vzpomínka americkoněmecká.

Mannheim. Bylo mi 18, poprvé v životě jsem letěla úplně sama a byla jsem natolik odvážná, že jsem pro všechnu tu hlubokou lásku přežila i protidrogové a protiteroristické kontroly a dovolila monstrózní zaměstnankyni americké armády snímat dobrou hodinu mé otisky prstů.


Co se týče města, moc toho o něm nevím. Vlastně si mimo prostor základny pamatuji jen bar, kde nalévali nezletilým americkým teenagerům a fotostudio, kde prodávali svitkáče za dobrou cenu (pak taky pizzerii, kvůli které jsem se naučila svou první a poslední německou větu Pizza funghi, bitte! Stejně ta pizza byla nakonec sýrová...).


Daleko lépe si vybavuji Nathanův výraz, když mě viděl vcházet do příletové haly, lekce kulečníku, nekonečné karetní souboje, půlnoční nálety na krabice těch příšerně sladkých amerických pseudocereálií, ranní zápasy o burákové máslo, příchuť cideru, kterého jsme předposlední noc vypili tolik, že nám majitel baru věnoval trička s jeho logem, melodii písničky, kterou nechával Nathan toho večera hrát pořád dokola, poslední objednávku v Taco Bell před odjezdem na letiště, kde za pultem stál on a probrečené hodiny na letišti, v letadle, ve vlaku a zpátky doma...

Byla to láska jako trám. Možná neprocházela žaludkem a nebyla na sto let, ale hory přenášela. S oceánem to pak bylo horší... 

(Fotky digitální i analogové. Těch analogových by byla spousta, kdyby se filmy nedostaly do nesprávných rukou.)


-P.