zápisky z cest: pomocná ruka.

V minulém příspěvku jsem zmiňovala svou cestu do města Cluj. Nyní si dovolím to nějak detailněji rozvést. Už v létě během mého pobytu v Itálii jsem se s lidmi z organizací, díky kterým se každý rok můžu účastnit Service Projectu a letos také premiérově Beach Break campu domlouvala na mé případné účasti na dalším Service Projectu, který se letos premiérově bude konat v Rumunsku. To jsem ještě netušila, že se do Rumunska za pár týdnů odstěhuji. Slovo dalo slovo, e-mail dal e-mail a v sobotu už jsem utíkala na ranní vlak směr Cluj. Nevěděla jsem přesně kde budu bydlet, s kým a co je to za lidi, jediný koho jsem "znala" (pár formálních e-mailů) byl člověk jménem Rufus.

K mému velkému a příjemnému překvapení mě na nádraží čekalo velké rodinné auto, které mě dovezlo k velkému rodinnému domu, ve kterém mě očekávala velká rodina. Respektive otec rodiny Levi, jeho manžela Ioana, devítiletý syn Abel a roztomilá čtyřletá dcera Beatrice. Vybalila jsem si kufr v "mém" pokoji a užívala si toho obrovského pohodlného domu uprostřed polí a luk, na kterých se pásla stáda ovcí. Kolem nikde nikdo, jen já, velký dům, psí stařík Buddy a o něco mladší Šnycl (ach má němčina). Večer jsem měla tu čest poznat zbytek rodiny a konečně také pastora Rufuse, vysloužilého army pána, jehož rázný projev a historky z Vietnamu vzbuzují přirozený respekt. Pastor Rufus s manželkou založili před několika desítkami let svou nadaci a po působení v Guatemale a Berlíně se před šestnácti lety přemístili do Rumunska, kde společně stárnou a dělají zázraky.

Pastor Rufus mi představil program následujících dnů a musím uznat, že jsem se ani minutu nenudila. V neděli jsme jeli do města do kostela a po obědě zamířili do romského tábořiště na předměstí. Oblast jménem Pata Rat mi doslova a do písmene vyrazila dech. I přesto, že jsem se při práci na článku pro Reflex setkala s několika zástupci různých romských komunit, tohle bylo teprve to pravé romské ořechové. Nelze ani realisticky vylíčit všechny ty myšlenky a emoce, které ve vás probouzí pohled na špinavá bosá "cigáňata", nemyté kojící matky a zoufalé starší pány. Dva romští hudebníci, pár plechových budov, zatoulaní psi a volně pobíhající koně, tak přesně vypadal Pata Rat. Po mši a několika písničkách se všichni odebrali ven a já a moje chatrná rumunská slovní zásoba jsme napjatě čekali, co nás čeká. To co následovalo, mi vyrazilo poslední zbytky dosud nevyraženého dechu. Lidé oblečeni do bílých nemocničních pláštů, které nadace získala od všech možných zdrojů, nafukovací bazén, plechové domečky, ledový vzduch a naděje v očích, tak nějak vypadal první a pravděpodobně jediný křest z prostředí romské osady, kterého jsem se účastnila. Ani sebelepší fotoaparát by nedokázal zachytit to, co se tam za hranicemi světa běžné společnosti odehrálo. Pokusila jsem se pořídit alespoň pár snímků, ale i ty jsou v porovnání s realitou chabé.

Po křtu následovaly bujaré oslavy, plechové kastroly plné napečených koláčů, hlasitá muzika a nepředstírané veselí až do pozdních odpoledních hodin, tak vypadala má neděle. Večeři jsem měla v domě pastora Rufuse a jeho ženy, který stál hned nad "mým" domem. Kromě dobrého jídla jsem si užila také dlouhou konverzaci, která mě přesvědčila o neuvěřitelné dobrosrdečnosti, otevřenosti a jakési mladistvosti těchto dvou, jen těžko by člověk věřil tomu, že mezi námi byl 43letý věkový rozdíl.

Pondělní dopoledne jsem strávila drobným pomáháním v kanceláři, během kterého jsem poznala 84letou paní doktorku, která pro nadaci pastora Rufuse pracuje dlouhá léta. Povídaly jsme si dobrou hodinu a při pohledu na ní a její neuvěřitelný elán a energii s jakou mi nadšeně doporučovala román k přečtení a popisovala, že se zrovna začíná učit již devátý cizí jazyk jsem si uvědomila, že život nekončí po třicítce. Ani po čtyřicítce, padesátce, dokonce ani po osmdesátce. Právě naopak, záleží čistě a jen na nás, kdy se rozhodneme svůj život začít pořádně žít. Na tuto okouzlující dámu stoprocentně nikdy nezapomenu.

