti-ani sama nevím hodin divokého a šíleného tancování, poskakování, přeskakování, vyskakování a odhánění dotěrných dotěrů jsem si uvědomila tři věci.
Zaprvé to, jak strašně mi chybí v životě tanec. Ne ten strojený, choreografie na soutěži (i když ten vlastně taky), ale hlavně tento tanec. Přátelé, zábava, veselo, bláznivá hudba a ještě bláznivější taneční show, u které nepřemýšlíte jestli vám to jde do rytmu nebo jestli se na vás nedívají lidi hloupě. Když jsme to kolem sedmé ranní zabalili, byla jsem sice kvalitně zničená a mé nohy nebyly schopny pořádně vnímat co se děje, ale klidně bych zvládla dalších pět hodin.
Druhá věc, kterou jsem si uvědomila je ta, jak moc mi chybí ty staré časy, kdy jsme se chodili dobře bavit. DOBŘE je to slovo. Časy, kdy nebylo účelem opít se do němoty, sbalit co nejvíce úlovků, čím společensky populárnější, tím lepší, stihnout se přitom několikrát vyfotit nějakým kvalitním "módním" fotografem a druhé ráno to honem rychle hodit "na zeď". Časy, kdy vám na společenský žebříček každý z vysoka kašlal, facebook neexistoval a alkohol fungoval jen jako odbourávač tanečního ostychu. Bohužel tahle stará škola je již asi nenávratně ztracena, tak si tento styl zábavy musím užít tady a to na tisíc procent.
V poslední, třetí řadě je to fakt, jak strašně moc mi budou všichni lidé chybět. Čím více se blíží datum mého odjezdu, tím méně se mi odjíždět chce. Samozřejmě už se nemůžu dočkat domů, ale zároveň si nedokážu představit loučení s mou novou rodinou. Ani nad tím nechci moc přemýšlet, ale vzhledem k tomu, že ve středu nás čeká goodbye párty s několika dobrovolníky a za pár týdnů nastane i moje goodbye párty, nemůžu se tomu ubránit. S touto myšlenkou taky přichází pointa mého příspěvku - bližší představení mé rodiny. Nové, jiné a úžasné. Rodiny, která tady pro mě byla a je 24 hodin denně, ať se děje co se děje. A že se občas děje! Rodiny, která drží po hromadě. Skupina neuvěřitelně krásných, talentovaných a výjimečných osobností. Lidí, kteří neřeší jak vypadáte, co máte na sobě nebo na jaké úrovni je vaše angličtina. Skupina lidí, která pro mě i z tak bizardního místa jako je Micalaca vytvořila domov. Tady jsou, tváře lidí, které bych si ve světě mobilních operátorů zvolila jako "mých 5".
Lara
Spolubydlící, spolusdílící, spolumyslící, spolusmutnící, spoluradující se maminka, umělkyně a velká inspirace. I přesto, že jsme se pořádně poznaly až když se přistěhovala k nám do Micalaca, tak už teď vím, že to bude právě ona, kdo mi bude chybět asi ze všech nejvíc. Naše společné vinné dýchánky, balkonové pikniky, noční procházky městem, vaření, uklízení, nadávání, vyspávání do oběda, plánování diet a následné porušování, společné nakupování a neschopnost shodnout alespoň na jedné jediné věci, která by se nám líbila, malování, zpívání, vytváření, vyrábění, inspirování... nevíte, kolik by byl poplatek za extra zavazadlo, do kterého bych tohohle člověka mohla zabalit???
Alejandro
Něco jako velký i malý bratr v jednom, budoucí hrdina světové žurnalistické scény, tak trochu pako, ale především nejlepší kamarád, který jak sám prohlásil si mě jednou "za normálních podmínek" najde, vezme a budeme spolu šťastní až do smrti. Asi si už život nedokážu představit bez jeho věčného šťourání, hloupých poznámek a protivných obličejů, které vždycky nějak vyžehlí, bez jeho okupování našeho bytu, jeho kulinářského talentu podobného tomu mému a jeho kvalitní české slovní zásoby. Mám ho tak moc ráda, že už mu ani nikdy nezazpívám tu připitomělou Gagu. A to je co říct!!!
