Union Jack: Nový domov.

Tak jsem se konečně dostala k psaní... Tak pěkně od začátku. Let byl příšerný. Tímto bych chtěla poděkovat novodobé rodině Homolků, která nejen, že zavinila téměř hodinové zpoždění, ale také nás celou cestu obšťastňovala svými hloupými řečmi. Nevím, jestli má sociální fóbie dosáhla vrcholného pohotovostního stavu, nebo ta rodinka byla opravdu z jiné galaxie... 
Každopádně jsem se dostala ve zdraví kam jsem potřebovala a to je hlavní. Na letišti už mě čekal Tom, sedli jsme do Bettyny (jeho sexy bourák s volantem, světe div se, vpravo), nakoupili něco málo zdravé stravy (chipsy, světe div se, octové, energetické nápoje, světe div se, neamerické) a vyrazili "domů". Do mého nového "domů". Celou cestu byla tma, stejně jako po příjezdu, takže jsem kromě Bettynina interiéru a protijedoucích aut neviděla zhola nic. Když jsme zničení a unavení dorazili kolem 2 ranní do cílové destinace, napadaly mě divné myšlenky. Co když bude všechno hrozné a strašné a nebudu mít svůj nový domov ráda a budu se zbytečně trápit, když jsem se mohla mít dobře doma u maminky...?


Ráno jsem vstala před 9, nějakou chvíli mi trvalo uvědomit si, kde se vlastně nacházím a spolu s uvědomováním přišly i myšlenky předchozí noci. Ovšem ve chvíli, kdy jsem odrhnula závěsy, otevřela dveře na verandu a spatřila nejzelenější kopce plné oveček a koní na jedné straně a široširý oceán na druhé straně, myšlenky zmizely. Když se přidala prohlídka Surf Ranche, kterého jsem už také zaměstnanec, příchod šesti roztomilých opálených surfařů s ještě roztomilejším přízvukem k vedlejšímu stolu na snídani a procházka po vesnici, plné přesně takových surfařů, krásných barevných aristokratických domečků, zmrzlinářství, kavárniček a barů, kde najdete surfy, jejich majitele a všechny druhy ciderů v intenzitě až snové, myšlenky se nadobro rozplynuly. Naopak se objevil pocit, že po všech těch letech zoufalého sledování všemožných surfových videí a snění o životě u oceánu, kde nikdo nepřemýšlí nad penězi, make-upem, oblečením a značkou auta, ale jen o tom, jaké budou zítra vlny a do kterého baru z těch vln zamíří, jsem přesně tam, kde jsem vždycky chtěla být...

Když se k tomu všemu přidalo seznámení se všemi spolukolegy, místní legendou Charliem, který jakoby z oka vypadl prototypu celoživotního surfaře, který spokojeně bydlí ve svém karavanu a zná délku a sílu každé zdejší vlny a taky s prací a místem samotným, dostavil se pocit naprosté spokojenosti. Jestli jsem se bála, že práce bude příšerná, příšerně placená, bydlet budu kdo ví kde a rozumět si budu tak maximálně sama se sebou, tak jsem se bála zbytečně. Ale aby to neznělo všechno tak pohádkově a pozitivně, zmíním některá negativa. Prvním a největším je jazyk. Možná to zní směšně, ale opravdu přede mnou leží obrovská jazyková bariéra. Jestli si totiž někdo myslí, že angličtina je univerzální světový jazyk, tak je vedle. A vzhledem k tomu, že jsem se nikdy pořádně s britskou angličtinou nesetkala (pokud nepočítám návštěvu Londýna, kde jsem ovšem s nikým divoce nekonverzovala a sdílení rumunské domácnosti s Britem, který se však snažil mluvit srozumitelně), naopak jsem od svého útlého mládí byla obklopena jen a pouze angličtinou americkou, kterou ať chci nebo ne, bez problému ovládám. A tak když na mě někdo bez okolků spustí tím příšerným přízvukem, jsem ztracená. Za těch pár dnů se to zlepšuje a zlepšuje, rozumím už 99% lidí (problém mi dělají jen staří lidé, kteří nejen, že příšerně žvatlají, ale především žvatlají o podivných věcech, takže je opravdu těžké porozumět, co tím básník chtěl říci). Horší je ovšem můj přízvuk. Během prvního dne se neobjevil člověk, který by se mě nezeptal kde ve Státech bydlím a podobně (tedy až na taktního Garetha, který toto téma vytáhl až po třech dnech společného soužití). Taktní Gareth mi také naznačil, že můj americký přízvuk je opravdu silný (překvapení) a že Britové Američany zrovna moc nemusí (překvapení číslo dvě). Takže se usilovně snažím zvyknout si na nový styl mluvy (prosím nesmějte se mi, až mě někdy v budoucnu uslyšíte mluvit anglicky) a především taky na to, že benzín není gas ale petrol (unleaded abych byla přesná), že telefon není cellphone, ale mobile phone, a že hranolky nejsou french fries, ale chips. Všechny ty příšerné výrazy, které jsem vždycky považovala za výmysl gympláckých angličtinářů se najednou snažím aktivně používat. Tímto ovšem své nepřítele zklamu, protože jazyková bariéra je opravdu zatím to jediné negativní... A s ní také související jiný systém měr a vah, na který se snažím si zvyknout, stejně jako na volant vpravo. Ovšem situace se zlepšuje, při jednom z pěti nasednutí do auta už mířím na levou stranu a na baru už si umím objednat pintu i half pintu!!! (Doporučuji najít si na wikipedii článek o britské vs americké angličtině. Zkuste mi potom někdo vyčítat, že jsem z toho celá zmatená!)