Odpoledne jsem se spolu se zaměstnankyní Brigittou vydala do skladu materiálů, které nadace dostává ze všech koutů světa, abychom vytřídily oblečení a boty pro ty, kteří jej potřebují. Nebyla to vůbec lehká práce šplhat po hromadách a pytlech plných věcí, které by většina z nás označila za vyřazené a hledat nositelné kusy potřebných velikostí. Po několika hodinách hledání, organizování a tahání věcí jsem si já a má unavená mysl uvědomila, že tohle je přesně to, co bych jednou v životě chtěla. Pomáhat lidem, pro někoho možná mikroskopicky a nesmyslně, pro někoho reálně. Samozřejmě každá práce, natož ta nezisková má své mouchy a ne vždy člověk může dosáhnout toho výsledku, jakého si dosáhnout přeje. Ale tam v tom tmavém skladišti plném krabic s léky, školními potřebami a balíků vysloužilého značkového oblečení ze západu si člověk asi tak nějak přirozeně uvědomí, že mluvit o světovém míru, uklidnění situace na blízkém východě a nakrmení všech afrických dětí je sice krásné, ale sebrat se a skutečně se pokusit tomuto světu alespoň nějak ulehčit, to je věc druhá. Ale samozřejmě očekávám názory typu "A ty si myslíš, že nějaké hadry v Rumunsku zachrání svět?", takže se hlouběji do tohoto rozjímání nořit nebudu. Večer jsme se s Levim, Ioanou a dětmi vydali do města, konečně jsem měla příležitost si tohle místo plné příjemných parků a rozjařených studentů prohlédnout. Po dlouhé procházce a konverzaci s Ioanou jsme se odebrali na večeři a zpátky za město mezi ovečky.

Úterý bylo hektické, nevyspala jsem se zrovna do růžova a brzký ranní odjezd mě trochu vyvedl z míry. Ovšem poté co jsme dorazili do vesnice Lunca Mureš a já měla šanci stát se součástí programu na pomoc svobodným romským matkám a dětem, kterým se doma nedostává té nejlepší péče, to ze mě tak nějak přirozeně opadlo a já byla zpátky ve svém živlu. Po skončení těchto dvou programů jsme ještě několik hodin třídili věci z krabic s humanitární pomocí a zpět domů jsem se dostala někdy kolem osmé večerní, kdy byl čas na to začít balit. Z těchto několika až příliš krátkých dnů jsem si odvezla nejen pokořené kulturně šokující hranice, ale také úžasný vnitřní pocit z dobře odvedené práce. Také jsem si velice rychle dokázala navyknout na pohodlí a srdečnost těch dvou velikých domů a jejich obyvatel, dokonce si troufám tvrdit, že jsem se cítila tak nějak jako doma. Možná za to může to věčné cestování, během kterého člověk málem zapomene na pohodlí postele (zvlášť pokud se jedná o tu stejnou postel několik dní po sobě), možná za to mohla Ioana a její neuvěřitelná otevřenost a zájem o mě, možná malý Abel a Beatrice, kteří mě za těch několik málo dnů naučili lépe rumunsky než naše paní profesorka za celé ty dlouhé měsíce anebo možná ty ovce pasoucí se všude kolem, Kitty Cat, Buddy a Šnycl a celé to fungující soužití zvířat a lidí několika národností a věkových kategorií. Zkrátka a dobře, stoprocentně využitý čas i energie a nadšení z blížícího se Service Proejctu, díky kterému se v příštím roce vrátím, to určitě stálo za to brzké ranní vstávání a noční cestu zpět :)

pár fotek zde:

mé přechodné bydliště.

jako v Into the wild :)

chlapci z Pata Rat.

zaostřeno na Bibli.

umouněné dítko.

dítě na lavici.

muziko hraj.

právě pokřtěna.

křest a radost pastora Rufuse.

radost po křtu.

buchtu?

limonádu?

kouzelná paní.

a mé oblíbené fotky.

kůň a romská osada.

Bea v parku :)

krabice s pomocí.

dětský program.

“Remember, if you ever need a helping hand, it's at the end of your arm, as you get older, remember you have another hand: The first is to help yourself, the second is to help others.”

[Audrey Hepburn]

Další příspěvek píšící Petra