espresso yourself.: zápisky z cest: okurková pohádka a jiná tvorba.

Dnešní den je dokonalý. Jeden z těch dnů, kdy si člověk až trochu přiblble říká, jak je krásně na tom světě. S nákupními taškami plnými krásných (a nekřesťansky levných!!!) věcí, balíčkem těch oficiálně nejlepších chipsů na světě, totiž Lays s příchutí kyselých okurek (po letech odborného výzkumu si toto tvrzení mohu dovolit), plechovkou Sprite, která pro dnešní den porazila v souboji Dr Peppera a mým milovaným zápisníkem, který hrdinně přežil kávovou potopu, v prosluněném parku plném staříků hrajících šachy a jiné stolní hry, u kterých se dovedou správně rumunsky rozčilovat, si připadám... skvěle! Tatam je deprese včerejšího dne...

Deprese včerejšího dne přišla naprosto neohlášeně a nečekaně zhruba v době oběda. Za okny řádil pravý mordor, zima, déšť, šedivo... a uvnitř řádila prázdnota a smutek. Poprvé od těch špatných dnů jsem fňukala jako malá... no řekněme jako menší než jsem. V mé hlavě se probudilo zákeřné hejno myšlenek jako "Kde to jsem? Co si myslím, že dělám? Nezávislost? Pf!"

Ta stará dávno pohřbená Petra Pan ve mně se opět probudila a s ní i nápady jako jak sestrojit stroj času a vrátit se zpátky do dnů, kdy jsem se v teple domova, pohodlí gauče a s maminčinou bábovkou pod nosem připravovala na jedinou hrozbu oné doby - písemky z matiky. Najednou mi bylo tak smutno, jako už dlouho ne...

(Naštěstí horká bílá čokoláda a španělská konverzace s Larou, velká mezinárodní večeře včetně nejlepšího dezertu se všemi ostatními a hovor s domovem tuto protivnou (a první tohoto roku) podzimní depresi zažehnal.)

A dnes, po několika rozhovorech s několika blízkými osobami si uvědomuji, jak hloupé a malicherné je mé fňukání. Mám přece úžasnou rodinu (a jak je známo, přátelé, pojem rodina je relativní. Můžete si do ní zařadit koho uznáte za vhodného, ovšem buďte opatrní, je to přece jen silný pojem. Já osobně si dovolila zařadit své holky!). Mám krásný domov, vlastně, světe div se, momentálně mám domovy dva a pomalu ale jistě buduji třetí. Mám taky práci, která mě až nechutně baví. Mám kolem sebe neustále desítky permanentně se usmívajících tváří ze všech koutů světa, které nejen, že suplují na pozici domácí pohody, ale především mají oči, srdce a mysl vždy otevřenou. A v neposlední řadě sedím sluncem oslepená v krásném parku a každých pár minut mě některý ze spokojených staříků poctí svou návštěvou a pokusem o rozhovor lámanou anglo-rumunštinou (proč dědečci v českých parcích nemluví občas anglicky?).

Dnes ráno mi jedna moudrá osoba řekla, že vidí ten rozdíl ve mně. Způsob mého vyjadřování, pohled, úsměv, to všechno značí spokojenost, jistotu a víru v to, že v tento čas jsem přesně tam, kde být mám, řekla. Nevím jestli můžu souhlasit s tou fyzickou částí, příliš často se sama na sebe neusmívám ani si se sebou nepovídám, ale s tou psychickou částí, navzdory pokusům podzimních depresí, souhlasím.

A to především proto, že když jsem přijela sem (na východ, kde je všechno zničené a nic tam není, jak mi nedávno někdo řekl), důvodem bylo především to, najít sama sebe. Ale až tady a teď jsem si uvědomila, že život není o hledání sebe samé, ale o vytváření. Vytváření sebe samé.

Názory, myšlenky a životní směrnice samotné z nebe, navzdory mocné gravitaci, nespadnou. Musíte zkrátka tvořit! Být architektem, designérem i stavařem svého vlastního já. Možná nejsem ten nejlepší umělec a určitě toho ještě spoustu zmatlám než vytvořím finální dílo, které se mému (a doufejme i okolnímu) zraku bude zdát...dobré.

Ale o tom to je. Proces tvorby je dlouhý a jen zřídkakdy jednoduchý.

Je to přesně jako s těmi chipsy... tolik příchutí jsme museli ochutnat, než konečně někdo vytvořil tu pravou... okurkovou...mňam!!!