A zpět k pozitivnímu. V pátek, druhý den mého pobytu a taky v den královské svatby (kterou i přes všechnu tu krásu a nádheru řadím na seznam negativních věcí, protože nic tak otravného a "všudypřítomného" jsem už dlouho nezažila. Je to dokonce silnější než japonské tsunami, radiace a vládní krize dohromady) jsem vyrazila poprvé v životě surfovat. A to hned ráno, kdy vlny stály za to. Po ránu byla docela zima, pár minut jsem přemýšlela, jestli se raději nevrátit zpátky do teplé postele. Má vůle se ukázala bytí docela silnou, a tak jsem na sebe navlekla neopren, popadla surfa a za pomoci milého instruktora Thoma se vydala vstříc oceánským vlnám. A stálo to za to!!! I přesto, že mě párkrát vlny smetly tak, že jsem měla solí ucpaný snad každý plicní sklípek, byl to ten nejlepší zážitek, jaký jsem si vůbec kdy dokázala představit. Jestli jsem si ve svých pubertálních snech malovala jak úžasný a skvělý surfing bude, netušila jsem, že skutečnost je ještě daleko úžasnější a skvělejší. Během dopoledne jsem se naučila chytit vlnu a jakž takž jí sjet, a to především díky vlastnímu až fanatickému zapálení a Thomově energii pádlovat za mnou a upozorňovat mě na každou malou chybičku. Bohužel jsem se od té doby na surf nedostala, včera nebyly vlny a dnes už to před prací nestihnu, ale vzhledem k tomu, že v úterý i ve čtvrtek mám celý den volno, je mi jasné, kam poputuje veškerý můj čas a energie.... do oceánu :) 

Posledním bodem mého prvního informativního povídání z cest (chci před prací ještě stihnout zaběhnout dolů do vesnice) bude to, jak teda vlastně trávím dny. Snídaně máme v rámci zaměstnaneckých výhod zdarma, bohužel jsem všechny zatím prošvihla, takže jsem teprve dnes zamířila na mou oblíbenou pravou britskou builder´s breakfast. V práci jsem zatím měla jen odpolední směny, které jsou sice daleko víc busy než ranní, ale jsou také větší zábava. Práci si zatím užívám, i když je docela fyzicky i psychicky náročná. Ale má taky své výhody, aktivně se spolupracovníky konzumujeme pizzy a hranolky a společně se bavíme nad některými zákazníky (například předevčírem si jeden opravdu, ale opravdu starý dědeček kupoval sadu tří pornofilmů a láhev vodky. Bohužel ona sada nešla na pokladně skenovat, proto se musel sejít celý zaměstnanecký tým a vyřešit tuto zapeklitou pornosituaci. Bylo mi toho dědečka opravdu líto, ale zároveň jsme se nemohli přestat smát). Večer po práci zamířím buď do baru tady na Surf Ranch (ach ty cidery!!!) kde Tom pracuje, nebo někam jinam, když Tom nepracuje (jako třeba ke Chrisovi a Vicky domů, kde se pije neuvěřitelné množství piv a sleduje Family Guy znovu a znovu). V následujících dnech se chystám do nejbližšího města na malé nákupy, s Míšou na squash, pořádně prozkoumat vesnici, hned jak budu moct tak psát a fotit a samozřejmě surfovat. Ale o tom zase příště :)

P.S. Omlouvám se, ale fotky zkrátka nemám a do doby, než si koupím foťák ani mít nebudu. Dobrá zpráva je, že už jsem koukala na amazon a pár modelů si vybrala. Špatná zpráva je, že foťáky tady nejsou nejlevnější a já šetřím na surfovou výbavu takže kdo ví, kdy to bude... Ale neee, pokusím se co nejdřív :) Doufám, že v českých luzích a hájích všechno funguje jak má :)


Mějte se krásně a užívejte zbytku víkendu,


P. 


Mimochodem... princ se oženil, věděli jste to? :D