Xerman
Můj velký táta. Člověk, který se tak špatně popisuje a charakterizuje. Obrovský umělec, neuvěřitelně talentovaný fotograf, životní dobrodruh, zatraceně vzdělaný a orientující se snad ve všech oborech a především zcela lidský zpěvák poloprofesionál s věčným úsměvem na tváři. Jeho malý notýsek, do kterého si zapisuje cokoliv ho zrovna napadne, jeho energie s jakou se otáčí v kuchyni, aby jeho tortilla byla přesně taková jako má být a jeho ranní koncerty ve sprše, to je to, co dělá Xermana Xermanem. Život bez něj bude o tolik prázdnější. Vypsala bych konkurz na nového Xermana, ale předem vím, že takového už nenajdu...
Ele
Pamatuju si svůj první den tady. Potkala jsem Ele v tramvaji a koukala na ní celou tu nekonečně dlouhou cestu. Její přirozená, těžko popsatelná krása, její úžasný přízvuk a temperament nápadně připomínající Penelope Cruz a charisma, které vás donutí zamilovat se, to je prostě Ele. Prvních pár dnů jsem z ní měla opravdu velký respekt, ale od toho večera, kdy jsme si spolu ponadávaly, poplakaly a rozebraly kvalitní množství světových konfliktů nad několika láhvemi už vím, že není čeho se bát. Ele je nejen neuvěřitelně inteligentní, krásná a vzdělaná, ale především upřímná a férová. Nesměje se vtipům, které nejsou vtipné, neusmívá se na lidi, na které se usmívat nechce, nechválí věci, které si chválu nezaslouží. Ele je Ele a jak bude můj život a především párty probíhat bez tohoto temperamentního tornáda, to si ani nechci představovat...
Julia
Julia. Procestovaly jsme spolu pár stovek kilometrů, překročily hranice (dvakrát!), vypily desítky láhví všeho možného, uvařily jídla povedená i nepovedená, rozřešily možné i nemožné a kvalitně prošlapaly boty ze všech našich filosofických procházek. Bude mi smutno, holka jedna rakouská!
(videa tady na blogspotu nefungují nejlíp. Dole je odkaz, kde jedou jak mají, i s titulkami :)
Tohle je těch mých pět. Samozřejmě je těžké takhle volit, ale když i ti operátoři to po nás chtějí. (Pokud jste zaznamenali "mírnou" převahu španělské mafie, nemýlíte se. Vsadím boty, že mám nějakého zatajeného španělského předka, jinak si nedovedu vysvětlit tu samozřejmost, se kterou jsem k mafii zapadla. Možná vlasy, možná oči, možná Maybelline).
Smutno mi ovšem bude upřímně za každým. Za Fany a její bláznivostí, nesrozumitelnou angličtinou a nejveselejším smíchem. Za Conchou a jejím nadšením pro tanec a ochotou kdykoliv pomoci. Za krásnou Elisou, jejím stoprocentně italským přízvukem a nejlepší pizzou, kterou jsem kdy měla možnost ochutnat. Za Sophie, která je taková dobrá duše, až se to zdá neuvěřitelné. její čokoládové dorty nebudou chybět jen mě, tím jsem si jistá. Za Michaelem a jeho nesrozumitelné němčoangličtině, cookies a černým humorem. Za Iou, krásnou a tak neuvěřitelně vtipnou. Chybí mi tady u nás v bytě, ale o to raději jí potkávám náhodně v tramvaji. Dokonce i za tou protivnou a neoblíbenou Alexandrou mi bude smutno!
Tady je kompletní sestava nás dobrovolníků ze SIA3 a SIA4. Protože několik z nás už příští týden odjede a už nebudeme takoví, jako doposud, toto je mé oficiální loučení. Jste skvělí. Ani nevím kde jsem posbírala tolik štěstí, že se mi povedlo dostat se právě mezi Vás! Besos!
Utancovaná, právě probuzená a nostalgicky divná Petra
No comments:
Post a Comment