zápisky z cest: hraniční přechod a v nohách tisíc mil.

Tak tady máme neděli. Den, který nemám ani trošku ráda, protože je většinou velice antiproduktivní. Povětšinou spočívá nedělní program ve vyspávání náročného pátku a soboty, praní dvou praček prádla, nákupu a v troše práce. Dnes tomu není jinak. Nyní ale přejděme k hlavním bodům programu...

Tak nejprve ke zprávě číslo jedna - jsem zamilovaná. Se závazky. Jak by se správně v generaci sociálních serverů mělo říct - jsem ve vztahu. A zatím nám to klape, i když musím uznat, že je to náročné. Třeba při hodinách tenisu, na španělštině nebo když koukám na seriál... mám zkrátka výčitky. Takový ten pocit, že bychom spolu měli být pořád, 24 hodin denně. Ano je to tak, já a moje práce jsme ve vztahu. Vážném! Miluju jí. Momentálně spolu pracujeme na projektu, dokumentárním filmu, který se bude promítat v rámci naší druhé výstavy fotek někdy za dva týdny. K jeho realizaci jsem potřebovala pomoc několika místních a díky hromadě náhod a štěstí jsem poznala nadějné mladé muzikanty (jejichž angličtina postrádá ten příšerný rumunský přízvuk), mladého cestovatele a pár dalších fajn lidí. Tak snad se nám všechno vydaří, všichni jsme z projektu nadšení a to je hlavní. Také mě čekají první hodiny tance na místní střední škole, to se taky moc těším.

Ke zprávě číslo dvě - tak nám zabili Ferdinanda. Ne nezabili. Nikoho nikde, naši odvážní chlapci Xerman a Alejandro přežili svůj výlet do Bělehradu do centra rozbrojů mezi gay komunitou a extrémní pravicí. měli jsme v plánu v případě nějakého konfliktu prodat autorská práva k jejich příběhu. Byl by z toho kvalitní film, herecké obsazení by bylo pravděpodobně Javier Bardem a Gael Garcia Bernal. Ovšem film nebude, až na drobné potyčky s policií jsou naši chlapci v pořádku, brzy se vrátí domů a já je tam pojedu vystřídat. Těším se.

Ke zprávě číslo tři - včera jsem překonalo svých tisíc mil (ano mil, rozumějte více než 1200km) procestovaných stopem. A to konkrétně při výletě do maďarského města Szeged (pokud vám to připomíná pokrm zvaný segedýn, je to správně). Město mi doslova vyrazilo dech. Po více než dvou měsících života v Rumunsku byly krásné upravené ulice, parky a nábřeží něco jako pohlazení po duši. Město v sobě má kousek britské elegance, švýcarské pořádkumilovnosti, španělského temperamentu i francouzského umění. Zkrátka a dobře si upřímně dokážu představit život v Szegedu. A po výborném guláši, třetince slovenského Zlatého Bažanta a dokonalé Marlence vím, že se s radostí vrátím zpátky, pravděpodobně na blížící se jazzový festival.

Kromě města samotného bylo na tomto výletě úžasné také cestování. Stopem už jsem měla pár stovek kilometrů nasbíraných, takže otázka 200km výletu nebyla problém. Stačilo usmát se, rozpustit vlasy a už jsme si s Julií hověly v autě. První nás dovezlo za maďarské hranice, kde jsme shodou okolností poznaly rakouského řidiče kamionu, popovídaly si s ním a vyrazily dále směrem do vnitrozemí. Vše šlo až neuvěřitelně hladce, ovšem po prohlídce města začaly nesnáze. Špatně se hledalo výhodné místo ke stopovaní, bylo chladněji a chladněji a obě jsme myslely na večerní párty v KF na kterou jsme se těšily několik dnů. Po zhruba půlhodince bezradného přešlapování jsme nám konečně zastavil starší pán se synem, který mi nadšeně vyprávěl o jeho výletech do Prahy, a ti nás zavezli až k maďarským hranicím, přestože původně slíbili pouze do města asi 30 km vzdáleného. S otázkou zda-li je možné přejít hranice pěšky jsme se rozloučili a nejvtipnější část dne byla před námi. Včera jsem poprvé (a možná také naposled) ve svém životě přešla pěšky z jednoho státu do druhého. On ostatně hraniční přeCHOD je od slova CHODIT. Tak proč ne, že? A bylo to nesmírně vtipné, nikoho nezajímaly naše cestovní doklady a defakto jedinou překážkou mezi těmito státy byl chabý polorozpadlý dřevěný plot. ještě vtipnější bylo, když na nás po přechodu hranic zatroubil obrovský kamion s našim známým rakouským kamarádem za volantem. A tak jsem si příjemně pospala za zvuku aktivní německé konverzace a probudila se příjemně unavená jen pár bloků od domova. Příjemný výlet, příjemný zážitek, spousta příjemných lidí, chce to zopakovat!

A nyní, jelikož se považuji za stopaře (polo)profesionála vám poskytnu pár svých soukromých rad, jak na to.

Stopujte:

- Vždy ve větším počtu, nikdy ne sami, nikdy ne přes noc a nejlépe v doprovodu mužského pohlaví.

- S sebou vodu, kávu v termosce, zdroj vitamínů a zdroj pozitivního myšlení (doporučuji oblíbené sušenky, čokoládu, cokoliv. Ovšem nesnězte své Oreos hned ze startu, počkejte si až na opravdovou krizi).

- Držte se původního plánu cesty, nikdy neuhýbejte z dříve vytyčené trasy. Mohlo by se vám stát, že skončíte na druhém konci země.

- Úsměv vám zajisté přivede do cesty příjemné řidiče, sprosté nadávky ne.

- Stopování je pro dobrodruhy. Nečekejte, že se budete vozit výhradně v Mercedesu.

- Stopování je pro dobrodruhy. Nebuďte rozmazlení, ukňouraní a počítejte s tím, že si občas na nějaké to auto budete muset počkat.

- Stopování je pro dobrodruhy. Mějte oči i mysl otevřenou a nebraňte se možnosti seznámit se s novými lidmi.

Třeba vám to do budoucna nějak pomůže, pokud si říkáte, že vy byste rozhodně nikdy v životě nestopovali, tak věřte, že to jsem si říkávala taky. A hle, procestovala jsem půlku země, zdarma a ve společnosti spousty příjemných lidí. Ovšem je to o štěstí, jako ostatně všechno v životě.

Přeji příjemný zbytek víkendu a zde je pár fotek.

- k smrti líná uvařit si něco k jídlu Petra.

naše nohy v zemi nikoho (mezi Maďarskem a Rumunskem)

bariéra mezi dvěma státy.

dala jsem si knedlíčky a papriku. zbytek putoval masožravcům.